Válka růží 0

27. srpna 2018 v 19:38 | Miroslav Baroch |  Válka růží
Války růží, aneb krása heraldiky v plném lesku.

Před více než padesáti lety napsal jeden z našich největších znalců heraldiky Karel Schwarzenberg ve své knize Heraldika: "… Doba vrcholná či klasická: od začátku války stoleté do konce války obou růží (r. 1485)". Ano doba válek růží je v anglické historii obdobím veskrze nešťastným, ale zároveň pro zájemce o heraldiku vrcholným obdobím, kdy "pýcha urozenosti" dala vzniknout těm nejkrásnějším a nejbarevnějším plodům heraldického umění.
Na několika příkladech si ukážeme erby, vlajky či badge účastníků této občanské války jejíž důsledky dokázaly téměř zlikvidovat veškerou tradiční starobylou anglickou šlechtu a připravily půdu pro nástup nové dynastie na anglický trůn.

Co vlastně byly války růží a jak ke svému poetickému jménu přišly? Je všeobecně známo, že občanská válka, která hořela v letech 1455-85, byla vojenským střetnutím mezi příznivci dvou linií vládnoucí anglické dynastie Plantagenetů, tzv Lancasterů a Yorků.
Mnozí si dodnes myslí, že jméno války růží (Wars of the Roses) je odvozeno od tzv. badge - odznaků dvou zmíněných linií královské rodiny, červená růže Lancasterů a bílá růže Yorků. Pravdou je, že jméno samo vstoupilo do povědomí široké veřejnosti až v 19. století, když tento termín použil Sir Walter Scott ve svém díle Anne of Geierstein or The Maiden of the Mist (1829, děj se odehrává částečně ve střední Evropě a ve Švýcarsku krátce po Yorkistickém vítězství v bitvě u Tewkwsbury). Scott si vymyslel toto pojmenování na základě scény v Shakespearově hře Henry VI., která se odehrává v zahradě temlářského kostela v londýnské City (Temple Church, po zničení a zrušení řádu roku 1307 král Edward II převzal kontrolu nad kostelem a včlenil ho do majetku koruny. Později přešel do majetku rytířů sv. Jana Jeruzalémského, kteří jej pronajali dvěma právnickým kolejím).
V této vyfabulované scéně proti sobě stanou Somerset a York v prudké hádce. Oba sokové vyzvou své příznivce i ostatní přítomné, aby si vybrali na kterou stranu se přidají. York utrhne z růžového keře bílý květ a Somerset červený. Ostatní si postupně trhají také květy a tím se zařazují do skupin, které budou zanedlouho stát nesmiřitelně proti sobě.
Ačkoliv žil Shakespeare v době, kdy heraldika prostupovala život každého jedince a její znalost ve společnosti byla všeobecná, jeho volba růží je jen literární nadsázka. Dnes existují důvodné pochyby o tom, že červená růže byla v době válek růží heraldikcým symbolem, badge, Lancasterů. Dr. Adrian Ailes upozornil na to, že červená růže vděčí za svou popularitu až Jindřichovi VII., který vytvořením červené růže reagoval na již dlouho existující odznak-badge bílé růže Yorkistů. Spojením červené a bílé růže dokázal politicky a propagandisticky využít heraldický badge ve svůj prospěch. Tento květinový vzor se spolu s jeho manželstvím, které uzavřel v lednu 1486 s Annou z Yorku, stal symbolem obnovením míru a harmonie v království. Tudorovská růže se stala symbolem Anglie a užívá se dodnes.

Příčiny vzniku občanské války musíme hledat zhruba o sto let před prvním vojenským střetnutím. V roce 1377 zemřel anglický král Edward III., který svou celoživotní snahou o zabezpečení svých dětí položil základy pro pozdější války růží. Krátce před smrtí krále zesnul i jeho nejstarší a slavný syn Edward z Woodstocku, zv. Černý princ. Tím pádem vznikla nepříjemná nástupnická situace.
Syn následníka Richard z Bordeaux byl nezletilý (desetiletý chlapec) jehož poručníkem byl vévoda z Lancasteru, Jan Gentský. Jako vládce se moc neosvědčil, neboť v zemi o moc soupeřily různé kliky, propukala povstání a občanské nepokoje. Richard II. se ujal vlády roku 1387, ale jeho schopnosti na tak významný úřad nestačily. Po smrti svého strýce Jana Gentského se Richard II. dopustil naprosto fatální chyby, zmocnil se veškerého majetku rodu Lancasterů bez ohledu na zvyklosti nebo na spravedlnost.
Nový vévoda z Lancasteru Jindřich se urychleně vrátil ze svého vyhnanství, kam jej Richard poslal a začal uplatňovat práva na své vévodství a dědictví po otce. Události nabraly rychlý spád a z prosté žádosti o restituci majetku se stal zápas o korunu. Za necelý rok byl pomazaný král Richard zbaven koruny, uvržen do vězení a na hradě Pontefract zemřel.

Dnešní člověk by řekl, vždyť se nic tak závažného nestalo, vláda přešla z jednoho prince na druhého. Bohužel Jindřichova uzurpace otřásla základy staletého systému. Korunovaný král byla postava nedotknutelná a jeho práva nezpochybnitelná. Svrhnout pomazaného krále bylo něco tak strašného a nepředstavitelného, že část vládnoucích elit prohlašovala, že z tohoto činu nemůže vzejít nic dobrého. O padesát let později vzplanuvší občanská válka, později nazvaná válkami růží, byla chápána jako trest boží. Vždyť v bibli se píše, že hříchy otců padnou na jejich děti až "do třetí a čtvrté generace".
I z právního hlediska Jindřichova uzurpace změnila stávající společenskou konstelaci. Nová myšlenka, že král je pouze "primus inter pares" - první mezi sobě rovnými, znamenala, že na božskou podstatu královské moci si mohou dělat nárok i jiní princové královské krve.

Vláda prvních dvou Jindřichů z lancasterské linie, ač byla narušována vzpourami, se nakonec ukázala jako úspěšná. Vyhrávali bitvy a zmíněné vzpoury dokázali zvládnout díky úspěšným vojenským kampaním a v neposlední řadě též pomocí exekucí na popravišti. Tak dopadl i Richard hrabě z Cambridge, syn Edmunda, vévody z Yorku (třetí syn krále Edwarda III.), kterého nachal popravit král Jindřich V. v předvečer své cesty do Francie roku 1415. Důvod, proč zakladatel lancasterské dynastie uchopil otěže vlády, byl prostý.
Král Richard II. v jeho očích nebyl schopen vládnout. Bohužel ve chvíli, kdy vyslovil Jindřich z Bolingbroke tuto prostou a přesto smělou myšlenku byli k dispozici i jiní uchazeči o královský trůn jejichž nárok byl stejně přesvědčivý či dokonce ještě lepší.

Genealogická situace v královské rodině se stala v prvních 50 letech 15. století, především díky snaze Edwarda III. zabezpečit své děti, zapeklitou. Nutno však dodat, že kromě dvou rodových linií princů královské krve, hráli v politickém životě Anglie první poloviny 15. století významnou roli dvě další rodiny, Beaufortové a de la Poleové. Beaufortové stáli na takřka stejné úrovni jako zmínění princové. Jejich otec Jan Gentský splodil se svou milenkou, později třetí manželkou Kateřinou Swynfordovou (roz. de Roet/Roelt. legitimováni 1397) tři syny a dceru. Potomci nejstaršího syna později drželi titul vévody ze Somersetu a ve válkách růží stáli na straně Lancasterů.
Druhá rodina de la Polů, na rozdíl od Beaufortů, nebyla dostatečně vznešeného původu. Její předek nadělal jmění jako obchodník s vlnou v Kingstonu-on-Hull a nakonec byli dostatečně bohatí, aby mohli půjčovat Edwardu III. Na počátku 15. století se však rodina již tři generace počítala mezi šlechtu a Vilém de la Pole, jeden z velitelů anglických vojsk za Stoleté války byl roku 1448 povýšen na vévodu ze Suffolku. Protože byli de la Poleové považováni starobylými rody za zbohatlíky (bez ohledu na jejich původ z velšské knížecí rodiny), spojili logicky svou existenci se zájmy lancasterské dynastie.

Ještě než se podíváme na jednotlivé osobnosti, které se proslavili ve válkách růží, zopakujme si pár informaci o heraldických vlajkách. Heraldika a vexilologie pod pojmem heraldická vlajka zná několik druhů vlajek, které obsahují buď celé erby, heraldické odznaky (badge) nebo nějaké jiné symboly, které slouží k osobní identifikaci vlastníka. Mezi heraldické vlajky se počítají tzv. bannery, standardy či pennony a jejich varianty jako jsou gonfalony, guidony a pinsely. Specifikace, kterými se řídí vzhled heraldických vlajek se liší zamě od země a v průběhu času se měnily. Obdélníkové osobní, vojenské nebo národní vlajky se povětšinou nazývají standardy, v evropských monarchiích královské (knížecí, vévodské) standardy a měly by se vždy popisovat odlišně od heraldických standard, které mají jiný, specifický tvar.

- Pennon je jedna ze tří základních vlajek, které se používaly ve středověku. Pennoncely, streamers nebo pendants (pennants) neboli stuhy jsou zmenšené verze tohoto druhu vlajky. Pennon svým tvarem připomíná korouhev, ale je jen poloviční velikosti. Neobsahuje žádný erb, pouze klenoty, hesla či jiné heraldické nebo ornamentální vzory. Slovo pennon pochází z latinského slova "Penna", které se dá přeložit jako křídlo nebo peří. Jeho použití lze doložit již v 11. století, původně byl pennon čtvercového tvaru a by zakončen stuhami. V průběhu věků se jeho tvar ustálil ve tvaru trojůhelníku, popřípadě se zaobleným zakončením.

- Banner (Banner of arms) je typ heraldické vlajky, která nese obraz ze štítu nebo celý erb, tvar je většinou čtvercový popřípadě obdélníkový. Banner je přísně vzato osobní vlajkou šlechtice, která je nošena před svým majitelem v bitvě nebo při slavnostních příležitostech.

- Heraldická standarda je objevila kolem poloviny 14. století a rychle se její užívání rozšířilo mezi vyšší šlechtou zejména v následujích dvou stoletích. Dnes již není známo proč byl zavedeno užívání heraldických standard, ale má se za to, že nejvyšší členové středověké feudální společnosti tím dávali najevo veřejnosti své postavení a na standardech byly zobrazovány zejména tzv. badge, badge byl odznak, který spolu s rodovými barvami měli vyšity na svém oděvu sloužící, pokud byla zmíněná standarda vyvěšena ve vojenském ležení, sloužila jako symbol místa shromáždění bojovníků, kteří nesli na svém oblečení rodové barvy a badge,

- heraldické vlajky dodnes užívané jednotlivci či monarchy jako prostředek identifikace jsou zjednodušeně nazývány standardy, jsou obvykle čtvercové, avšak z přísně heraldického hlediska to standardy nejsou, heraldická standarda zásadně není pravoúhlá, obvykle se zužuje a to od 4 stop (historická jednotka pro měření délky, v rúzných evropských státech byla různě dlouhá 28,32-31,608 cm, roku 1959 byla stanovena tzv standard imperial foot - 30,48 cm) do 2 stop a její konec je zaokrouhlený, v Anglii má v současnosti každý erbovník právo užívat vlastní heraldickou standardu.

- anglické středověké standardy byly větší než ostatní vlajky a jejich velikost se lišila podle společenského postavení majitele, standardy byly tvořeny křížem svatého Jiří, který byl připevněm k žerdi a následná vlající část se skládala z horizontálních pruhů dvou nebo více barev, někdy byl vlající list tvořený jednou barvou, na standardě bývají použity badge popřípadě jiné odznaky, rodová hesla, která bývají umístěna do kosmých pruhů a tak bývají standardy rozděleny do několika oddílů, standardy bývají obšity třásněmi v barvách majitele a jejich konce jsou tvarovány do tzv. vlaštovčích ocasů nebo jsou zaobleny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama