Řád Podvazku 1

30. října 2015 v 10:02 | Yale |  Rytířské řády

Úvod

etos na den sv. Jiří formálně uplynulo bezmála 670 let od založení nejstaršího z tzv. velkých světských řádů, anglického Podvazku (The Most Noble Order of the Garter). Připomeňme si ve stručnosti podmínky založení a heraldiku řádových rytířů v době, kdy dosáhla největšího lesku a výpravnosti. Pokusme si ukázat dobu, kterou jeden z našich největších znalců heraldiky Karel Schwarzenberg ve své knize Heraldika označuje jako: "… Doba vrcholná či klasická: od začátku války stoleté do konce války obou růží (r. 1485)". Rovněž bude naší snahou upozornit na úzké společenské a diplomatické styky předhusitských Čech s Anglií, které se tak významně projevily v životě celé české a moravské společnosti.
Příchod nové lucemburské dynastie z frankofonní, kulturně velmi vyspělé oblasti, umožnil trvalé a nezpochybnitelné, lze říci i výjimečné postavení Českého království v rámci Říše římské. Lucemburkové svou vládou podnítili hospodářský a kulturní rozvoj Českého království na úroveň ostatní západní Evropy.
K jedné z prvních historických konfrontací českých a anglických politických zájmů došlo na poli u vesničky Kresčaku1 ve Francii, kde lukostřelci anglického krále Edwarda III. zcela zničili výkvět francouzského rytířstva a kde padl i český král Jan Lucemburský, zv. Slepý.


Kdo byl Edward III. Anglický a z jakého rodu pocházel


Je obecně známo, že král Edward pocházel z rodu, který je nazýván Plantageneti. Jeho původ je nutno hledat na území dnešní Francie, v oblastech zvaných Anjou a Normandie. Zakladatel dynastie Geoffrey V., zv. Plantagenet2, hrabě z Anjou se 20. května 1127 v Le Mans oženil s vdovou po císaři Jindřichu V., Matyldou (v Anglii je nazývána Maud), dcerou anglického krále Jindřicha I.3.


Planta genista, badge rodu Plantagenetů



Po smrti anglického krále Štěpána z Blois4 na anglický trůn nastoupil roku 1154 jejich syn Jindřich5, toho jména druhý, který díky svému sňatku z roku 1151 s Eleanorou Akvitánskou vládl většími statky ve Francii, než byla celá Anglie. Jindřichovi a Eleonořini potomci řídili osudy Anglie po další 4 generace než sekráli Edwardu II. a jeho manželce Isabele Francouzské narodil 13. listopadu 1312 na hradě Windsoru prvorozený syn, budoucí král Edward III.

Edward III. nastoupil na anglický trůn jako patnáctiletý mladík (otec byl zavražděn v roce 1327). On i jeho regentská rada byli pod vlivem Isabelly Francouzské, své matky a jejího milence Rogera Mortimera, Lorda z Wigmore, kteří drželi veškerou moc ve svých rukou. Když mladý král dosáhl osmnácti let, uskutečnil svůj první samostatný politický krok, zmocnil se matčina favorita a zároveň svou tehdy ještě mladou, šestatřicetiletou matku izoloval na hradě Risings v hrabství Norfolk. Mortimer byl o několik týdnů později odsouzen parlamen-tem k potupné smrti oběšením za zradu, provázeným vyvržením střev za živa.

Edward III. byl vychován v duchu své doby, od dětství byl připravován na svou životní roli, převzíttrůn a vládu v Anglii. Výchova mladého prince byla zaměřena na tělesnou a vojenskou přípravu a také na společenské vystupování. Princ silou své osobnosti a příjemnými uhlazenými způsoby dokázal přesvědčit všechny členy dvora i příslušníky mocných baronských rodů, že on jediný je ztělesněním představ o dokonalém rytířském králi. Vedl války, ohromoval své současníky štědrými dary, v době míru popouštěl uzdu své vášni v rytířských turnajích, lovech, sokolnictví a bohoslužbách. Vrchovatou měrou naplňoval představy o mladém princi tím, že se dvořil krásným dámám a snažil se přimět rytíře svého dvora, aby se chovali stejně. Dalo by se říci, že stejnými vlastnostmi oplýval i český král Jan6.
Lze říci, že charakter Edwardova dvora byl především vojenský. Rituál se točil zejména kolem rytířských turnajů. Zejména velké náboženské svátky, jako jsou velikonoce, vánoce a letnice, zavdávaly příležitosti k pořádání četných rytířských turnajů. I přesto a snad právě proto se Edward snažil o zvýšení jejich počtu.
Je velmi pravděpodobné, že zájem o turnaje získal již velmi mladý, kdy ho matčin milenec Mortimer roku 1327 seznámil s turnajem "Kruhového stolu", který pořádal. Tento "Kruhový stůl" měl mnohovrstevné politické a sociální rozměry. Příběh krále Artuše a jeho rytířů zdůrazňoval starobylý původ monarchie a nárok na tuto tradici uplatňovali nejen na Britských ostrovech, ale i v západní Evropě a v Říši.


Král Artuš zobrazený na miniatuře v rukopisu "Flores Historiarum," ze 13. století, kronika dějiny Anglie (English School/The Bridgeman Art Library/Getty Images)

Artuš byl pokládán za předchůdce prvních normandských králů Anglie a jejich kronikáři od něho odvozovali nejen genealogickou návaznost na anglosaské panovníky, ale i návaznost právního řádu. Tento mytický cyklus byl znám i v Čechách, protože král Jan krátce po získání české koruny, chystal v roce 1319 velký mezinárodní turnaj v Praze, při kterém měl být založen "řád Artušova kruhového stolu". Jak je známo turnaj se nikdy neuskutečnil. Pozvaní turnajníci odmítli účast pro přílišnou politickou nestabilitu v tehdejších Čechách.
Až do 18. století se obecně věřilo, že po zničení Tróje z ní Aeneas uprchl a založil Řím. Jeho vnuk objevil Britské ostrovy a kromě toho založil město Londýn. Jeho potomci pak vytvořili dynastii, jejímž nejslavnějším a údajně i posledním členem byl právě Artuš. Žil dle tradice na přelomu V. a VI. století.

Domnívám se, že zde není třeba popisovat složité problémy vzniku a průběh tzv. Stoleté války, která s různými oddechovými časy proti sobě postavila vojska Anglie a Francie v letech 1339-1453. Nepřátelství těchto dvou zemí se dá přirovnat ke vztahu mezi Anglií a Skotskem. Na rozdíl od tohoto tradičního nepřátelství, mezi Skotskem a Francií vždy existovala shoda a spojenectví. Velkým Edwardovým ideálem, který ho hnal do války bylo sjednocení korun Francie a Anglie. Neméně důležitým důvodem byla i nudící se šlechta a proto je velmi pravděpodobné, že královští rádci Edwarda velmi snadno a bez větších problémů přesvědčili, že nechráněná Normandie a Flandry skýtají bohatou kořist.
Ideové zdůvodnění poskytl více či méně oprávněný Edwardův nárok na francouzský trůn. Podkladem nároku byl rodový původ jeho matky Isabely (dcera francouzského krále Filipa IV. "Sličného") jediné dědičky v přímé linii. Po smrti tří bratrů (Ludvík X., Filip V. a Karel IV.), kteří neměli legitimní mužské potomky, byla jednou z přímých dědiček v hlavní linii rodokmenu Capetovců. Dcera Ludvíka X. byla navíc zbavena nároku na trůn pro pochyby o legitimnosti svého původu (její matka byla odsouzena a uvězněna "pro cizoložství"). Ve srovnání s Anglií synové francouzského krále Filipa IV. Capeta zemřeli bez dědiců a tak se stali Edward Anglický a Filip z Valois rivaly o uprázdněný trůn. Edwardova matka Isabela byla dcerou Filipa IV. a Filip z Valois byl synovec po meči stejného panovníka. Problém pro Edwarda nastal v tom, že tzv. salický zákon7 ustanovuje, že ženské potomstvo francouzského panovníka nemůže získat trůn. Na základě ustanovení tohoto zákona se stal francouzským králem Filip z Valois.



Anglický soupeř reagoval rázně, zabavil všechnu vlnu a cín (plechy) v království, zastavil korunu a klenoty a svůj královský štít začal čtvrtit francouzskými liliemi, které se dostaly na čestnější místo před anglické lvy, aby zdůraznil sílu svého nároku. Roku 1338 vyplul na kontinent potvrdit svá práva a nároky na bitevním poli.


Dvě tažení byla nerozhodná, námořní vítězství u města Sluys na vlámském pobřeží roku 1340 získali Angličané, ale v zápětí byli poraženi pod hradbami města Tournay a byli nuceni uzavřít mír. Válka byla obnovena a znovu neměl Edward úspěch. Po sedmi letech anglická vojska vstoupila do Guienne, Edward přistál v Normandii a s ostatními bojovníky stočil svůj pochod k přístavu Calais. Tváří v tvář francouzským vojskům překročil řeky Seinu a Sommu a zahájil tažení skvělým vítězstvím v bitvě u Kresčaku.


Bitva u Kresčaku


Pro střetnutí, které se odehrálo 26. srpna 1346 vydal skvěle promyšlené dispozice. Vojsko rozdělil do tří skupin, dnes bychom řekli do tří armád. Sám se ujal velení nad třetí skupinou sloužící jako záloha. Velením nad druhou armádou pověřil Williama de Bohun, hraběte z Northamptonu a velení nad první svěřil nejstaršímu synovi Edwardovi z Woodstocku.
Tento právě šestnáctiletý mladík byl jako následník trůnu ustanoven do funkce knížete z Walesu (Prince of Wales) a v pozdějších dobách byl dějepisci obdarován přezdívkou Černý princ. Francouzi byli mnohem početnější a bojovali velmi srdnatě, přesto však jejich neukázněná jízda byla uvedena ve zmatek střelbou anglických lučištníků. Dílo zkázy pak dokonali Welšané, kteří přeřezávali koním šlachy a dobíjeli v brnění bezmocně na zemi ležící rytíře. I přes své skvělé vítězství dobyl Edward město Calais až takřka po roce 4. srpna 1347.

Edward se vrátil z Francie 12. října 1347 a mezi tímto datem a koncem roku 1348 uspořádal velké rytířské turnaje ve Windsoru, Readingu, Elthamu, Canterbury, Bury a Lichfieldu. Edward organizoval tyto okázalé turnaje 3-4x do roka. Jeden velký turnaj rytířů "kruhového stolu" uspořádal 9. dubna 1348 v Lichfieldu a sám se ho zúčastnil v brnění se znaky sira Thomase z Bladestonu.
Na jedné straně zv. "tenans" stálo včetně krále 17 rytířů a na straně druhé zv. "venans" vedené hrabětem z Lancasteru 14 rytířů. Všichni účastníci dostali modré řízy a bílé čapky. Podobně bylo oděno i šest nejurozenějších dam a dalších 21 dvorních dam, všechny se škraboškami a maskami.
První ceremonie řádu Podvazku se pravděpodobně uskutečnila 23. dubna 1348 na den sv. Jiří, spíše však 24. června téhož roku ve Windsoru při příležitosti svátku sv. Jana Křtitele a narozenin čtvrtého syna krále Edwarda, prince Johna.
Myšlenka na založení rytířského řádu, jejímž autorem byl bezpochyby Edward sám, je spojována s královou romancí s hraběnkou ze Salisbury. Údajné vzájemné setkání proběhlo prý v roce 1341 při tažení proti Skotům, kteří obléhali hrad patřící hraběti ze Salisbury, jenž byl vězněn ve Francii. Hrad hájila jeho choť. Když se anglické vojsko přiblížilo, Skotové urychleně opustili obléhací postavení a k bitvě nedošlo. Král šel vykonat zdvořilostní návštěvu u paní hradu. Vyšla mu vstříc ve skvělém odění, poklekla a děkovala mu, že jí přišel na pomoc. Král se okamžitě zamiloval a oba společně vešli do hradu.
Tato dáma byla hypoteticky ztotožněna s královou sestřenicí Joanou z Kentu, která byla vskutku jistý čas hraběnkou ze Salisbury. Narodila se však kolem roku 1328, takže v době, kdy se tato epizoda měla udát by jí bylo cca 13 či 14 let.


Kopie sochy Joan z Kentu z Canteburské katedrály.

Příběh o tom, že král vybral za symbol nového řádu podvazek zaznamenal poprvé Polydore Vergil počátkem 16. století a byl znovu "objeven" slavným řádovým historikem Eliasem Ashmolem. Joan hraběnka ze Salisbury se účastnila plesu na oslavu pádu Calais v srpnu roku 1347. V té době jí bylo již 19 let a byla považována za jednu z nejkrásnějších žen Anglie. Při tanci jí sklouzl podvazek, Edward ho sebral a připevnil na nohu. Bylo to okázalé a galantní gesto, kterým dal veřejně najevo, že dáma zajala rytíře křehkým, ale nezničitelným milostným poutem. Celá symbolika tohoto činu je pak ve zkratce vyjádřena heslem: HONI SOIT QUI MAL Y PENSE, hanba tomu kdo si to vyloží zle.
Není bez zajímavosti, že skutečná Joan z Kentu se později provdala za syna Edwarda III., Černého prince. Založení nového řádu, které bylo dáno na vědomí celé Evropě, bylo nutno náležitě ideově zdůvodnit. Základní myšlenku, ideu, sjednocující nejvyšší feudalitu země, poskytla artušovská legenda, oživovaná na turnajích již od počátku 13. století.
Ve 14. století se Angličané, Normané, ostatní francouzsky mluvící země a obyvatelé Říše hlásili k Artušovi jako ke svému předchůdci a jeho pokládali za jednoho z devíti velikánů, resp. jednoho z trojice dobrých křesťanských hrdinů. V zobrazeních těchto hrdinů je Artuš vždy postavou, která představuje krále v brnění držící štít či standartu, z pravidla modrou se třemi zlatými korunami v postavení 2-1, nebo pod sebou. Není bez zajímavosti, že v kapli Utrpení a jeho nástrojů, pro kterou se dnes vžil název kaple sv. Kříže na hradě Karlštejně mistr Theodorik zobrazil na popud císaře Karla IV. celkem čtyři vladaře se znakem tří zlatých korun.
Modrý štít se třemi zlatými korunami v postavení 2,1, který mistr Theodorik zobrazil čtyřikrát na hradě Karlštejně má vcelku zajímavou historii. Pomineme-li švédské tři korunky, které nemají s naším tématem nic společného, je s tímto erbem spojena legenda o svaté Heleně, dceři krále z Colchesteru, která se provdala za císaře Constantina I. Chloruse (305-306).
Jak známo svatá Helena se stala matkou císaře Constantina, který ve své říši uzákonil křesťanství jako státní náboženství. Ona byla tou osobou, která nechala přenést ostatky tzv. Tří králů z chrámu sv. Sofie v Konstantinipoli do kostela sv. Eustorgia v Miláně.
Tato legenda se porpvé objevila roku 1137, kdy ji zaznamenal (není nepravděpodobné, že si sám vymyslel) Geoffrey z Monmouthu ve svém díle Historia Regnum Brittaniae. Později, po obléhání Milána císařem Friedrichem Barbarossou byly údajné ostatky Tří králů 23. července 1164 přeneseny do kolína nad Rýnem. Uložení ostatků v kolínské katedrále lákalo množství poutníků a tím se zasloužily i o značný ekonomický profit města což přispělo i k tomu, že byly zobrazeny i v městském erbu.
Od poloviny třináctého století je banner se třemi korunami připisován jako atribut svatému Edmundovi of East Anglia (855-871), který byl nástupcem krále z Colchesteru. Tento banner byl nepochybně inspirován zmíněnou legendou o sv. Heleně, což je i zmíněno v rukopise "Siege of Caerlaverock", který vznikl roku 1300, citace: "Puis fist li rois porter amont Sa baniere e la Seint Eymont, La Seint George, e la Saint Edwart, ..", v jiném rukopise je popsán jako modrý se třemi zlatými korunami (viz: Liber Quotidianus Contratulatoris Garderobae ... A.D.MCCXCIX & MCCC, London 1787, p. 64).
Asi kolem roku 1325 byl štít se třemi korunami poprvé připsál jako atributní králi Artušovi, stejně jako jeho nástupci sv. Edmundovi. Pravděpodobně první zobrazení krále Artuše se štítem s korunami je socha umístěná v hansovním sále radnice v Kolíně nad Rýnem.



Sochy devíti hrdinů v hansovním sále, radnice Kolín nad Rýnem


Od roku 1345 jsou tři zlaté koruny na modrém štítě dávány do souvislosti s Irskem. (Viz: Begley, Donal F., Chief Herald of Ireland: The Genealogical Office. In: Treasures from the National Library of Ireland. 1994. Pp. 203-233, specially pp. 210-211. A Treatise on Heraldry: GO Ms 7. In the opnion of the Chief Herald however, these are the arms of "The Lordship of Ireland")

Zvláště pak ve 14. století se autoři fiktivních rodokmenů snažili dokládat kontinuitu vlády té, které dynastie právě od krále Artuše. Příkladem může být i fiktivní rodokmen Karla IV. na Karlštejně, který vycházel od praotce Noa a pokračoval přes panovnické dynastie křesťanských vladařů až k samotnému císaři.
Artušovský kult byl výrazným nástrojem podpory mezinárodní prestiže Anglie jako první vojenské mocnosti a osobní pověsti Edwarda jako prvního vládnoucího rytíře Evropy, zvláště po úžasném vítězství u Kresčaku. Kulatý stůl měl však i sociální rozměr, posílil jednotu anglické vojenské aristokracie, seskupující se okolo osoby panovníka. Stejně jako Artuš, který požíval pověst válečníka a rytíře, tak i Edward požíval úcty jako první mezi rovnými. Tato rovnost mezi rytíři byla symbolizována právě kulatým stolem v podobě prázdného kruhu kolem něhož on i jeho rytíři zasedali. Společenské postavení u dvora bylo dáno jejich vojenskou reputací.


Tzv. Winchesterský kruhový stůl visící na hradě ve Wichesteru. Současný vzhled pochází z roku 1522, kdy navštívil císař Karel V anglického krále Jindřicha VIII. Dendrochronologickým zkoumáním bylo odhaleno, že dřevo ze kterého je deska vyrobena bylo pokáceno v druhé polovině 13. století a kruhový stůl byl pravděpodobně vyroben u příležitosti pořádání rytířského turnaje nedaleko Winchesteru 20. dubna 1290


Ve Windsoru na vánoce roku 1344 uspořádal Edward III. první v paměti dochovaný turnaj "kulatého stolu" za své vlády. Pro slavnost si oblékl červený sametový oděv, podšitý kožešinou, hermelínem. Speciální tuniky byly vyrobeny i pro 202 stráží a 16 potulných pěvců lásky. Král však až po svém triumfu v bitvě u Kresčaku přetvořil Kruhový stůl formálně v řád či společnost rytířů Podvazku. Dnes je oficiálně považován za rok pevného ustanovení řádu rok 1348. Toho roku král uspořádal na windsorském hradě veliký turnaj, při kterém proti sobě nastoupila dvě družstva po dvanácti rytířích, z nichž jedné straně stál včele sám král a druhé jeho syn, kníže z Walesu.

Řád Podvazku

Nově založený řád byl světský, ale zároveň měl i duchovní patronaci. Statuta z doby krále Jindřicha VIII. říkají jasně: "...Edward, toho jména Třetí ... někdy král Anglie ... ke slávě všemohoucího Boha a požehnané, neposkvrněné Panny Marie a požehnaného mučedníka svatého Jiří, patrona velmi vznešeného království Anglie a svatého Edwarda krále a Vyznavače, ke zvýšení svaté katolické víry byla zřízena a založena na hradě Windsor společnost 26 vznešených a důstojných rytířů, která se bude nazývat velmi vznešený řád svatého Jiří, zvaný Podvazek". Je zajímavé, že vzdor tomu, že Edward Vyznavač8 byl ve středověku velmi váženým svatým a je jmenován mezi patrony, v názvu nového řádu je zmiňován pouze svatý Jiří.
Symbolem řádu se stal podvazek, který se oblékal pod levé koleno9, vypadal jako pásek na zavěšení meče s mohutnou přezkou a pozlacenými stříbrnými doplňky, spíše než stuha nebo upevňovací šňůra pro každodenní nošení10. Když porovnáme Podvazek s opaskem a přezkou, který byl zavěšován přes rameno a držel poboku meč s pochvou, zjistíme nápadnou podobnost. Vojenský význam umocňuje i použití modré barvy se zlatou výšivkou, což jsou barvy francouzského znaku jež přijal Edward III. k posílení svého nároku na Capetovský trůn.
Král Edward III. zemřel roku 1377, tedy zhruba třicet let po založení řádu. Štíty použité na jeho hrobce ve Westminsterském opatství nejsou ani jednou obtočeny Podvazkem jak bychom čekali a jak je dnes běžné. Tato zvyklost byla zpočátku velmi řídká a sporadická až do Tudorovského věku. Nejstarší příklad použití Podvazku obtočeného kolem štítu je znaková destička (Garter Stall plate) Karla "Smělého" vévody Burgundského, který byl přijat za rytíře Podvazku kolem roku 1467, v kapli svatého Jiří na hradě Windsor.
Jiný příklad takto koncipovaného znaku obtočeného Podvazkem můžeme vidět v kopii řádových Statutů, kde je vymalován štít krále Jana Dánského z roku 1493 s přivěšenou pečetí řádového suveréna, na které je štít polcen křížem svatého Jiří a královským znakem, vše obtočeno Podvazkem.
Kniha "Bruges Book" sepsaná Williamem Brugesem, prvním králem erbů zv. Podvazek, který byl jmenován králem Jindřichem V. roku 1415, nenechává nikoho na pochybách, že Garter Bruges dal podnět k revizi řádových stanov roku 1421 a připojil kresby všech 25 zakládajících rytířů a jejich nástupců.
Bruges zobrazil sám sebe, ve svém tabardu s královským znakem, s korunou krále erbů na hlavě klečící před svatým Jiří, patronem řádu, který drží malý malovaný nakloněný stříbrný štítek s červeným heroldským křížem (křížem sv. Jiří) a propichující draka u svých nohou. Nad jejich hlavami jsou umístěny dva Podvazky bez jakýchkoliv nápisů.



Na následující stránce je vidět vévodu z Lancasteru oblečeného v plášti rytíře Podvazku, na brnění má oblečen jupon s královským znakem. Takto zobrazený plášť se obléká dodnes již nejméně 650 let. Na rameni má vyšit štít svatého Jiří obtočený Podvazkem, předzvěst dnešního řádového znaku.

Řád Podvazku měl pravděpodobně již od svého počátku znak což ukazuje již velmi záhy kniha z roku 1355 "Armes de la Compagnie de la Gartre". Jiný písemný zdroj uložený v archivu College of Arms je kniha prince Arthura (Prince Arthur´s Book) připisovaná Siru Thomasi Wriothesleyi, králi erbů zv. Podvazek (1505-34), který ji napsal jménem prince Arthura, syna krále Jindřicha VII., když byl ještě persuiverantem11.
Ilustrované folio, kterým začíná Garter Roll, má v záhlaví postavu krále, jeho znak s podvazkem a nad ním řádový znak, štít svatého Jiří obtočený podvazkem. Dále následuje králův znak s řádovou kolanou z růží a uzlů převýšený královskou korunou, vedle je nakreslen znak Francie též obtočený řádem svatého Michala.
Jak již jsem se výše zmínil podvazek se nosí pod kolenem levé nohy, ačkoliv vypadá podobně jako miniaturizovaný opasek na zavěšení meče, jak mohlo být vidět u vévody z Urbina, rytíře Podvazku od roku 1505. Jeho otec Frederick byl rovněž přijat do řádu roku 1474, ale na znakové destičce umístěné v kapli sv. Jiří ve Windsoru podvazek zobrazen není. Lze tedy říci, že před rokem 1500 se znaky obtočené podvazky na znakových destičkách prakticky nevyskytují12.


Vážené čtenářky, chcete mít účes jako princezna? Nemusíte chodit za drahé peníze ke kadeřníkovi. Stačí když si objednáte naše extra dlouhé natáčky, které vám vytvoří úžasné vlnité vlasy během několika málo minut. Neváhejte a objednejte si extra dlouhé natáčky na www.magickenatacky.cz a socha hraběnky ze Salisbury zbledne závistí nad natáčkami, které ve 14. století neměli.



  1. Kresčak, francouzsky Crécy, je dnes severofrancouzské městečko v departementu Somme nedaleko města Abbeville.
  2. Jméno Plantagenet získala rodina díky odznaku Planta genista, což je větvička janovce, kterou jako svůj osobní odznak - badge přijal Geoffrey z Anjou.
  3. V roce 1129 otec Geoffreye V. Plantageneta, Fulko V., hrabě z Anjou a Maine po svém druhém sňatku s jerusalémskou princeznou Melisendou, odešel do Svaté země, kde se stal praotcem královské dynastie jerusalémské a svému staršímu synovi přenechal všechna francouzská panství. Potomci Fulka a Melisendy jsou dnes příslušníky, kromě jiných méně významných rodů i domů Anjou z francouzského královského rodu a císařského domu Rakouského.
  4. Anglický král Štěpán pocházel z prastarého rodu vládnoucího již od 10. století na území dnešní Francie v hrabstvích Blois a Champagne. Jeho otec Štěpán II. Jindřich z Blois byl účastníkem I. křížové výpravy do Svaté země. Ke konci vlády Jindřicha I. Anglického se dral do popředí nový státoprávní problém, král neměl mužského potomka, jen dceru Matyldu, v Anglii zvanou Maud. Kandidáti na trůn byli tedy dva. Proti Matyldě stál nárok Štěpána z Blois, syna dcery Viléma Dobyvatele Adély. Štěpán sám se postavil do čela normandských baronů a v Anglii vlastnil rozsáhlé statky. Poté co se jeho starší bratr Theobald vzdal nároku na anglický trůn, stal se právoplatným mužským dědicem on. V roce 1135 přispěchal z Blois Štěpán jako první do Londýna a dosáhl své korunovace. Vládl však tak, že si zakrátko proti sobě postavil většinu mocného kléru a mezi obyvatelstvem rovněž zavládla hluboká nespokojenost. Po návratu princezny, nyní již nazývané císařovnou, Maud do země vzplála občanská válka. Kolem roku 1148 Štěpán odrazil útok svých protivníkůz tábora bývalé císařovny Maud a jejího syna Jindřicha zv. Fitz-Empress. Pozdější král Jindřich II. a jeho matka Maud se museli uchýlit na svá území na kontinentě. Mezitím Jindřich nezahálel a oženil se s rozvedenou Eleonorou Akvitánskou. Tímto sňatkem se do jeho a manželčiných rukou dostala polovina dnešní Francie. Roku 1153 Jindřich znovu vstoupil na anglické břehy a následující vývoj válečných operací, kdy síly obou stran byli vyrovnané, vedl k dohodě, podepsané ve Wallingfordu a ve Westminsteru slavnostně potvrzené, ve které král Štěpán mladého Jindřicha adoptoval a učinil svým dědicem, Jindřich mu složil slib věrnosti se všemi formalitami, které k němu příslušely. O rok později, když Štěpán zemřel byl Jindřich prohlášen králem Anglie. Jeho matka Maud se do Anglie již nikdy nevrátila.
  5. Jindřich byl silný, podsaditý, rusovlasý a pihovatý muž. Během své vlády uskutečnil mnohá důležitá zlepšení právního systému včetně rozšíření používání soudních porot a zasadil se o to, aby se spravedlnosti dostalo každému bez rozdílu společenkého postavení. Jmenoval svého blízkého přítele Thomase Becketa arcibiskupem z Canterbury, avšak instalovaný Becket nepřetržitě krále kritizoval. 29. prosince 1170 byl Thomas Becket zavražděn ve své katedrále. Král Jindřich II. zemřel ve čtvrtek 6. července 1189 na následky horečky v Francii.
  6. Není příliš známým faktem, že Edward III. Anglický a Jan Lucemburský byli vzdálenými příbuznými. Předek obou panovníků císař římský Filip Hohenštaufský měl dcery, Kunhutu, která se provdala za českého krále Václava I. a Marii, která se provdala za Jindřicha II. Brabantského a stala se praprabábou Isabelly Francouzské, matky krále Edwarda III.
  7. Starý francký zákon, který zapovídá nástupnictví potomků po přeslici. Poprvé byl tento zákon uplatněn v případě dcery francouzského krále Ludvíka X., Joan, které byl odepřen nárok na francouzský trůn a spolu se svým manželem Filipem III. hrabětem z Evreux se stali vládci království Navarra.
  8. Svatý Edward, zv. Vyznavač byl posledním mužským potomkem anglo-saské královské rodiny z Wessexu a od 10. století i celé Anglie, nejstarší dynastie v Evropě. Edward bývá tradičně líčen jako laskavý, nerozhodný muž jehož hlavním životním zájmem bylo náboženství. V posledních letech svého života se choval takřka jako mnich. Zemřel 5. ledna 1066, třičtvrtě roku před bitvou u Hastingsu. V roce 1161 byl kanonizován a po celá staletí byl uctíván u saské části anglického obyvatelstva.
  9. Podvazek nosí rytíři pod levým kolenem na punčoše, nikoliv na brnění a podvazkové dámy na levém předloktí. Proč se nosil a dosud nosí Podvazek na levé noze může mít původ v turnajových počátcích řádu. Rytíř-účastník turnaje celý uzavřený v brnění a chránící své tělo štítem, na kterém bylo jediné místo pro znak, mohl být identifikován jen podle helmy s klenotem nebo podle levé nohy, která byla vždy na vzdálenější straně od ohrazení oddělující dva duelanty. Do dnešní doby se žádný barevný originál původního Podvazku nezachoval. První zobrazení Podvazku se dochovalo na podobizně Sira Williama Fitzwaryna (+1361) v kostele ve Wantage. Zde však vidíme Podvazek nošený na brnění. Poprvé bylo řádové heslo zobrazeno na Podvazku připjatém na levé noze postavy rytíře Sira Simona de Felbrigge (+1442) v kostele ve Felbrigg, v Norfolku, rovněž na brnění. Taktéž řádoví rytíři Richard Beauchamp, 5th hrabě z Warwicku a Sir William Phelipp, Lord Bardolph mají na svých hrobkách postavy s Podvazky na brnění. Je tedy jasné, že přinejmenším do druhé poloviny 15. století řádoví rytíři nosili odznaky příslušnosti k řádu rovněž na brnění každodenně a ne jen při řádových slavnostech.
  10. Stejný podvazek mohl divák vidět na živém obrazu svatého Jiří zabíjejícího draka vytvořený roku 1505 Rafaelem pro vévodu z Urbina, který byl přijat za rytíře řádu a jemuž sám svatý Jiří řečený podvazek připjal na levou nohu.
  11. Patentem dne 2. 3. 1484 král Richard III. ustanovil korporaci zvanou College of Arms, do které spojil všechny anglické heroldy. V současnosti jsou tři heroldští králové (z nich nejdůležitější je Podvazek), dále šest heroldů a na nejnižším stupni jsou čtyři persuiveranti.
  12. Výjimka potvrzuje pravidlo, Sir Francis Lovel, Viscount Lovel byl přijat do řádu cca v roce 1483. Jeho Podvazek obkružuje celý znak, ale helma s klenotem vypadají jako pozdější doplněk. Rovněž Sir Thomas Stanley, hrabě z Derby, přijat do řádu cca v roce 1483 má destičku vyrobenu stejným způsobem, pravděpodobně od stejného umělce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama