Srpen 2018

Válka růží 2

31. srpna 2018 v 13:52 | Yale |  Válka růží

John de Vere, 13th Earl of Oxford

- John de Vere byl příslušníkem jedné z nejstarších a nejvznešenějších anglických (původem normandských) rodin, byl jedním z nejvýznamnějších Lancastriánských vojenských velitelů, v bitvě u Bosworthu byl nejvyšším velitelem armády budoucího Jindřicha VII a o dva roky později opět zvítězil v čele královských vojsk v bitvě u Stoke,
- narodil se 8. září 1442 jako druhý syn Johna de Vere, 12. hraběte z Oxfordu a jeho manželky Elizabeth Howardové, dcery Sira Johna Howarda a Joan Waltonové, v únoru 1462 byl jeho otec, starší bratr Aubrey de Vere a Sir Thomas Tuddenham, lancasterský příznivec, odsouzeni tribunálem, který vedl John Tiptoft, hrabě z Worcesteru, anglický konstábl, za spiknutí proti králi Edwardu IV. k smrti, hrabě z Oxfordu byl popraven na Tower Hill 26. února 1462 a jeho syn Aubrey o šest dní dříve na stejném popravišti,

Dvorská a vojenská kariéra


- díky snaze krále Edwarda IV. o politiku smíření s Lancastriánskými rodinami, získal mladý John královský pardon a 18. ledna 1464 převzal otcovské dědictví, 26. května následujícího roku byl při korunovaci manželky krále Elizabeth Woodvillové přijat do řádu Lázně, na zmíněné ceremonii zastával úřad královnina komořího a zastoupil nepřítomného hraběte z Warwicku v jeho funkci Lorda nejvyššího komoří (Lord Great Chamberlain), v listopadu 1468 byl zatčen a uvězněn v londýnském Toweru, když se přiznal k organizaci lancasteriánského povstání proti králi, z vězení byl propuštěn počátkem roku 1469 a 5. dubna téhož roku opět získal králův pardon, krátce nato se připojil k neúspěšným Yorkistům, kteří chtěli krále ovládnout pod vedením hraběte z warwicku a vévody z Clarence, bratra krále, během následujícího jara emigroval do Francie, kde se usadil u dvora manželky krále Jindřicha VI., Markéty z Anjou,
- v září 1470 se připojil k invaznímu vojsku vedeným Warwickem a vévodou z Clarence, které nakonec dosadilo zpět na anglický trůn Jindřicha VI. a 13. října potvrdil své vyjímečné postavení u dvora tím, že nesl před králem meč tzv. Sword of State při slavnostním procesí do katedrály sv. Pavla v Londýně, následně byl jmenován do funkce nejvyššího konstábla Anglie (Lord High Constable of England), 15. října nechal zatknout a odsoudit za velezradu hraběte z Worcesteru, který v roce 1462 nechal popravit za stejný čin jeho otce a staršího bratra, roku 1471 čelil útoku resp. vylodění vojska sesazeného krále Edwarda v Norfolku a velel pravému křídlu královských (vojsko Jindřicha VI.) v bitvě u Barnetu (dnes předměstí Londýna) 14. dubna 1471, které porazilo síly Lorda Hastingse, nicméně tento částečný úspěch se obrátil v katastrofu, když drancující Oxfordovi vojáci se dostali v mlze na dostřel šípů vlastních sil, které si je spletli s Edwardovými muži (zaměnili Oxfordovo badge zářící hvězdu za Edwadovo zářící slunce),
- po porážce Oxford spolu s asi 40 muži uprchl do Skotska, dále jej doprovázeli jeho bratři George a Thomas de vere a Viscount Beaumont, následně odjel do Francie, kde se uchýlil do soukromí, roku 1471 byl zabaven jeho anglický majetek, roku 1473 se Oxford neúspěšně pokusil o vylodění v Essexu, 30. září se uchytil se svými muži v St. Michel´s Mount v Cornwallu, kde byl několik měsíců obléhán, v únoru 1474 se spolu se svými bratry a Beaumontem vzdal, byl uvězněn nedaleko Calais na hradě Hammes, v té době byla jeho matka donucena přenechat svůj majetek vévodovi z Gloucestru,
- v roce 1478 se pokusil Oxford o útěk z vězení a nový král Richard III. přikázal Oxforda 28. října 1484 převézt do Anglie, než se převoz uskutečnil hrabě z vězení úspěšně unikl a ještě přesvědčil místního velitele, Sira Jamese Blounta, aby se sním přidal k vojsku hraběte z Richmondu, spolu se svým velitelem přešla k budoucímu králi Jindřichovi i celá posádka hradu Hammesu,
- Oxford se aktivně účastnil bitvy u Bosworthu, jako nejzkušenější z Richmondových velitelů byl Oxford skutečným vůdcem, který měl teoreticky na starosti střední část lancasterské armády, která v sestavě ve tvaru šípu zaútočila na jednotky vévody z Norfolku, který spolu se svám králem v bitvě zahynul, na oslavu vítězství pověřil nový král Jindřich VII. hraběte z Oxfordu stavbou kostela sv. Petra a Pavla v Lavenhamu,
- nový režim okamžitě služby hraběte ocenil, král zrušil všechny rozsudky nad Oxfordem a vrátil mu jeho tituly a zabavený majetek, rovněž se král odměnil svému příznivci mnohým darováním, jmenoval hraběte Lordem Admirálem, hlavním správcem vévodství Lancasterského jižně od řeky Trent a konstáblem londýnského Toweru (22. září 1485), byl jmenován prvním kapitánem nově založené královské gardy Yeomenů (tělesná stráž panovníka existující dodnes), stal se členem královské tajné rady a byl uznán jako dědičný Lord nejvyšší komoří Anglie,
- jako Lord nejvyšší komoří se účastnil korunovace Jindřicha VII. a jeho manželky Elizabeth z Yorku, roku 1486 byl přijat do řádu Podvazku, zdá se, že byl králův nejblišší spolupracovník neboť byl kmotrem prince Arthura, knižete z Walesu,
- v roce 1487 velel předvoji královského vojska v bitvě u Stoke, poslední bitvě válek růží, v roce 1492 bojoval v Pikardii a 1497 vedl trestnou výpravu proti rebelům v Cornwallu, roku 1499 předsedal soudu s hrabětem Warwickem,
- hrabě zemřel 10. března 1513 na hradě Hedingham, ačkoliv byl celkem dvakrát ženat nezanechal po sobě žádné legitimní mužské potomky.

Heraldika


- původní rodový erb de Verů je známý, blason: červeno-zlatě čtvrcený štít se stříbrnou pětihrotou hvězdou v prvním poli, klenotem, na přilbě s červeno-zlatými přikrývadly na červeném chapeau podšitém hermelínem, je modrý kanec se zlatou zbrojí a zlatými chlulpy, jazyk červený. K popsanému erbu se vztahuje pověst o účasti Aubreye II. de Vere na první křížové výpravě roku 1098, podle legendy pomalu padala na bojiště tma a zdálo se Saracéni na hradbami Antiochie se ubrání útočícímu vojsku, v tu chvíli se na banneru Audreye de Vere objevila stříbrná hvězda, která se rozzářila a osvětlila bojiště, křižáci dosáhli vítězství a hvězda se ocitla v rodovém erbu,
- pravdou je, že erb de Verů byl téměř jistě odvozen z erbu Geoffreye de Mandeville, +1144, který byl manželem Rohese de Vere, sestry 1. hraběte z Oxfordu, stříbrná pětihrotá hvězda (mullet) se poprvé objevuje kolem roku 1244, lze se domnívat, že tato heraldická figura byla odvozena z tzv. ostruhového kolečka, dnes je tato figura považována za hvězdu, nebeské těleso,


- 13. hrabě z Oxfordu ve svém erbu vyjádřil nárok na dědictví po rodině Howard (matka Elizabeth Howard, dcera Sira Johna Howarda), blason: štít čtvrcený 1.-4. pole de Vere, 2.-3. pole, červené se stříbrným kosmým břevnem provázeným šesti kříži jejichž spodní rameno je špičaté, horní a vodorovná ramena jsou přeložena zkrácenými kúly a zkráceným břevnem, 3 nad břevnem a 3 pod břevnem, klenotem, na červeném chapeau podšitým hermelínem s červenými přikrývadly podšitými hermelínem, je modrý kanec se zlatou zbrojí, zlatými chlupy a červeným jazykem,


- badge užívané 13. hrabětem z Oxfordu jsou figury, které mají symbolické důvody, kanec byl oblíbeným rodovým symbolem již v ranném středověku, jako příklad uvedeme náhrobek Roberta, 5. hraběte z Oxfordu (+1296), který se dochoval v Earls Colne Priory, zde vidíme postavu rytíře se skříženýma nohama opírající se o postavu ležícího kance (viz. Miller Christy, Trade Signs of Essex, 1887), oxfordský kanec je vlastně rébus, který skrývá rodové jméno majitele,
- rébusy byly populární zejména v 15. a 16. století, ačkoliv se s nimi můžeme setkat již ve století třináctém a čtrnáctém, kromě kance je dalším velmi užívaným badge stříbrná pětihrotá hvězda zv. mullet, je to heraldická figura, která byla odvozena z ostruhového kolečka, poprvé je doložena v erbu rodu de Vere roku 12447, dnes je považována za hvězdu resp. nebeské těleso,


- kromě zmíněných badge užívali hrabata z Oxfordu též harpii, která se později stala štítonošem hraběcího erbu, zlatou píšťalku jako symbol úřadu nejvyššího admirála Anglie nebo stříbrnou sklenici ovázanou modrým provazem co by symbol úřadu dědičného nejvyššího komořího ( W.H. St. John Hope, A Grammar of English Heraldry, 1913, s 58-61),
- standarda je tvořena svatojiřským křížem ve čtvercovém poli u žerdi, následuje oranžový list rozdělený dvěmi stříbrnými kosmými pruhy na tři nestejně široké díly, v prvním pruhu je čeným písmem heslo: VERO NIHIL ve druhém pruhu VERIUS, v prvním dílu standardy je modrý kanec se zlatou zbrojí, chlupy a červeným jazykem provázený čtyřmi zářícími pětihrotými hvezdami (modrá hvězda se stříbrným lemem se pěti slunečními vlnitými paprsky stříbrno-zlatě polcenými), ve druhém dílu standardy je jedna zářící pětihrotá hvězda a v posledním dilu standardy jsou opět čtyři zářící pětihroté hvězdy, standarda je obšita červeno-zlatým třepením,
- kromě standardy užíval hrabě z Oxfordu svůj osobní banner, který byl čvtercový a byl tvořen rodovým štvrceným erbem, hraběcí vojenské jednotky pochodovaly pod oranžovými čtvercovými bannery buď s modrým kancem se zlatou zbrojí, chlupy a ocasem a nebo zářící pětihrotou hvězdou,
- rodové heslo VERO NIHIL VERIUS (nic než pravda) vyšité na standardě tvoří další rébus skrývající jméno majitele stejně jako kanec, latinsky se řekne kanec "verres", je však velmi pravděpodobné, že jméno rodu bylo převzato se staré holandštiny, kde se kanec řekne "veer či vere", protože byl rod hrabat z Oxfordu větví domu hrabat z Blois a vlastnili panství Verev oblasti zvané Zetland,
- zajímavá je i hraběcí pečeť, kde se poprvé objevili štítonoši, dvě heraldické obludy zv. calygreyhound, jedná se heraldické monstrum, které nenajdeme v žádném středověkém bestiáři či v cestopisech po exotických krajích, je zobrazován velmi vzácně, blason: tělo antilopy, místo předních nohou jsou pařáty orla, paznehty býka a nohy laně, na pečeti jsou však vyobrazeny poněkud jinak, hlava divoké kočky je čelně hledící, na krku má navlečenu zlatou korunu z níž splývý zlatý řetěz obtáčející calygreyhoundovo tělo, z hlavy vyrůstá paroží, zadní nohy kočičí, tělo bývá zobrazováno černé se zlatou zbrojí, parožím a chlupy

Válka růží 1

27. srpna 2018 v 19:43 | Yale |  Válka růží

Richard Woodville, 1st Earl Rivers.

- Richard Woodville (podle starého pravopisu Wydeville) byl příslušníkem prastaré anglické nižší šlechty původem z Normandie, který se díky svému sňatku a vojenským schopnostem vyšvihl mezi nejvyšší vrstvu anglické společnosti 15. století.
- narodil se kolem roku 1405 v Maidstone (hr. Kent) v rodině Richarda Wydeville, komořího vévody z Bedfordu, a jeho manželky Joan, dcery Thomase Bittlesgate (Bedlisgate) of Knighteston (hr. Devon), jeho děd John Wydeville zastával mnohonásobně funkci šerifa hrabství Northampton.

Dvorská kariéra

- jako mladík vstoupil po vzoru svého otce Richard Woodville do služeb vévody z Bedfordu. Ve vévodově domácnosti se seznámil s Jacquettou Lucemburskou, kterou vévoda pojal roku 1433 (22. dubna 1433, Thérouanne, severní Francie) jako sedmnáctiletou za svou druhou manželku, po dvouletém manželství se vévodkyně stala bezdětnou a bohatou vdovou, po uplynutí povinné doby požádala krále Jindřicha VI. o povolení znovu se provdat, ale v březnu roku 1437 se zjistilo, že tajně byla oddána s rytířem Richardem Woodvillem, který byl hluboko pod ní na tehdejším společenském žebříčku, smělý čin mladých manželů byl králem oceněm pokutou 1000 liber, kterou však již v říjnu téhož roku uhradili,
- i přes počáteční nepřízeň osudu lze konstatovat, že se manželům začalo dařit, zejména díky Jacquettiným kontaktům s královským dvorem, Richard Woddville se prosadil v královské armádě, další společenský vzestup přišel po sňatku krále Jindřicha VI. s francouzskou princeznou Markétou z Anjou, jejíž strýc byl Jacquettiným švagrem, Woodvillové byli vybráni jako doprovod nevěsty při cestě do Anglie, roku 1448 byl Sir Richard povýšen na Barona Riverse,

Vojenská kariéra

- 1429 byl Richard Woodville kapitánem královského vojska, roku 1433 sloužil ve Francii a roku 1435 byl rytířem králova francouzského regenta, vévody z Bedfordu, v letech 1435-36 sloužil ve Francii pod velením vévody ze Suffolku,
- 1439 bojoval pod Somersetem a Shrewsburym a v letech 1441-42 byl ve vojsku vévody z Yorku, který jej pověřil funkcí kapitána v Alenconu a pasoval do na koprouhevního rytíře (knight banneret, ve středověku byl takový rytíř velitelem a majitelem jednotky vojáků, která v době války sloužila pod jeho vlastním praporem, jednotka byla ve tvaru čtverce), roku 1450 byl jmenován senešalem v Gaskoňsku (nedokázal se však ujmout svého úřadu před pádem angliského panství ve Francii), v letech 1454-55 byl vojenským velitelem přístavního města Calais (lieutenant of Calais), v letech 1459-60 měl na starosti obranu Kentu proti invazi Yorkistického vojska, 9. května 1448 byl povýšen na Barona Riverse a o dva roky později byl přijat mezi rytíře řádu Podvazku, v roce 1459 byl pověřen funkcí správce Pěti přístavů (Warden of the Cinque Ports, královský úředník, který spravoval pět přístavních měst na jihovýchodním pobřeží Anglie),
- ve válkách růží stál Richard Woodville původně na lancasterské straně, později přeběhl ke straně Yorků, když se přesvědčil, že Lancasterská věc je ztracena, 1. května 1464 se král Edward IV. (člen linie Yorků) oženil s Richardovou dcerou Elizabeth, vdovou po Siru Johnu Grayovi of Groby, roku 1466 byl Richard povýšen na hraběte Riverse (Earl Rivers), v březnu 1466 se stal Lordem Pokladníkem (Lord Treasurer) a dne 24. srpna 1467 byl jmenován konstáblem Anglie (Constable of England), počátkem roku 1468 byly Richardúv majetek zplundrován vojskem hraběte z Warwicku a následující rok opět vzplála novoá válka, která měla za cíl zlikvidovat rodinu Woodvillů, po porážce Yorkistů v bitvě u Edgecote Moor 26. července 1469 padli hrabě Rivers a jeho mladší syn John na útěku do zajetí ve městě Chepstow, následoval rychlý soud a 12. srpna 1469 byli v Kenilworthu sťati.

Heraldika

- původní rodový erb Woodvillů je jednoduchý, blason: štít stříbrný s červeným břevnem a červeným kantonem, společenský vzestup 1. hraběte Riverse se podepsal i na vývoji rodového erbu, blason: Štít čtvrcený s červeným srdečním štítkem a na něm zlatý gryf s modrou zbrojí a modrým jazykem (Rivers), 1. a 3. pole čtvrcené, pole a-c, Woodville, pole b-d červené se zlatým jednohlavým orlem s modrým jazykem (Prowes), 2. a 4. pole pokryté popelčinou (Beauchamp of Hacche). Klenotem, na kolčí přilbě s zelenou točenicí a červenými posetými zlatými trojlístky a stříbrnými přikrývadly, jsou zelené listy cesmíny zapíchané do točenice a z ní rostoucí vousatý muž se zlatými vlasy držící v pozdvižené pravici saracénskou šavli se zlatou záštitou a zlatým jílcem, levici má v bok, oblečen je do červeného oděvu zv. houppelande posetého zlatými trojlístky.

- badge džbán na vodu a straka.


Válka růží 0

27. srpna 2018 v 19:38 | Yale |  Válka růží
Války růží, aneb krása heraldiky v plném lesku.

Před více než padesáti lety napsal jeden z našich největších znalců heraldiky Karel Schwarzenberg ve své knize Heraldika: "… Doba vrcholná či klasická: od začátku války stoleté do konce války obou růží (r. 1485)". Ano doba válek růží je v anglické historii obdobím veskrze nešťastným, ale zároveň pro zájemce o heraldiku vrcholným obdobím, kdy "pýcha urozenosti" dala vzniknout těm nejkrásnějším a nejbarevnějším plodům heraldického umění.
Na několika příkladech si ukážeme erby, vlajky či badge účastníků této občanské války jejíž důsledky dokázaly téměř zlikvidovat veškerou tradiční starobylou anglickou šlechtu a připravily půdu pro nástup nové dynastie na anglický trůn.

Co vlastně byly války růží a jak ke svému poetickému jménu přišly? Je všeobecně známo, že občanská válka, která hořela v letech 1455-85, byla vojenským střetnutím mezi příznivci dvou linií vládnoucí anglické dynastie Plantagenetů, tzv Lancasterů a Yorků.
Mnozí si dodnes myslí, že jméno války růží (Wars of the Roses) je odvozeno od tzv. badge - odznaků dvou zmíněných linií královské rodiny, červená růže Lancasterů a bílá růže Yorků. Pravdou je, že jméno samo vstoupilo do povědomí široké veřejnosti až v 19. století, když tento termín použil Sir Walter Scott ve svém díle Anne of Geierstein or The Maiden of the Mist (1829, děj se odehrává částečně ve střední Evropě a ve Švýcarsku krátce po Yorkistickém vítězství v bitvě u Tewkwsbury). Scott si vymyslel toto pojmenování na základě scény v Shakespearově hře Henry VI., která se odehrává v zahradě temlářského kostela v londýnské City (Temple Church, po zničení a zrušení řádu roku 1307 král Edward II převzal kontrolu nad kostelem a včlenil ho do majetku koruny. Později přešel do majetku rytířů sv. Jana Jeruzalémského, kteří jej pronajali dvěma právnickým kolejím).
V této vyfabulované scéně proti sobě stanou Somerset a York v prudké hádce. Oba sokové vyzvou své příznivce i ostatní přítomné, aby si vybrali na kterou stranu se přidají. York utrhne z růžového keře bílý květ a Somerset červený. Ostatní si postupně trhají také květy a tím se zařazují do skupin, které budou zanedlouho stát nesmiřitelně proti sobě.
Ačkoliv žil Shakespeare v době, kdy heraldika prostupovala život každého jedince a její znalost ve společnosti byla všeobecná, jeho volba růží je jen literární nadsázka. Dnes existují důvodné pochyby o tom, že červená růže byla v době válek růží heraldikcým symbolem, badge, Lancasterů. Dr. Adrian Ailes upozornil na to, že červená růže vděčí za svou popularitu až Jindřichovi VII., který vytvořením červené růže reagoval na již dlouho existující odznak-badge bílé růže Yorkistů. Spojením červené a bílé růže dokázal politicky a propagandisticky využít heraldický badge ve svůj prospěch. Tento květinový vzor se spolu s jeho manželstvím, které uzavřel v lednu 1486 s Annou z Yorku, stal symbolem obnovením míru a harmonie v království. Tudorovská růže se stala symbolem Anglie a užívá se dodnes.

Příčiny vzniku občanské války musíme hledat zhruba o sto let před prvním vojenským střetnutím. V roce 1377 zemřel anglický král Edward III., který svou celoživotní snahou o zabezpečení svých dětí položil základy pro pozdější války růží. Krátce před smrtí krále zesnul i jeho nejstarší a slavný syn Edward z Woodstocku, zv. Černý princ. Tím pádem vznikla nepříjemná nástupnická situace.
Syn následníka Richard z Bordeaux byl nezletilý (desetiletý chlapec) jehož poručníkem byl vévoda z Lancasteru, Jan Gentský. Jako vládce se moc neosvědčil, neboť v zemi o moc soupeřily různé kliky, propukala povstání a občanské nepokoje. Richard II. se ujal vlády roku 1387, ale jeho schopnosti na tak významný úřad nestačily. Po smrti svého strýce Jana Gentského se Richard II. dopustil naprosto fatální chyby, zmocnil se veškerého majetku rodu Lancasterů bez ohledu na zvyklosti nebo na spravedlnost.
Nový vévoda z Lancasteru Jindřich se urychleně vrátil ze svého vyhnanství, kam jej Richard poslal a začal uplatňovat práva na své vévodství a dědictví po otce. Události nabraly rychlý spád a z prosté žádosti o restituci majetku se stal zápas o korunu. Za necelý rok byl pomazaný král Richard zbaven koruny, uvržen do vězení a na hradě Pontefract zemřel.

Dnešní člověk by řekl, vždyť se nic tak závažného nestalo, vláda přešla z jednoho prince na druhého. Bohužel Jindřichova uzurpace otřásla základy staletého systému. Korunovaný král byla postava nedotknutelná a jeho práva nezpochybnitelná. Svrhnout pomazaného krále bylo něco tak strašného a nepředstavitelného, že část vládnoucích elit prohlašovala, že z tohoto činu nemůže vzejít nic dobrého. O padesát let později vzplanuvší občanská válka, později nazvaná válkami růží, byla chápána jako trest boží. Vždyť v bibli se píše, že hříchy otců padnou na jejich děti až "do třetí a čtvrté generace".
I z právního hlediska Jindřichova uzurpace změnila stávající společenskou konstelaci. Nová myšlenka, že král je pouze "primus inter pares" - první mezi sobě rovnými, znamenala, že na božskou podstatu královské moci si mohou dělat nárok i jiní princové královské krve.

Vláda prvních dvou Jindřichů z lancasterské linie, ač byla narušována vzpourami, se nakonec ukázala jako úspěšná. Vyhrávali bitvy a zmíněné vzpoury dokázali zvládnout díky úspěšným vojenským kampaním a v neposlední řadě též pomocí exekucí na popravišti. Tak dopadl i Richard hrabě z Cambridge, syn Edmunda, vévody z Yorku (třetí syn krále Edwarda III.), kterého nachal popravit král Jindřich V. v předvečer své cesty do Francie roku 1415. Důvod, proč zakladatel lancasterské dynastie uchopil otěže vlády, byl prostý.
Král Richard II. v jeho očích nebyl schopen vládnout. Bohužel ve chvíli, kdy vyslovil Jindřich z Bolingbroke tuto prostou a přesto smělou myšlenku byli k dispozici i jiní uchazeči o královský trůn jejichž nárok byl stejně přesvědčivý či dokonce ještě lepší.

Genealogická situace v královské rodině se stala v prvních 50 letech 15. století, především díky snaze Edwarda III. zabezpečit své děti, zapeklitou. Nutno však dodat, že kromě dvou rodových linií princů královské krve, hráli v politickém životě Anglie první poloviny 15. století významnou roli dvě další rodiny, Beaufortové a de la Poleové. Beaufortové stáli na takřka stejné úrovni jako zmínění princové. Jejich otec Jan Gentský splodil se svou milenkou, později třetí manželkou Kateřinou Swynfordovou (roz. de Roet/Roelt. legitimováni 1397) tři syny a dceru. Potomci nejstaršího syna později drželi titul vévody ze Somersetu a ve válkách růží stáli na straně Lancasterů.
Druhá rodina de la Polů, na rozdíl od Beaufortů, nebyla dostatečně vznešeného původu. Její předek nadělal jmění jako obchodník s vlnou v Kingstonu-on-Hull a nakonec byli dostatečně bohatí, aby mohli půjčovat Edwardu III. Na počátku 15. století se však rodina již tři generace počítala mezi šlechtu a Vilém de la Pole, jeden z velitelů anglických vojsk za Stoleté války byl roku 1448 povýšen na vévodu ze Suffolku. Protože byli de la Poleové považováni starobylými rody za zbohatlíky (bez ohledu na jejich původ z velšské knížecí rodiny), spojili logicky svou existenci se zájmy lancasterské dynastie.

Ještě než se podíváme na jednotlivé osobnosti, které se proslavili ve válkách růží, zopakujme si pár informaci o heraldických vlajkách. Heraldika a vexilologie pod pojmem heraldická vlajka zná několik druhů vlajek, které obsahují buď celé erby, heraldické odznaky (badge) nebo nějaké jiné symboly, které slouží k osobní identifikaci vlastníka. Mezi heraldické vlajky se počítají tzv. bannery, standardy či pennony a jejich varianty jako jsou gonfalony, guidony a pinsely. Specifikace, kterými se řídí vzhled heraldických vlajek se liší zamě od země a v průběhu času se měnily. Obdélníkové osobní, vojenské nebo národní vlajky se povětšinou nazývají standardy, v evropských monarchiích královské (knížecí, vévodské) standardy a měly by se vždy popisovat odlišně od heraldických standard, které mají jiný, specifický tvar.

- Pennon je jedna ze tří základních vlajek, které se používaly ve středověku. Pennoncely, streamers nebo pendants (pennants) neboli stuhy jsou zmenšené verze tohoto druhu vlajky. Pennon svým tvarem připomíná korouhev, ale je jen poloviční velikosti. Neobsahuje žádný erb, pouze klenoty, hesla či jiné heraldické nebo ornamentální vzory. Slovo pennon pochází z latinského slova "Penna", které se dá přeložit jako křídlo nebo peří. Jeho použití lze doložit již v 11. století, původně byl pennon čtvercového tvaru a by zakončen stuhami. V průběhu věků se jeho tvar ustálil ve tvaru trojůhelníku, popřípadě se zaobleným zakončením.

- Banner (Banner of arms) je typ heraldické vlajky, která nese obraz ze štítu nebo celý erb, tvar je většinou čtvercový popřípadě obdélníkový. Banner je přísně vzato osobní vlajkou šlechtice, která je nošena před svým majitelem v bitvě nebo při slavnostních příležitostech.

- Heraldická standarda je objevila kolem poloviny 14. století a rychle se její užívání rozšířilo mezi vyšší šlechtou zejména v následujích dvou stoletích. Dnes již není známo proč byl zavedeno užívání heraldických standard, ale má se za to, že nejvyšší členové středověké feudální společnosti tím dávali najevo veřejnosti své postavení a na standardech byly zobrazovány zejména tzv. badge, badge byl odznak, který spolu s rodovými barvami měli vyšity na svém oděvu sloužící, pokud byla zmíněná standarda vyvěšena ve vojenském ležení, sloužila jako symbol místa shromáždění bojovníků, kteří nesli na svém oblečení rodové barvy a badge,

- heraldické vlajky dodnes užívané jednotlivci či monarchy jako prostředek identifikace jsou zjednodušeně nazývány standardy, jsou obvykle čtvercové, avšak z přísně heraldického hlediska to standardy nejsou, heraldická standarda zásadně není pravoúhlá, obvykle se zužuje a to od 4 stop (historická jednotka pro měření délky, v rúzných evropských státech byla různě dlouhá 28,32-31,608 cm, roku 1959 byla stanovena tzv standard imperial foot - 30,48 cm) do 2 stop a její konec je zaokrouhlený, v Anglii má v současnosti každý erbovník právo užívat vlastní heraldickou standardu.

- anglické středověké standardy byly větší než ostatní vlajky a jejich velikost se lišila podle společenského postavení majitele, standardy byly tvořeny křížem svatého Jiří, který byl připevněm k žerdi a následná vlající část se skládala z horizontálních pruhů dvou nebo více barev, někdy byl vlající list tvořený jednou barvou, na standardě bývají použity badge popřípadě jiné odznaky, rodová hesla, která bývají umístěna do kosmých pruhů a tak bývají standardy rozděleny do několika oddílů, standardy bývají obšity třásněmi v barvách majitele a jejich konce jsou tvarovány do tzv. vlaštovčích ocasů nebo jsou zaobleny.