Říjen 2015

Řád Podvazku 1

30. října 2015 v 10:02 | Yale |  Rytířské řády

Úvod

etos na den sv. Jiří formálně uplynulo bezmála 670 let od založení nejstaršího z tzv. velkých světských řádů, anglického Podvazku (The Most Noble Order of the Garter). Připomeňme si ve stručnosti podmínky založení a heraldiku řádových rytířů v době, kdy dosáhla největšího lesku a výpravnosti. Pokusme si ukázat dobu, kterou jeden z našich největších znalců heraldiky Karel Schwarzenberg ve své knize Heraldika označuje jako: "… Doba vrcholná či klasická: od začátku války stoleté do konce války obou růží (r. 1485)". Rovněž bude naší snahou upozornit na úzké společenské a diplomatické styky předhusitských Čech s Anglií, které se tak významně projevily v životě celé české a moravské společnosti.
Příchod nové lucemburské dynastie z frankofonní, kulturně velmi vyspělé oblasti, umožnil trvalé a nezpochybnitelné, lze říci i výjimečné postavení Českého království v rámci Říše římské. Lucemburkové svou vládou podnítili hospodářský a kulturní rozvoj Českého království na úroveň ostatní západní Evropy.
K jedné z prvních historických konfrontací českých a anglických politických zájmů došlo na poli u vesničky Kresčaku1 ve Francii, kde lukostřelci anglického krále Edwarda III. zcela zničili výkvět francouzského rytířstva a kde padl i český král Jan Lucemburský, zv. Slepý.


Kdo byl Edward III. Anglický a z jakého rodu pocházel


Je obecně známo, že král Edward pocházel z rodu, který je nazýván Plantageneti. Jeho původ je nutno hledat na území dnešní Francie, v oblastech zvaných Anjou a Normandie. Zakladatel dynastie Geoffrey V., zv. Plantagenet2, hrabě z Anjou se 20. května 1127 v Le Mans oženil s vdovou po císaři Jindřichu V., Matyldou (v Anglii je nazývána Maud), dcerou anglického krále Jindřicha I.3.


Planta genista, badge rodu Plantagenetů



Po smrti anglického krále Štěpána z Blois4 na anglický trůn nastoupil roku 1154 jejich syn Jindřich5, toho jména druhý, který díky svému sňatku z roku 1151 s Eleanorou Akvitánskou vládl většími statky ve Francii, než byla celá Anglie. Jindřichovi a Eleonořini potomci řídili osudy Anglie po další 4 generace než sekráli Edwardu II. a jeho manželce Isabele Francouzské narodil 13. listopadu 1312 na hradě Windsoru prvorozený syn, budoucí král Edward III.

Edward III. nastoupil na anglický trůn jako patnáctiletý mladík (otec byl zavražděn v roce 1327). On i jeho regentská rada byli pod vlivem Isabelly Francouzské, své matky a jejího milence Rogera Mortimera, Lorda z Wigmore, kteří drželi veškerou moc ve svých rukou. Když mladý král dosáhl osmnácti let, uskutečnil svůj první samostatný politický krok, zmocnil se matčina favorita a zároveň svou tehdy ještě mladou, šestatřicetiletou matku izoloval na hradě Risings v hrabství Norfolk. Mortimer byl o několik týdnů později odsouzen parlamen-tem k potupné smrti oběšením za zradu, provázeným vyvržením střev za živa.

Edward III. byl vychován v duchu své doby, od dětství byl připravován na svou životní roli, převzíttrůn a vládu v Anglii. Výchova mladého prince byla zaměřena na tělesnou a vojenskou přípravu a také na společenské vystupování. Princ silou své osobnosti a příjemnými uhlazenými způsoby dokázal přesvědčit všechny členy dvora i příslušníky mocných baronských rodů, že on jediný je ztělesněním představ o dokonalém rytířském králi. Vedl války, ohromoval své současníky štědrými dary, v době míru popouštěl uzdu své vášni v rytířských turnajích, lovech, sokolnictví a bohoslužbách. Vrchovatou měrou naplňoval představy o mladém princi tím, že se dvořil krásným dámám a snažil se přimět rytíře svého dvora, aby se chovali stejně. Dalo by se říci, že stejnými vlastnostmi oplýval i český král Jan6.
Lze říci, že charakter Edwardova dvora byl především vojenský. Rituál se točil zejména kolem rytířských turnajů. Zejména velké náboženské svátky, jako jsou velikonoce, vánoce a letnice, zavdávaly příležitosti k pořádání četných rytířských turnajů. I přesto a snad právě proto se Edward snažil o zvýšení jejich počtu.
Je velmi pravděpodobné, že zájem o turnaje získal již velmi mladý, kdy ho matčin milenec Mortimer roku 1327 seznámil s turnajem "Kruhového stolu", který pořádal. Tento "Kruhový stůl" měl mnohovrstevné politické a sociální rozměry. Příběh krále Artuše a jeho rytířů zdůrazňoval starobylý původ monarchie a nárok na tuto tradici uplatňovali nejen na Britských ostrovech, ale i v západní Evropě a v Říši.


Král Artuš zobrazený na miniatuře v rukopisu "Flores Historiarum," ze 13. století, kronika dějiny Anglie (English School/The Bridgeman Art Library/Getty Images)

Artuš byl pokládán za předchůdce prvních normandských králů Anglie a jejich kronikáři od něho odvozovali nejen genealogickou návaznost na anglosaské panovníky, ale i návaznost právního řádu. Tento mytický cyklus byl znám i v Čechách, protože král Jan krátce po získání české koruny, chystal v roce 1319 velký mezinárodní turnaj v Praze, při kterém měl být založen "řád Artušova kruhového stolu". Jak je známo turnaj se nikdy neuskutečnil. Pozvaní turnajníci odmítli účast pro přílišnou politickou nestabilitu v tehdejších Čechách.
Až do 18. století se obecně věřilo, že po zničení Tróje z ní Aeneas uprchl a založil Řím. Jeho vnuk objevil Britské ostrovy a kromě toho založil město Londýn. Jeho potomci pak vytvořili dynastii, jejímž nejslavnějším a údajně i posledním členem byl právě Artuš. Žil dle tradice na přelomu V. a VI. století.

Domnívám se, že zde není třeba popisovat složité problémy vzniku a průběh tzv. Stoleté války, která s různými oddechovými časy proti sobě postavila vojska Anglie a Francie v letech 1339-1453. Nepřátelství těchto dvou zemí se dá přirovnat ke vztahu mezi Anglií a Skotskem. Na rozdíl od tohoto tradičního nepřátelství, mezi Skotskem a Francií vždy existovala shoda a spojenectví. Velkým Edwardovým ideálem, který ho hnal do války bylo sjednocení korun Francie a Anglie. Neméně důležitým důvodem byla i nudící se šlechta a proto je velmi pravděpodobné, že královští rádci Edwarda velmi snadno a bez větších problémů přesvědčili, že nechráněná Normandie a Flandry skýtají bohatou kořist.
Ideové zdůvodnění poskytl více či méně oprávněný Edwardův nárok na francouzský trůn. Podkladem nároku byl rodový původ jeho matky Isabely (dcera francouzského krále Filipa IV. "Sličného") jediné dědičky v přímé linii. Po smrti tří bratrů (Ludvík X., Filip V. a Karel IV.), kteří neměli legitimní mužské potomky, byla jednou z přímých dědiček v hlavní linii rodokmenu Capetovců. Dcera Ludvíka X. byla navíc zbavena nároku na trůn pro pochyby o legitimnosti svého původu (její matka byla odsouzena a uvězněna "pro cizoložství"). Ve srovnání s Anglií synové francouzského krále Filipa IV. Capeta zemřeli bez dědiců a tak se stali Edward Anglický a Filip z Valois rivaly o uprázdněný trůn. Edwardova matka Isabela byla dcerou Filipa IV. a Filip z Valois byl synovec po meči stejného panovníka. Problém pro Edwarda nastal v tom, že tzv. salický zákon7 ustanovuje, že ženské potomstvo francouzského panovníka nemůže získat trůn. Na základě ustanovení tohoto zákona se stal francouzským králem Filip z Valois.



Anglický soupeř reagoval rázně, zabavil všechnu vlnu a cín (plechy) v království, zastavil korunu a klenoty a svůj královský štít začal čtvrtit francouzskými liliemi, které se dostaly na čestnější místo před anglické lvy, aby zdůraznil sílu svého nároku. Roku 1338 vyplul na kontinent potvrdit svá práva a nároky na bitevním poli.


Dvě tažení byla nerozhodná, námořní vítězství u města Sluys na vlámském pobřeží roku 1340 získali Angličané, ale v zápětí byli poraženi pod hradbami města Tournay a byli nuceni uzavřít mír. Válka byla obnovena a znovu neměl Edward úspěch. Po sedmi letech anglická vojska vstoupila do Guienne, Edward přistál v Normandii a s ostatními bojovníky stočil svůj pochod k přístavu Calais. Tváří v tvář francouzským vojskům překročil řeky Seinu a Sommu a zahájil tažení skvělým vítězstvím v bitvě u Kresčaku.


Bitva u Kresčaku


Pro střetnutí, které se odehrálo 26. srpna 1346 vydal skvěle promyšlené dispozice. Vojsko rozdělil do tří skupin, dnes bychom řekli do tří armád. Sám se ujal velení nad třetí skupinou sloužící jako záloha. Velením nad druhou armádou pověřil Williama de Bohun, hraběte z Northamptonu a velení nad první svěřil nejstaršímu synovi Edwardovi z Woodstocku.
Tento právě šestnáctiletý mladík byl jako následník trůnu ustanoven do funkce knížete z Walesu (Prince of Wales) a v pozdějších dobách byl dějepisci obdarován přezdívkou Černý princ. Francouzi byli mnohem početnější a bojovali velmi srdnatě, přesto však jejich neukázněná jízda byla uvedena ve zmatek střelbou anglických lučištníků. Dílo zkázy pak dokonali Welšané, kteří přeřezávali koním šlachy a dobíjeli v brnění bezmocně na zemi ležící rytíře. I přes své skvělé vítězství dobyl Edward město Calais až takřka po roce 4. srpna 1347.

Edward se vrátil z Francie 12. října 1347 a mezi tímto datem a koncem roku 1348 uspořádal velké rytířské turnaje ve Windsoru, Readingu, Elthamu, Canterbury, Bury a Lichfieldu. Edward organizoval tyto okázalé turnaje 3-4x do roka. Jeden velký turnaj rytířů "kruhového stolu" uspořádal 9. dubna 1348 v Lichfieldu a sám se ho zúčastnil v brnění se znaky sira Thomase z Bladestonu.
Na jedné straně zv. "tenans" stálo včetně krále 17 rytířů a na straně druhé zv. "venans" vedené hrabětem z Lancasteru 14 rytířů. Všichni účastníci dostali modré řízy a bílé čapky. Podobně bylo oděno i šest nejurozenějších dam a dalších 21 dvorních dam, všechny se škraboškami a maskami.
První ceremonie řádu Podvazku se pravděpodobně uskutečnila 23. dubna 1348 na den sv. Jiří, spíše však 24. června téhož roku ve Windsoru při příležitosti svátku sv. Jana Křtitele a narozenin čtvrtého syna krále Edwarda, prince Johna.
Myšlenka na založení rytířského řádu, jejímž autorem byl bezpochyby Edward sám, je spojována s královou romancí s hraběnkou ze Salisbury. Údajné vzájemné setkání proběhlo prý v roce 1341 při tažení proti Skotům, kteří obléhali hrad patřící hraběti ze Salisbury, jenž byl vězněn ve Francii. Hrad hájila jeho choť. Když se anglické vojsko přiblížilo, Skotové urychleně opustili obléhací postavení a k bitvě nedošlo. Král šel vykonat zdvořilostní návštěvu u paní hradu. Vyšla mu vstříc ve skvělém odění, poklekla a děkovala mu, že jí přišel na pomoc. Král se okamžitě zamiloval a oba společně vešli do hradu.
Tato dáma byla hypoteticky ztotožněna s královou sestřenicí Joanou z Kentu, která byla vskutku jistý čas hraběnkou ze Salisbury. Narodila se však kolem roku 1328, takže v době, kdy se tato epizoda měla udát by jí bylo cca 13 či 14 let.


Kopie sochy Joan z Kentu z Canteburské katedrály.

Příběh o tom, že král vybral za symbol nového řádu podvazek zaznamenal poprvé Polydore Vergil počátkem 16. století a byl znovu "objeven" slavným řádovým historikem Eliasem Ashmolem. Joan hraběnka ze Salisbury se účastnila plesu na oslavu pádu Calais v srpnu roku 1347. V té době jí bylo již 19 let a byla považována za jednu z nejkrásnějších žen Anglie. Při tanci jí sklouzl podvazek, Edward ho sebral a připevnil na nohu. Bylo to okázalé a galantní gesto, kterým dal veřejně najevo, že dáma zajala rytíře křehkým, ale nezničitelným milostným poutem. Celá symbolika tohoto činu je pak ve zkratce vyjádřena heslem: HONI SOIT QUI MAL Y PENSE, hanba tomu kdo si to vyloží zle.
Není bez zajímavosti, že skutečná Joan z Kentu se později provdala za syna Edwarda III., Černého prince. Založení nového řádu, které bylo dáno na vědomí celé Evropě, bylo nutno náležitě ideově zdůvodnit. Základní myšlenku, ideu, sjednocující nejvyšší feudalitu země, poskytla artušovská legenda, oživovaná na turnajích již od počátku 13. století.
Ve 14. století se Angličané, Normané, ostatní francouzsky mluvící země a obyvatelé Říše hlásili k Artušovi jako ke svému předchůdci a jeho pokládali za jednoho z devíti velikánů, resp. jednoho z trojice dobrých křesťanských hrdinů. V zobrazeních těchto hrdinů je Artuš vždy postavou, která představuje krále v brnění držící štít či standartu, z pravidla modrou se třemi zlatými korunami v postavení 2-1, nebo pod sebou. Není bez zajímavosti, že v kapli Utrpení a jeho nástrojů, pro kterou se dnes vžil název kaple sv. Kříže na hradě Karlštejně mistr Theodorik zobrazil na popud císaře Karla IV. celkem čtyři vladaře se znakem tří zlatých korun.
Modrý štít se třemi zlatými korunami v postavení 2,1, který mistr Theodorik zobrazil čtyřikrát na hradě Karlštejně má vcelku zajímavou historii. Pomineme-li švédské tři korunky, které nemají s naším tématem nic společného, je s tímto erbem spojena legenda o svaté Heleně, dceři krále z Colchesteru, která se provdala za císaře Constantina I. Chloruse (305-306).
Jak známo svatá Helena se stala matkou císaře Constantina, který ve své říši uzákonil křesťanství jako státní náboženství. Ona byla tou osobou, která nechala přenést ostatky tzv. Tří králů z chrámu sv. Sofie v Konstantinipoli do kostela sv. Eustorgia v Miláně.
Tato legenda se porpvé objevila roku 1137, kdy ji zaznamenal (není nepravděpodobné, že si sám vymyslel) Geoffrey z Monmouthu ve svém díle Historia Regnum Brittaniae. Později, po obléhání Milána císařem Friedrichem Barbarossou byly údajné ostatky Tří králů 23. července 1164 přeneseny do kolína nad Rýnem. Uložení ostatků v kolínské katedrále lákalo množství poutníků a tím se zasloužily i o značný ekonomický profit města což přispělo i k tomu, že byly zobrazeny i v městském erbu.
Od poloviny třináctého století je banner se třemi korunami připisován jako atribut svatému Edmundovi of East Anglia (855-871), který byl nástupcem krále z Colchesteru. Tento banner byl nepochybně inspirován zmíněnou legendou o sv. Heleně, což je i zmíněno v rukopise "Siege of Caerlaverock", který vznikl roku 1300, citace: "Puis fist li rois porter amont Sa baniere e la Seint Eymont, La Seint George, e la Saint Edwart, ..", v jiném rukopise je popsán jako modrý se třemi zlatými korunami (viz: Liber Quotidianus Contratulatoris Garderobae ... A.D.MCCXCIX & MCCC, London 1787, p. 64).
Asi kolem roku 1325 byl štít se třemi korunami poprvé připsál jako atributní králi Artušovi, stejně jako jeho nástupci sv. Edmundovi. Pravděpodobně první zobrazení krále Artuše se štítem s korunami je socha umístěná v hansovním sále radnice v Kolíně nad Rýnem.



Sochy devíti hrdinů v hansovním sále, radnice Kolín nad Rýnem


Od roku 1345 jsou tři zlaté koruny na modrém štítě dávány do souvislosti s Irskem. (Viz: Begley, Donal F., Chief Herald of Ireland: The Genealogical Office. In: Treasures from the National Library of Ireland. 1994. Pp. 203-233, specially pp. 210-211. A Treatise on Heraldry: GO Ms 7. In the opnion of the Chief Herald however, these are the arms of "The Lordship of Ireland")

Zvláště pak ve 14. století se autoři fiktivních rodokmenů snažili dokládat kontinuitu vlády té, které dynastie právě od krále Artuše. Příkladem může být i fiktivní rodokmen Karla IV. na Karlštejně, který vycházel od praotce Noa a pokračoval přes panovnické dynastie křesťanských vladařů až k samotnému císaři.
Artušovský kult byl výrazným nástrojem podpory mezinárodní prestiže Anglie jako první vojenské mocnosti a osobní pověsti Edwarda jako prvního vládnoucího rytíře Evropy, zvláště po úžasném vítězství u Kresčaku. Kulatý stůl měl však i sociální rozměr, posílil jednotu anglické vojenské aristokracie, seskupující se okolo osoby panovníka. Stejně jako Artuš, který požíval pověst válečníka a rytíře, tak i Edward požíval úcty jako první mezi rovnými. Tato rovnost mezi rytíři byla symbolizována právě kulatým stolem v podobě prázdného kruhu kolem něhož on i jeho rytíři zasedali. Společenské postavení u dvora bylo dáno jejich vojenskou reputací.


Tzv. Winchesterský kruhový stůl visící na hradě ve Wichesteru. Současný vzhled pochází z roku 1522, kdy navštívil císař Karel V anglického krále Jindřicha VIII. Dendrochronologickým zkoumáním bylo odhaleno, že dřevo ze kterého je deska vyrobena bylo pokáceno v druhé polovině 13. století a kruhový stůl byl pravděpodobně vyroben u příležitosti pořádání rytířského turnaje nedaleko Winchesteru 20. dubna 1290


Ve Windsoru na vánoce roku 1344 uspořádal Edward III. první v paměti dochovaný turnaj "kulatého stolu" za své vlády. Pro slavnost si oblékl červený sametový oděv, podšitý kožešinou, hermelínem. Speciální tuniky byly vyrobeny i pro 202 stráží a 16 potulných pěvců lásky. Král však až po svém triumfu v bitvě u Kresčaku přetvořil Kruhový stůl formálně v řád či společnost rytířů Podvazku. Dnes je oficiálně považován za rok pevného ustanovení řádu rok 1348. Toho roku král uspořádal na windsorském hradě veliký turnaj, při kterém proti sobě nastoupila dvě družstva po dvanácti rytířích, z nichž jedné straně stál včele sám král a druhé jeho syn, kníže z Walesu.

Řád Podvazku

Nově založený řád byl světský, ale zároveň měl i duchovní patronaci. Statuta z doby krále Jindřicha VIII. říkají jasně: "...Edward, toho jména Třetí ... někdy král Anglie ... ke slávě všemohoucího Boha a požehnané, neposkvrněné Panny Marie a požehnaného mučedníka svatého Jiří, patrona velmi vznešeného království Anglie a svatého Edwarda krále a Vyznavače, ke zvýšení svaté katolické víry byla zřízena a založena na hradě Windsor společnost 26 vznešených a důstojných rytířů, která se bude nazývat velmi vznešený řád svatého Jiří, zvaný Podvazek". Je zajímavé, že vzdor tomu, že Edward Vyznavač8 byl ve středověku velmi váženým svatým a je jmenován mezi patrony, v názvu nového řádu je zmiňován pouze svatý Jiří.
Symbolem řádu se stal podvazek, který se oblékal pod levé koleno9, vypadal jako pásek na zavěšení meče s mohutnou přezkou a pozlacenými stříbrnými doplňky, spíše než stuha nebo upevňovací šňůra pro každodenní nošení10. Když porovnáme Podvazek s opaskem a přezkou, který byl zavěšován přes rameno a držel poboku meč s pochvou, zjistíme nápadnou podobnost. Vojenský význam umocňuje i použití modré barvy se zlatou výšivkou, což jsou barvy francouzského znaku jež přijal Edward III. k posílení svého nároku na Capetovský trůn.
Král Edward III. zemřel roku 1377, tedy zhruba třicet let po založení řádu. Štíty použité na jeho hrobce ve Westminsterském opatství nejsou ani jednou obtočeny Podvazkem jak bychom čekali a jak je dnes běžné. Tato zvyklost byla zpočátku velmi řídká a sporadická až do Tudorovského věku. Nejstarší příklad použití Podvazku obtočeného kolem štítu je znaková destička (Garter Stall plate) Karla "Smělého" vévody Burgundského, který byl přijat za rytíře Podvazku kolem roku 1467, v kapli svatého Jiří na hradě Windsor.
Jiný příklad takto koncipovaného znaku obtočeného Podvazkem můžeme vidět v kopii řádových Statutů, kde je vymalován štít krále Jana Dánského z roku 1493 s přivěšenou pečetí řádového suveréna, na které je štít polcen křížem svatého Jiří a královským znakem, vše obtočeno Podvazkem.
Kniha "Bruges Book" sepsaná Williamem Brugesem, prvním králem erbů zv. Podvazek, který byl jmenován králem Jindřichem V. roku 1415, nenechává nikoho na pochybách, že Garter Bruges dal podnět k revizi řádových stanov roku 1421 a připojil kresby všech 25 zakládajících rytířů a jejich nástupců.
Bruges zobrazil sám sebe, ve svém tabardu s královským znakem, s korunou krále erbů na hlavě klečící před svatým Jiří, patronem řádu, který drží malý malovaný nakloněný stříbrný štítek s červeným heroldským křížem (křížem sv. Jiří) a propichující draka u svých nohou. Nad jejich hlavami jsou umístěny dva Podvazky bez jakýchkoliv nápisů.



Na následující stránce je vidět vévodu z Lancasteru oblečeného v plášti rytíře Podvazku, na brnění má oblečen jupon s královským znakem. Takto zobrazený plášť se obléká dodnes již nejméně 650 let. Na rameni má vyšit štít svatého Jiří obtočený Podvazkem, předzvěst dnešního řádového znaku.

Řád Podvazku měl pravděpodobně již od svého počátku znak což ukazuje již velmi záhy kniha z roku 1355 "Armes de la Compagnie de la Gartre". Jiný písemný zdroj uložený v archivu College of Arms je kniha prince Arthura (Prince Arthur´s Book) připisovaná Siru Thomasi Wriothesleyi, králi erbů zv. Podvazek (1505-34), který ji napsal jménem prince Arthura, syna krále Jindřicha VII., když byl ještě persuiverantem11.
Ilustrované folio, kterým začíná Garter Roll, má v záhlaví postavu krále, jeho znak s podvazkem a nad ním řádový znak, štít svatého Jiří obtočený podvazkem. Dále následuje králův znak s řádovou kolanou z růží a uzlů převýšený královskou korunou, vedle je nakreslen znak Francie též obtočený řádem svatého Michala.
Jak již jsem se výše zmínil podvazek se nosí pod kolenem levé nohy, ačkoliv vypadá podobně jako miniaturizovaný opasek na zavěšení meče, jak mohlo být vidět u vévody z Urbina, rytíře Podvazku od roku 1505. Jeho otec Frederick byl rovněž přijat do řádu roku 1474, ale na znakové destičce umístěné v kapli sv. Jiří ve Windsoru podvazek zobrazen není. Lze tedy říci, že před rokem 1500 se znaky obtočené podvazky na znakových destičkách prakticky nevyskytují12.


Vážené čtenářky, chcete mít účes jako princezna? Nemusíte chodit za drahé peníze ke kadeřníkovi. Stačí když si objednáte naše extra dlouhé natáčky, které vám vytvoří úžasné vlnité vlasy během několika málo minut. Neváhejte a objednejte si extra dlouhé natáčky na www.magickenatacky.cz a socha hraběnky ze Salisbury zbledne závistí nad natáčkami, které ve 14. století neměli.


Řád českého krále zv. Točenice 2

18. října 2015 v 13:50 | Yale |  Rytířské řády

Hrad Točník, sídlo řádu českého krále zv. Točenice


Hrad Točník je velmi zajímavou kapitolou období vlády krále Václava IV. a zároveň je nejpádnějším důkazem o naprosto nezastupitelném postavení Řádu českého krále zv. Točenice v české společnosti na přelomu 14. a 15. století. Je pozoruhodné, že snad všichni historikové bez výjimky naprosto mylně pochopili význam a hlavně smysl stavby hradu Točníka. Dobroslava Menclová v Českých hradech říká, že výstavba hradu Točníku započala roku 1395 po požáru hradu Žebráku a vychází z toho, že královo postavení v zemi i v Říši bylo ohroženo a proto se nemohl na cestě do Německa bez hradu obejít.
Při vší úctě k autorčině vědecké erudici mě však není zcela jasné jak mohl hrad stojící nedaleko Prahy - u Berouna vojensky bránit zájmy krále v Říši. Kdy byla stavba hradu zahájena není známo, lze však předpokládat, že základní kámen mohl být položen již v roce 1388 a to na den svaté Jany učednice Páně, na den, kdy by slavila svátek zesnulá královna Jana Falcká.
Kromě toho je známu, že krále Václava IV. roku 1392 navštívil Jindřich z Lancasteru, budoucí anglický král Jindřich IV., který se účastnil bojů Řádu Německých rytířů v Pobaltí a při cestě domů navštívil i Jeruzalém. Václav, jehož zájem o rytířství a umění byl známý, se jistě svému anglickému příbuznému chtěl ukázat v plném lesku svého majestátu, který se jistě snažil podpořit i stavbou nového hradu, nemající žádnou vojensko-strategickou funkci. Rovněž i původní sídlo Řádu na Staroměstské radnici jejíž kaple svým omezeným prostorem nedávala mnoho možností ke zvýšení královy prestiže před návštěvníky i vlastními rytíři, mohlo být jednou z hlavních příčin stavby nového řádového hradu. Šlo tedy jen a pouze o funkci reprezentativní.


Již jméno hradu napovídá z čeho název T O Č N Í K vznikl a zároveň také, k čemu byl hrad určen - jako slavnostní shromaždiště kapituly Řádu českého krále zv. Točenice. Z výtvarné rekonstrukce hradu jak mohl vypadat po celkové dostavbě počátkem 15. století je naprosto jasné, že se nejedná o hrad jeden - ale o dva hrady v jednom.
Ačkoliv autorka měla pochybnosti o tradovaných nesmyslech, že Točník byl jen jedním z dalších, dnes bychom řekli, víkendových míst krále Václava, nedokázala připustit, že potřeba reprezentace krále samého i jeho Řádu si žádá odpovídající sídlo. Podíváme-li se na maketu hradu, je jasné, že hlavní vstup do hradu směřuje bránou osazenou erbovním vlysem vyjadřujícím světskou moc římského a českého panovníka přes další bránu na nádvoří před sálovou stavbu (někteří autoři ji nazývají purkrabstvím), jak ji autorka nazývá. Toto nádvoří je odděleno hradbou od královského soukromého paláce a lze ho nazvat řádovým okrskem. Do jisté míry připomíná hrad Windsor, kde jsou každoročně pořádány slavnosti Řádu Podvazku.
2. patro sálové stavby zaujímal 34 m dlouhý a 9 m široký sál vytápěný velkým krbem. Je velmi pravděpodobné, že zde docházelo ke slavnostním setkání rytířů Řádu českého krále zv. Točenice a protože zde mohlo stolovat nejméně sto lidí, lze se domnívat, že počet řádových rytířů byl stanoven na dvacet. Proč právě dvacet? Protože každý rytíř přijížděl s doprovodem. V přízemí řádového domu byly konírny, kde byli ustájeni koní příchozích.
K lesku sídla krále a jeho Řádu měl přispět i vlys s deseti erby zemí, ve kterých Václav IV. vládl a symboly točenice na dvou obdélníkových deskách. Desky s točenicemi patrně původně označovaly vchod do řádového domu nebo bránu, kterou se vjíždělo do řádového okrsku. Jejich dnešní umístění je druhotné, což dokazují rozměrově se lišící desky jednotlivých erbů a vlysů s točenicemi.




Hrad Točník, pohled na palác Řádu českého krále zv. Točenice.


Sálová stavba (purkrabství) na Točníku, dnešní stav.


Ruiny slavnostního sálu Řádu českého krále zv. Točenice a konírny, dnešní stav.


Erby zemí, ve kterých Václav IV. uplatňoval svou suverenitu, jsou dnes umístěny nad severozápadní renesanční branou tvořící hlavní vchod do hradu. Jejich středověká polychromie již vyhasla a kamenné erby jsou po stránce barevnosti prakticky setřelé a tak čtyři orlice nejsou jasně identifikovány.
I když je dnešní osazení druhotné, je z postavení erbovní figury jasné, že první orlice, která je čelem obrácena k českému lvu nemůže být orlicí říšskou, jak se mnozí historikové snaží dokázat, protože svým postavením je na místě podřízeném právě českému lvu. Z tradičního chápání důležitosti jednotlivých zemí Koruny české je tedy nanejvýš pravděpodobné, že erb s orlicí, která je čelem k českéhu lvu musí být orlicí moravskou. Další orlice mohou být těšínská či opolská, svídnická a vratislavská. Ostatní erby jsou obecně známé. Pokud připustíme dostavbu hradu resp. dovedení stavby do stádia obyvatelnosti, osazením erbovního vlysu na jeho vstupní věž do severního předdvoří pak musel být hrad dokončen krátce po roce 1400. Král Václav IV. byl totiž sesazen z německého trůnu v polovině roku 1400.


Dnešní vchod do hradu s erby zemí Václava IV.

Současný stav osazení jednotlivým erby je následující (popisováno zleva do prava):

kníže Budyšínský, blason: Štít modrý a na něm zlatá hradba


markrabě Dolnolužický, blason: Štít stříbrný a na něm červený býk


kníže Zhořelecký, blason: Štít červeno-zlatě dělený, v horní polovině český lev


král Český, blason: Štít červený a na něm český lev


vévoda Lucemburský, blason: Štít 7x stříbrno-modře dělený a na něm zlatě korunovaný červený lev se zlatou zbrojí


kníže Svídnický, blason: Štít stříbrno-zlatě polcený a na něm orlice červeno-černě polcená se stříbrným perizoniem, zbroj zlatá


kníže Vratislavský, blason: Štít zlatý s černou orlicí se stříbrným perizoniem a červenou zbrojí


král Římský, blason: Štít zlatý s černou orlicí s červenou zbrojí


markrabě Moravský, blason: Štít modrý se stříbrno-červeně šachovanou orlicí se zlatou zbroj

í

kníže Nisský, blason Štít červený se šesti stříbrnými liliemi (3-2-1)


Na základě porovnání takřka shodného erbovního vlysu na Staroměstské mostní věži, který se dochoval i s původní polychromií můžeme konstatovat, že na Točníku byl vypuštěn erb římského krále a byl nahrazen jinou orlicí, snad Těšínskou či opolskou. Pak by správné pořadí jednotlivých erbů mělo být následující:
  1. král Český,
  2. markrabí Moravský,
  3. vévoda Lucemburský,
  4. kníže Svídnický,
  5. kníže Zhořelecký,
  6. kníže Vratislavský,
  7. markrabě Dolnolužický,
  8. kníže Těšínský, či Opolský,
  9. kníže Budyšínský,
  10. kníže Nisský.
Řád českého krále zv. Točenice bezpochyby přečkal husitské bouře, i když dozajista ztratil na své důležitosti a vážnosti. Po smrti Václava IV. se stal jeho suverénem mladší bratr Zikmund a po něm i Albrecht Habsburský a Ladislav Pohrobek.
Není jasné zda Jiří z Poděbrad uplatňoval svá práva suveréna jako český král, ale jeho protivník Matyáš Korvín určitě. Přesto však na malbě Jana Vilímka, kterou vytvořil podle kresby z roku 1504, uložené ve Vídni vidíme portrét krále Jiřího. Panovník má na krku řádový řetěz, který se podobá Hollarově kresbě ze Statutů Řádu Podvazku. Nemáme však žádnou jistotu, že by král Jiří práva suveréna někdy uvedl v život, neboť jeho postavení ve funkci českého krále bylo minimálně z počátku velmi vratké a prakticky celý svůj život bojoval proti pověstech a pomluvám, že je sprostým uzurpátorem.
Protivník Jiřího z Poděbrad a jeho zeť uherský Matyáš Korvín, byl zvolen za českého krále 3. května 1469 v Olomouci. Následně král Matyáš fakticky ovládal Moravu, Slezsko a Lužice. Josef Krása, autor knihy o rukopisech Václava IV. datuje rukopis zv. Ptolemaiův Qudripartitus do druhé poloviny posledního desetiletí 14. století (1395-1400), a to především díky skvostné iluminaci titulního listu rukopisu.
Tato hypotéza by mohla mít reálný základ jen tehdy, připustíme-li, že se rukopis nějakým způsobem dostal do rukou krále Matyáše (Korvín vládl části Českého království v letech 1469-1490). Ten pak unešen nádherou titulního listu Ptolemaiova Qudripartita nechal přemalovat Václavovy královské erby na své vlastní. Vidíme uprostřed nahoře erb Matyáše Korvína jako uherského a českého krále. Srdeční štítek nese erb rodiny Hunyady (černý havran s prstenem v zobáku - havran lat. Corvus, proto Korvín), ze které Matyáš pocházel. Vlevo dole je divý muž držící štít s uherskými Arpádovskými břevny a druhou rukou drží modrou vlajku s černým havranem stojícím na zlaté větvičce - rovněž znak rodu Hunyady. Vpravo je divý muž s českými symboly. Oba divoši jsou opásáni točenicemi. Z uvedeného je zřejmé, že rukopis je jednoznačným důkazem, že Řád českého krále zv. Točenice existoval i na konci 15. století.


Titulní list rukopisu zv. Ptolemaiův Qudripartitus

Zajímavou památkou na Řád českého krále zv. Točenice je deska na věži Novoměstské radnice, která kromě točenice ukazuje i tři erby. Nejvýše je erb říšský, snad císaře Friedricha III., vlevo nad točenicí je dle mého názoru polská orlice a vpravo nad točenicí je český lev. Oba tyto erby identifikují českého krále Vladislava II. Jagellonského.

Deska z Novoměstské radnice.

Pozorný pozorovatel si zde jistě všimne, že točenice nahrazuje štít polepšeného erbu Nového města Pražského z 26. června 1477, kdy ve Vídni císař Friedrich III. Habsburský takto upravil novoměstský erb, blason: Štít červený se zlatou zdí s otevřenou bránou s napůl spuštěnou zlatou padací mříží a se stříbrným cimbuřím. Zpoza zdí vynikají dvě zlaté věže se stříbrným cimbuřím a mezi nimi je rostoucí rytíř se zlatým štítem s černým orlem, pravicí mává mečem. Na štít byla posazena přilbice s císařskou korunou. Po každé straně přilbice stojí dvě černé orlice, které pařáty drží koruna na přilbě. Přikrývadla jsou červeno-zlato-stříbrná. Z toho vyplývá, že Řád českého krále zv. Točenice musel existovat ještě za dynastie jagellonské a zanikl snad až v době nástupu Ferdinanda I. na český trůn.

Chronologie suverénů (velmistrů) řádu českého krále zv. Točenice

Z výše uvedeného je vidět, že suverény Řádu českého krále zv.Točenice byli čeští králové počínaje Václavem IV., přes jeho bratra Zikmunda, Albrechta Habsburského jeho syna Ladislava Pohrobka, snad Jiří z Poděbrad, Matyáš Korvín (Hunyady) a naposledy panovníci z rodu Jagellonců.
U Jiřího z Poděbrad není nic jisté, snad trochu naděje do snahy dokázat, že Řád českého krále zv. Točenice fungoval i za jeho vlády vnáší Jiřího vyobrazení v knize nazvané Codex Hasenburgicus uložené dnes ve Vídni v Hofbibliothek. Zde vidíme krále již postiženého obezitou s korunou na hlavě, v rukou drží říšské jablko a žezlo. Je oblečen v plášti a na prsou má "provaz" či řetěz připomínající točenici. Je pravdou, že chybí zelený kříž uváděný Ashmolem ve své knize o Řádu Podvazku, ale na druhou stranu je nutno zdůraznit, že autor kresby si nedal mnoho práce s detaily.

Václav IV., zakládá Řád českého krále zv. Točenice po r. 1384- +1419
Zikmund Lucemburský 1419-1437
Albrecht Habsburský 1438-1439
Ladislav Pohrobek 1453-1457
Jiří z Poděbrad ? 1458-1469 (+1471)
Matyáš Korvín (Hunyady) 1469-1471 (+1490)
Vladislav II Jagellonský 1471-1515
Ludvík Jagellonský (korunován 11.3.1509) 1516-1526

Pokus o rekonstrukci insignií řádu českého krále zv. Točenice a o identifikaci členů řádu

Kdo tedy byl řádovým rytířem a jaký byl řádový oděv? Dnes známe nejméně tři rytíře, možná až pět - pomineme-li řádové suverény nebo-li velmistry.
  • 19. srpna 1401 přijal král Václav IV. Mikuláše z Gary do "společenství českého krále" za zásluhy při osvobození jeho mladšího bratra a krále uherského Zikmunda. Udělil mu klenodium tohoto bratrství a zavázal se ročně vyplácet tisíc zlatých z královské komory

Erb Mikuláše z Gary se symboly řádu Točenice a Dračího řádu krále Zikmunda.
  • dalším cizincem, který se pravděpodobně stal řádovým rytířem byl mantovský markrabě Francesco Gonzaga. Roku 1395 se inventář markraběcích šperků zmiňuje o odznačí českého krále

V roce 1395 Gian Galeazzo Visconti získal od římského krále Václava IV. titul vévody Milánského, s touto poctou souviselo i udělení řádu Točenice, který je vyobrazen na některých erbech souvisejících s rodinou Visconto a Sforza.

  • rovněž tak popis pozůstalosti burgundského vévody Jana zv. "Smělý" a jeho syna Filipa Dobrého. Točenice je zdobena bílým emailem, drahokamy a perlami
  • obdobný šperk se nacházel i mezi cennostmi dcery císaře Zikmunda Alžběty Lucemburské, která se provdala za Albrechta Habsburského, pozdějšího císaře. Sám Albrecht je vyobrazen v Richenthalově Kronice kostnického koncilu z roku 1464 jako panovník sedící na trůně, obklopený erby svých zemí, mající na hlavě kožešinovou čapku s točenicí
  • rakouský vévoda resp. arcivévoda Ernst zv. Železný, pocházející z mladší štýrské větve habsburského rodu má své pohřební roucho (kolem roku 1420, +1424) pokryto vyšitými symboly řádu točenice stejnými jaké užíval král Václav IV.
  • Diego de Valera, řád byl udělen Albrechtem Habsburským jako českým králem roku 1438
  • Pedro Tafur, řád byl udělen Albrechtem Habsburským jako českým králem roku 1438
  • v milánské knihovně Biblioteca Trivulziana je uložen rukopis Codex č. 1390 na jehož 2 a 3 tabuli jsou vyobrazeny erby a řády patřící členům rodu Visconti a Sforza, třetí obrázek na tabuli 3 představuje červený štít se stříbrnou točenicí a je indentifikován jako císařský klenot (Imperialis diuixia ...), který získal poslední milánský vévoda z rodu Visconti Filippo Maria I. (+1447)

Každý rytířský řád musí mít svého duchovního správce, který se staral o náboženské vyžití jednotlivých členů a vedl slavnosti při každoročních zasedáních řádové kapituly. U Řádu Podvazku je pověřen duchovní správou řádový prelát biskup z Winchesteru jemuž jsou k ruce další duchovní.
Předpokládám, že Řád českého krále zv. Točenice měl rovněž obdobného úředníka neboť rukopis, dnes uložený ve Stamsu, má v borduře prvního folia symbol točenice a patřil litomyšlskému biskupovi Janu Železnému, členovi královské rady. Na úvodním listě vidíme v iniciále klečící postavu donátora před Kristem Trpitelem, po pravé straně pod sebou dva erby identifikující kodex jako knihu biskupa Jana Železného, nahoře erb biskupství litomyšlského - v černém poli zlatý heroldský kříž a pod ním rodový či osobní erb biskupa - štít polcený černo-stříbrně s modrým břevnem. Pod textem vpravo dole je namalována točenice s vloženým jednohlavým orlem, symbol biskupova úřadu v Řádu českého krále zv. Točenice.


Titulní list z kodexu biskupa Jana Železného, klášter ve Stamsu.

Jiným členem či spíše úředníkem řádu-duchovním byl pravděpodobně králův důvěrný přítel, Václav Králík z Buřenic. Zde je třeba se zastavit a zamyslet se nad tím zda Václav Králík byl skutečně členem řádu. Jak již bylo řečeno u Řádu Podvazku je duchovním správcem biskup z Winchesteru a ač není řádovým rytířem má právo po dobu své funkce obtáčet svůj erb řádovým symbolem.
Nejvyšší kancléř, vyšehradský probošt a později i olomoucký biskup Václav Králík z Buřenic přivěsil svou pečeť na listinu danou 1. dubna 1382 v klášteře na Zderaze, kterou oznámili kapitáni Bratrstva Obruče, že zakládají kapli - pod jménem a k poctě Nejsvětějšího Těla a Krve Páně, Panny Marie a sv. Felixe a Adaukta - uprostřed náměstí Nového Města pražského. Na pečeti jsou vidět dvě věže spojené hradbou a mezi mini korunované W.


Obraz pečeti Václava z Buřenic. Kresba Zdirad J.K. Čech


Zde se naskýtá lákavá možnost ztotožnit Bratrstvo Obruče s pozdějším Řádem českého krále zv.Točenice, neboť korunované W je hojně užívaným symbolem ve všech dochovaným rukopisech, které jsou připisovány Václavu IV. Je pravdou, že král byl uveden na prvním místě mezi členy Bratrstva a když si uvědomíme, že stavbu, známou jako kaple Božího Těla, 28. června 1403 předalo Bratrstvo universitě, lze se domnívat, že buď našli pro svá shromáždění honosnější budovu, nebo zaniklo.
Jisté je, že Václav Králík na svých pozdějších pečetích užíval svůj rodový erb již bez korunovaného W a to vždy provázený erbem svého úřadu. V Melicích na Vyškovsku, kde stával hrad olomouckých biskupů byly nalezeny kachle z nichž byla provedena rekonstrukce kamen s erby Václava Králíka, olomouckého biskupství a vyšehradské exemptní kapituly. Nikde zde není ani stopy po nějakém symbolu Řádu českého krále zv. Točenice.
Připusťme, že Václav Králík se jako vyšehradský probošt podílel na činnosti Řádu českého krále, zv. Točenice. Je jistě kouzelnou shodou náhod, že když Bratrstvo Obruče v polovině roku 1403 předalo svou kapli pražské universitě v následujícím roce Václav Králík založil v kostele sv. Petra a Pavla na Vyšehradě kapli Vzkříšení páně.
Původní kapitulní kostel byl zásadně přestavěn z podnětu císaře Karla IV. v rámci celkové obnovy Vyšehradu. Bohužel barokní rekonstrukce v 18. století a následná regotizace Josefa Mockera v 19. století zcela změnily tvář středověké stavby. Přesto se při stavebních pracích v letech 1885-1903 objevily v bočních kaplích při jižní stěně kostela malby datované odborníky na přelom 14. a 15. století. Poslední rekonstrukce kostela proběhla v 80 letech 20. století a malby byly prozkoumány restaurátorkou Evou Votočkovou. (E. Votočková, Nález gotických fresek v r. 1887 na Vyšehradě, Vyšehradská veduta, in Královský Vyšehrad, Praha 1992, s. 199-205.)
V první kapli na východní stěně se dochovaly tři postavy tvořící triptych, Panna Maria, sv. Jiří a sv. Vojtěch. Stěna jižní byla pokryta modrými točenicemi, které doprovázely jednotlivá písmena psaná gotickou minuskulí. Západní stěna nesla dva erby, nejednoznačně popisované jako erby s orlicemi spojené do aliance točenicí uprostřed, které jsou další písmena popsaná jako p a a.
Několik fotografií E. Votočkové, které ve své práci uveřejnila Zuzana Všetečková (Z. Všetečková, Gotické nástěnné malby v kostele sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, in Královský Vyšehrad II., Praha 2001, s.133-153.) však nikterak tento názor nepodporují. Ve své velmi podnětné práci se autorka usilovně snažila vysvětlit přítomnost kolovratského erbu s jednohlavým orlem v kapli osobou svatojiřské abatyše Kunhuty z Kolovrat. I kdybychom připustili přítomnost kolovratského orla a erbu, jehož fotografie je uveřejněna ve sborníku Královský Vyšehrad II. není možné, aby v kapli vyzdobené řádovými odznaky byl erb ženy, která byla navíc duchovní osobou.
Nicméně obrázek torza erbu ukazuje jednoznačně klenot orlích křídel s břevnem a korunovanou turnajskou přilbu. Takto zobrazený klenot nelze vidět kolem roku 1400, ale nejdříve o nějakých 80 let později. Možné avšak je, že pozdější přemalby původní vzhled erbu zkomolily.


Ve třetí kapli v pořadí se pod dnešními přemalbami nachází iluzivní "kanovnická" sedadla pod nimiž byly namalovány heraldické štíty. Restaurátorka Eva Votočková část maleb odkryla a zjistila, že gotické štíty byly světle červené a prázdné. Na každé straně jich bylo pravděpodobně dvanáct. Zde je třeba se zamyslet nad smyslem kaple, kde jsou na zdech připraveny prázdné heraldické štíty, tak aby je bylo možno v budoucnu použít. Srovnáme-li zvyklosti např. anglických řádů pokrývat stěny řádové kaple erby řádových rytířů, dokážeme si lehce představit, že v kostele sv. Petra a Pavla mohla být založena kaple, která měla v budoucnu sloužit jako kaple řádová a na stěnách měly být vymalovány erby zakládajících rytířů. Že se tak nestalo, lze přisoudit zhoršující se domácí politické situaci, smrti panovníka-zakladatele Řádu a následně i destrukci Vyšehradu za husitských válek.
Myšlenku, že na Vyšehradě byla založena nová řádová kaple podporuje svým počínání i sám král Václav. Po roce 1400, kdy byl sesazen z říšského královského trůnu (28. srpna 1400), král o hrad Točník ztratil zájem, neboť jeho výstavba jednoznačně souvisela s titulem římského krále a řádem Točenice, který Václav IV. založil. Krátce po roce 1400 panovník již jen jako král Český založil novou rezidenci zv. Wenzelstein, dnes známou jako Nový hrad u Kunratic a zároveň s tím byl řád Točenice přenesen na hodnost českého krále.

Opusťme Vyšehrad a myšlenku, že Bratr-stvo Obruče se přerodilo v Řád českého krále zv. Točenice a podívejme se na pečeť, která je připisována Vilému Zajíci z Házmburka. Vilém Zajíc (+1441), byl nejvyšší mistr královské kuchyně - truksas od roku 1383, kdy v úřadě vystřídal svého příbuzného Mikuláše z Házmburka. Na pečeti, kterou Vilém Zajíc užíval pravděpodobně po roce 1400, vidíme jak rytíř Řádu českého krále zv. Točenice svůj čtvrcený štít s kančími hlavami a zajíci obkroužil točenicí stejně jako to dělají v Anglii posledních cca 550 let rytíři Řádu Podvazku.


Je pozoruhodné, že pečeť není opatřena žádnými nápisy a z toho lze usuzovat, že uživatel pečetidla si musel být naprosto jist, že jeho členství v Řádu je natolik obecně známou a zároveň exkluzivní záležitostí, že není třeba na pečetidlo nechat vyrýt jméno majitele.


Pečeť Viléma Zajíce z Házmburka.

Koncem roku 1480 získalo poddanské město Český Krumlov potvrzení, že může užívat erb. Není jasné, jak erb vypadal, zda tak jako na pečeti z poloviny 15. století nebo jako vyobrazení v knize opisů privilegií z roku 1593, kde je ve štítě nad městskou hradbou rožmberská růže ovinutá stříbrnou točenicí.
Zde se dostáváme k problému jak tuto točenici v erbu poddanského města vysvětlit. Nabízí se tvrzení, že některý z Rožmberků žijících v druhé polovině 15. století byl členem řádu a tuto poctu nechal vtělit i do erbu svého sídelního města. Druhá možnost nabízí variantu, že točenice je symbolem panovníka, ale pak nelze vysvětlit absenci jiného královského symbolu, např. lva, nebo monogramu apod.



Nejvýznamnějším členem rodu na přelomu 15. a 16. století byl bezesporu Petr IV. z Rožmberka, zemský hejtman, za jehož vlády bylo roku 1500 potvrzeno Vladislavským zřízením zemským výsadní postavení rodu Rožmberků mezi českou šlechtou.
Rovněž je možno spekulovat o Oldřichovi II. z Rožmberka, dědovi předešlého, který byl též rytířem Dračího řádu krále Zikmunda. A protože i Vilém Zajíc byl členem Dračího řádu není od věci domnívat se, že i Oldřich z Rožmberka mohl být jeho řádový spolubratr.
Kromě těchto dvou významných českých pánů konce 14. a počátku 15. století byli členy Dračího řádu i další příslušníci českého panstva, např. Puota von Eulenburg (Půta z Ilburka, loketský hradní kapitán, purkrabí a zástavní pán), Hinko von Rotenberg, Johann von Duba (Jan z Dubé) a Alsso von Sternberg (Aleš Holický ze Šterneberka).
Ve státním okresním archivu v České Lípě je pod číslem 20293 (41/351) uložena pečeť hejtmana Konráda Kvala, která je datována do roku 1410 a je značně poškozená. Na pečeti je gotický štít s křídlem a okolo něj je něco co by mohlo připomínat značně neumělou točenici.





Jak již bylo řečeno mohutný rozvoj heraldiky v českých zemích 14. století vedl i k tomu, že král Václav jmenoval herolda, s největší pravděpodobností to byl rovněž herold řádový, jehož starostí bylo zaznamenávat jednotlivé členy, ale i posuzovat jejich pře ohledně urozenosti resp. zda užívají své erby po právu či nikoli.
Jak byli rytíři oblečeni při slavnostních příležitostech je velmi těžké odhadnout. Jisté je, že brnění již nebylo na počátku 15. století slavnostním oděvem a proto je možné, že rudý oděv zmiňovaný Ashmolem by bylo možno nazvat jakousi uniformou. Kromě toho si umím představit, že rytíři nosili přes ramena přehozený plášť snad červený na jehož levém rameni (u srdce) byla vyšita bílá točenice. Rovněž Točenice uvázané pod pravým kolenem jak zobrazují malby v kapli sv. Václava nemusejí být čirou fantazií.


Stan římského krále Václava IV. v rukopise Bellifortis Konráda Kyesera, fol. 85r.


Závěrem je třeba říci, že 14. století tak rozporuplné přineslo Českému království nebývalý rozvoj hospodářský, kulturní i společenský. Dítětem tohoto společenského dění byl i Řád českého krále zv. Točenice, který bohužel díky husitským válkám postupně upadal až nakonec někdy na přelomu 15. a 16. století pravděpodobně vymřením dynastie Jagellonců zcela zanikl.

Závěrem bych rád poděkoval domácím potřebám bez jejichž laskavého přispění by tento článek nikdy nevznikl. Pro zájemce o turistiku nabízejí vařič na propan-butanovou láhev i na kartuše. Vařič je uložen v lehkém plastovém kufříku a hodí se pro cesty za památkami naší vlasti, pro camping v létě i v zimě. Neváhejte a podívejte se na www.plynovy-varic.cz.










Řád českého krále zv. Točenice 1

16. října 2015 v 17:00 | Yale |  Rytířské řády

Úvod

14. století je vrcholným obdobím českého středověkého státu. Po překonání společenské krize, chaosu a rozvratu - po smrti posledního přemyslovského krále Václava III. nastoupila na český trůn nová dynastie - lucemburská. Roku 1310 byl zvolen českým králem mladičký Jan Lucemburský a díky sňatku (31. srpna 1310) s princeznou Eliškou stal se jeho nárok na korunu legitimní.
Již za posledních přemyslovských králů se český stát víceméně vymanil ze své provinciálnosti a zapojil se do celoevropského dění. Příchod nové dynastie z kulturně velmi vyspělé oblasti, umožnil trvalé a nezpochybnitelné postavení Českého království v rámci Říše římské a jeho kulturní rozvoj na úrovni ostatní západní Evropy.


Malba Grahama Turnera, Bitva u Kresčaku,

Důvody vzniku řádů obecně

Období vrcholného středověku se vyznačuje zásadní změnou v životě šlechtické společnosti, vzniká dvorská kultura. Její projevy lze sledovat poprvé na jihu Francie, odkud postupně ovládla celou Evropu. V Čechách můžeme tyto změny pozorovat již od doby vlády Václava I. Ve 14. století se objevuje literární tvorba v českém jazyce, nastává posun z rytíře-bojovníka na rytíře-dvořana.


Český král Václav II.


První králové z rodu Lucemburků vybudovali svůj dvůr po francouzském vzoru, české panstvo se snažilo vyrovnat svému panovníkovi a příležitostí k prezentaci vlastní osoby, rodiny či rodu se stávají slavnosti a dvorské ceremoniály.
Zvýšený zájem o heraldiku jejíž první projevy na českém území se dají vystopovat zhruba o padesát let později než v západní Evropě, se projevuje právě ve zmíněných dvorských slavnostech a obřadech, např. na rytířských turnajích. Turnaje, které byly původně vojenským cvičením, se postupně stávají sportem a příležitostí předvést přepychové oděvy, erby s klenoty či symboly a odznaky postavení nositele v tehdejší společnosti.
V časově zanedbatelném odstupu za západní Evropou se i v Čechách objevuje dvorská móda vyznačující se pestrostí barev. Prolnutí heraldiky a odívání se projevilo vznikem jakési uniformy, kdy lidé sloužící u dvora byli oblečeni v oděvu ušitém v barvách pánova erbu. I oděv šlechty je šitý tak, aby bylo na první pohled vidět postavení a erb jeho majitele. Obr. č. 1 ukazuje okno v kostele Long Melford v Suffolku, kde je zobrazena paní Ann Denston, která je oblečena v šatech s vyšitým rodovým erbem a přes ramena má přehozen plášť nesoucí erb svého manžela.
Zájem o ideu rytířství v celé Evropě vedl nejen ke vzniku tzv. rytířských romá-nů, ale především ke vzniku nových institucí, nových rytířských řádů, bratrstev či loveckých společností. Nově zakládané řády se výrazně odlišovali od tradičních rytířských řádů a to nejen svým posláním, ale i vnější prezentací. Ačkoliv se v českých zemích dochovalo jen velmi málo dokladů o jejich existenci, můžeme směle konstatovat, že příchod lucemburské dynastie byl i v tomto případě krokem českých zemí mezi vyspělou Evropu.

DŮVODY VZNIKU ŘÁDU ČESKÉHO KRÁLE zv. TOČENICE

Roku 1310 nástupem dynastie Lucemburků na český trůn se postupně z někdejší periferní oblasti evropské kultury staly české země jedním z jejích nejdůležitějších center. Jan Lucemburský, zv. též Slepý, silou své osobnosti a příjemnými uhlazenými způsoby dokázal přesvědčit všechny, že on je ztělesněním představ o dokonalém rytířském králi.
Vedl války, diplomatické mise, uděloval štědré dary, v době míru popouštěl uzdu své vášni v rytířských turnajích, lovech, sokol-nictví a bohoslužbách, dvořil se dámám a snažil se přimět rytíře svého dvora, aby se chovali stejně. Charakter králova dvora byl více méně kopií dvora francouzských panovníků (lucemburská hrabata byli leníky francouzských králů) a především byl vojenský. Rituál se točil zejména kolem rytířských turnajů. Největší turnaje byly pořádány u příležitosti velkých náboženských svátků o Vánocích, Velikonocích a Letnicích, korunovacích či sňatcích.
Je velmi pravděpodobné, že zájem o turnaje získal Jan již jako velmi mladý chlapec. Zcela určitě znal příběhy krále Artuše a jeho rytířů . Snaha o opětovné uvedení "Kulatého stolu" do života byla v západní Evropě prvořadá.
Tento "Kulatý stůl" měl mnohovrstevné politické a sociální rozměry. Příběh krále Artuše a jeho rytířů zdůrazňoval starobylý původ monarchie. Nárok na tuto tradici uplatňovali nejen na Britských ostrovech, ale i v západní Evropě a v Říši římské. Artuš byl pokládán za předchůdce prvních normandských králů Anglie a jejich kronikáři od něho odvozovali nejen genealogickou návaznost na anglo-saské panovníky, ale i návaznost právního řádu. Tento mýtický cyklus byl znám i v Čechách, protože král Jan krátce po získání české koruny, chystal v roce 1319 velký mezinárodní turnaj v Praze, při kterém měl být založen "Řád Artušova Kulatého stolu". Jak je známo tato iniciativa neuspěla pro přílišnou politickou nestabilitu v tehdejších Čechách.


Král Artuš na francouzském gobelínu, cca 1385. Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/King_Arthur#/media/File:Arth_tapestry2.jpg

Ve 14. století se Angličané, Normané, ostatní francouzsky mluvící země a obyvatelé Říše římské hlásili k Artušovi jako ke svému předchůdci a jeho pokládali za jednoho z devíti velikánů, resp. jednoho z trojice dobrých křesťanských hrdinů. V zobrazeních těchto hrdinů je Artuš vždy postavou, která představuje krále v brnění držící štít či standardu, z pravidla modrou se třemi zlatými korunami v postavení 2,1 nebo pod sebou.
Není bez zajímavosti, že v kapli Utrpení a jeho nástrojů, pro kterou se dnes vžil název kaple sv. Kříže na hradě Karlštejně, mistr Theodorik zobrazil na popud císaře Karla IV. celkem čtyři (svaté) vladaře se znaky tří zlatých korun. Je téměř jisté, že jedním z nich je právě král Artuš-předek (i když jen fiktivní) císaře Karla IV.
Panovníkův rodokmen na Karlštejně vycházel od praotce Noa a pokračoval přes dynastie křesťanských vladařů v nichž najdeme nejen krále Artuše, ale i císaře Karla Velikého, krále Davida nebo Gottfrieda z Bouillonu, třetího z dobrých křesťanských hrdinů.


Tři dobří křesťanští hrdinové - král Artuš, Karel Veliký a Gottfried z Bouillonu.


Vznik řádu českého krále zv. Točenice

Řád Točenice, v pramenech nazývaný řád českého krále, byl založen 1. května 1389 římským a českým králem Václavem IV na paměť své zesnulé první manželky Jany Falcké a k poctě nevěsty Žofie Bavorské. Král se totiž ve stejný den zasnoubil se svou budoucí druhou manželkou Žofií (Sofií).
Zajímavé teorie nám nabízí snaha dopátrat se co bylo podnětem k založení řádu Točenice. Pomyneme-li celkové společenské klima v Evropě nabízí se hned dva důvody, které krále vedly k založení vlastního řádu. Zaprvé to byl křesťanský a rytířský řád sv. Antonína Poustevníka, který založil k poctě krále první Václavův tchán, rýnský falckrabí Albrecht Bavorský v průběhu roku 1382. Řád měl, mimo jiné, mezi svými symboly i modrou točenici, která je vymalovaná např. na klenbě průjezdu Staroměstské mostecké věže nebo je mnhokrát zobrazena ve Václavových rukopisech.
Zadruhé je nasnadě myšlenka, že podnětem k jeho založení se stala svatba princezny Anny v Anglii za krále Richarda II., resp. jednání spojená se zmíněným sňatkem.
V té době v Anglii již existoval řád Podvazku a dle některých badatelů i řád Lázně, protože se dochoval dokument, který říká, že roku 1306 král (Edward I.) při příležitosti tažení do Skotska udělil ve Westminsteru rytířství Lázně (Knighthood of the Bath) třem stům mladíkům. Zcela jistě byly důstojnosti Lázně uděleny při korunovacích Jindřicha IV. a V. Je tedy možné, že se české poselstvo setkalo při jednání s králem Richardem II. s rytíři Řádu Lázně, resp. se mohlo účastnit ceremonie pořádané při příležitosti královského sňatku. V současnosti existující řád Lázně byl obnoven králem Jiřím I. roku 1725 a s největší pravděpodobností na původní organizaci navazuje jen velmi vzdáleně.


Korunovace královny Anny České


Rovněž je velmi pravděpodobná existence Řádu Zlaté spony, který údajně založil Václavův otec Karel IV. (Fürspänger-Orden) při kostele P. Marie v Norimberku, někdy v době přestavby hradu Laufu a jeho výzdoby erbovní galerií. Možná by stálo za zamyšlení zda erby v hradním sále Laufu nejsou náhodou erby zakládajících, resp. žijících členů nově ustanoveného bratrstva - vždyť panovník Karlova postavení a věhlasu bez vlastního řádu v polovině 14. století společensky nemohl existovat. Vladimír Růžek ve své práci Česká znaková galérie na hradě Laufu u Norimberka z roku 1361 se snaží doložit, že erby představují příslušníky Karlova dvora ne vždy s jednoznačným úspěchem.
Někdo může namítnout, že řády se zobrazovaly spolu s erby nositelů, ale tento postup nebyl užíván od počátku. Např. rytíři Řádu Podvazku začali obtáčet své erby stylizovaným podvazkem s vyšitým heslem Řádu na důkaz svého členství až v druhé polovině 15. století. Jak vypadal řád Zlaté spony ukazuje např. kniha konstanského patricie Konrada Grünenberga z roku 1480. Řádově o sto let starší vyobrazení symbolu Řádu Zlaté spony (Fürspänger-Order) najdeme v knize erbů Bratrstva sv. Kryštofa v Arlbergu a dokonce s postavami dvou pravděpodobně českých rytířů. Jan ze Strolenburgu, který je v české heraldické literatuře uváděn jako pán ze Strakonic díky erbu se střelou připomínající jihočeskou rodinu, má na krku symbol Karlova řádu. Stejně tak i postava druhého rytíře, který podle erbu může být pánem Švihovským.

Jak již bylo řečeno, jedním z možných podnětů k založení Řádu (stříbrné, modré) Točenice (tusint, tusenique) mohla být inspirace získané českým poselstvem v Anglii. Kontakty s ostrovní říší vedoucí později ke sňatku princezny Anny s mladým králem Richardem počaly již před rokem 1380.
Avšak k jedné z prvních historických konfrontací českých a anglických politických zájmů došlo na poli u vesničky Kresčaku ve Francii, kde lukostřelci anglického krále Edwarda III. zcela zničili výkvět francouzského rytířstva a kde padl i český král Jan, zv. Slepý.

K přípravě obou válčících stran na bitvu patřilo i pasování mladých bojovníků na rytíře. Rituální očištění v lázni má prastarý původ (je inspirován rituální koupelí při křtu), je součástí duchovního očištění, které tvořilo část přípravy mladíka k přijetí do rytířského stavu. Čest přijetí do stavu rytířského nebyla udělena dříve pokud kandidáti neprošli různými rituály jejichž cílem bylo očistit duši pomocí bdění a modlitbou a nakonec očistit i vlastní tělo koupelí.

Snad nejstarším dokumentem, který se zmiňuje o obřadu koupání při pasování na rytíře je popis ceremonie po korunovaci krále Viléma, který pasoval na rytíře tehdy patnáctiletého Geoffreye z Anjou roku 1128, "…po obvyklých obřadech Geoffrey ponořil své tělo do lázně a poté byl sloužícími oděn do purpurového pláště, opásán mečem a byly mu připnuty zlaté ostruhy." Tento ceremoniál spojený v průběhu 14. století s artušovskou rytířskou tradicí a ideou - kurtoazní láskou, se staly náplní mnoha rytířských řádů či bratrstev. Prakticky každý evropský panovník či alespoň trochu významnější suverén založil takový řád resp. bratrstvo.

Roku 1672 vyšla v Londýně kniha Eliase Ashmola popisující statuty řádu Podvazku. III. kapitola zmiňuje všechny nebo alespoň většinu založených středověkých neduchovních řádů. Zároveň je mezi strany 94-95 vložena tabule Václava Hollara se 46 vyobrazeními následně popisovaných řádů. Pod číslem 31 je uveden řád "Equites Tusini in Bohemia".
V textu se říká, že autor shledává pouhé zmínky, které ve své knize učinil Mennenius. Ten uvádí, že řád byl založen v Čechách, ale nepodává ani nejmenší informaci o aktu založení, jeho odznaku ani názvu. Je velmi pravděpodobné, že v době nástupu Habsburků na český trůn (Ashmole píše o arcivévodech rakouských) došlo k obnovení resp. k reorganizaci řádu, jehož funkce byla snad nově definována jako řád bránící křesťanskou víru, bránící expanzi Turků do Evropy a bojující proti tzv. heretikům i mimo državy Habsburků. Symbolem řádu se stal jednoduchý plochý zelený kříž, řádový oděv byl rudý.
Na tomto místě je třeba upozornit na nástěnnou malbu kaple sv. Václava v pražské katedrále (západní stěna). Zde pod znaky kurfiřtů vidíme skupinu osob z nichž dvě jsou oblečeny v červeném oděvu a mají na pravé noze, těsně pod kolenem uvázánu točenici stejně jako v Anglii nosí rytíři podvazek, symbol svého členství v řádu - zde však na noze levé.

Podle J. Krásy a J. Vackové celý cyklus svatováclavské legendy vznikl za Vladislava Jagellonského do roku 1509. Můj názor je, že zobrazená malba je starší nebo její autor (mistr litoměřického oltáře) vycházel z předlohy z doby Ladislava Pohrobka. Pokud se návštěvník pozorně podívá na postavu vlevo od erbů pánů z Lobkowicz zjistí, že je zde namalován mladý muž s dlouhými nakadeřenými vlasy v šedém plášti, mající na krku zlatý řetěz a na hlavě baret, který je provlečen zlatým provazem tvořící uzel lásky, který je shodný s uzly, ze kterých je sestavena kolana kyperského Řádu Meče. (Království kyperské zaniklo smrtí krále Jakuba II. zv. Bastard roku 1473 ve Famagustě).

Jak již bylo řečeno dříve Řád českého krále zv. Točenice byl založen koncem osmdesátých let 14. století a jeho vznik, který byl jistě dán na vědomí celé Evropě, bylo nutno náležitě ideově zdůvodnit. K jeho počátku se vztahuje pověst o lazebnici Zuzaně, dnes všemi historiky zesměšňovaná, díky Václavu Hájkovi z Libočan, který tuto historii zaneřádil různými smyšlenkami a fabulacemi.
Je signifikantní, že ani datum založení řádu Podvazkunení přesně známo, i když je dnes stanoveno na rok 1348 a s jeho počátkem je navíc spojena takřka anekdotická příhoda krále Edwarda III. a krásné hraběnky ze Salisbury, které na plesu, každoročně pořádaném při příležitosti oslav dobytí přístavu Calais, při tanci sklouzl podvazek, Edward jej zvedl a připevnil na nohu.
Bylo to okázalé a galantní gesto, kterým dal veřejně najevo, že dáma zajala rytíře křehkým, ale nezničitelným milostným poutem. Celá symbolika tohoto činu je pak ve zkratce vyjádřena v řádovém hesle: HONI SOIT QUI MAL Y PENSE, hanba tomu kdo si tento čin vyloží zle. Není bez zajímavosti, že skutečná Joan z Kentu se později provdala za syna Edwarda III., Černého knížete.

Lze spekulovat o tom, že pověst o lazebnici Zuzaně je zcela určitě Hájkova fabulace, ale je možno připustit, že v 80. letech 14. století, kdy král Václav IV. bojoval nejen proti domácí opozici a nedařilo se mu získat ani císařskou korunu, jej vojensky podpořili členové pražského cechu lazebníků a bradýřů, mezi nimiž byli i ženy. Slovo "vojensky" je jistě nadnesené, ale nějaká záškodnická akce proti nepřátelům krále mohla být podniknuta. Tyto akce byly postupně zapomenuty, ale v povědomí zůstaly lazebnice resp. lazebníci či bradýři, kteří se zcela jistě účastnili pouličních šarvátek na straně krále.
Pozdější Hájkova historka, že pražští lazebníci dostali od krále do svého cechovního erbu ledňáčka a točenici je zajisté velmi volné převyprávění skutečnosti. Je dokázáno, že pražští lazebníci užívali již kolem roku 1440 na své bílé korouhvi znamení zeleného dubového věníku, v 16. století některými autory popisované jako dva zkřížené zelené věníky a nad nimi otevřené břitvy.
Roku 1509 privilegiem krále Vladislava II. byl udělen pražskému a zemskému cechu lazebníků poměrně složitý erb "na způsob rytířský" nikoli však s ledňáčkem, ale s papouškem sedícím na zelené větvičce a nikde na nově stanoveném erbu není točenice, blason: Štít čtvrcený, 1. pole stříbrné s papouškem přirozených barev (zelený s barevným peřím hlavy a letek), sedícím na zelené větvičce, 2. pole červené, šroub na vytahování kulek z ručnic a přes něj křížem položené speciální zavřené nůžky s krytými čepelemi, vše stříbrné, 3. pole červené dvě zkřížená stříbrná pušťadla a pod nimi zlatá baňka na chytání puštěné krve, 4. pole stříbrné se zlatým hřebenem a pod ním bradýřské nůžky a otevřená břitva, vše přirozených barev. Klenotem jsou na kolčí přilbici s červeno-stříbrnou točenicí a červeno-stříbrnými přikrývadly, dva bůvolí rohy do nichž je na konci zastrčeno pštrosí pero, vpravo červeno-stříbrný s perem stříbrným, vlevo stříbrno-červený s perem červeným. Mezi rohy stojí papoušek na větvičce ze štítu a v zobáku drží stříbrné pušťadlo.
Právě na vývoji erbu pražských resp. slezských cechů lazebníků lze doložit jak dobrou práci odvedl Václav Hájek z Libočan svou historkou o králi Václavovi a jeho lazebnici Zuzaně. V archivu Národního musea v Praze se dochovala erbovní listina vydaná Rudolfem II. 20. července 1583 ve Vídni pro cech lazebníků vévodství slezského, kde císař potvrzuje dosavadní cechovní privilegia a polepšuje starý erb.


Dokument je psán německy a popisuje polepšený erb, blason: Štít červený, ve spodní polovině zlatá válcová nádoba na masti a na ní je položena otevřená břitva ostřím vzhůru přirozené barvy (železná čepel s černou rukojetí vykládanou zlatem). Nádoba na masti je podložena kosmo krytými nůžkami zkříženými šroubem na vytahování kulek vše přirozené barvy tzn. železné se zlatým kováním. Horní polovina štítu je vyplněna stříbrnou točenicí svázanou do uzlu a vlajícími konci. Uprostřed točenice stojí zelený papoušek se zlatým zobákem, zlatou náprsenkou a červenými drápy, na krku má červený obojek s horním zlatým kroužkem. Nad papouškem je zlatá koruna. Klenotem je na kolčí přilbě postavená stříbrná točenice jejíž vlající konce nahrazují přikrývadla splývající z přilbice. Uprostřed točenice je stejný papoušek s korunou jako ve štítě.(Viz. Michal Fiala a Tomáš Krejčík, Erbovní listiny archivu Národního muzea, Scriptorium Praha 2001. Z uvedené knihy je převzata i miniatura citované erbovní listiny.)
V privilegiu z 24. dubna 1721, které vydal císař Karel VI. ve Vídni pro cech lazebníků a ranhojičů ve třech pražských městech, panovník potvrzuje a obnovuje uvedenému cechu jejich statuta a uděluje jim erb a pečeť, je opět vidět papoušek uprostřed velmi stylizované točenice v císařských barvách černé a zlaté.(Viz. Michal Fiala, Jakub Hrdlička, Jan Županič, Erbovní listiny Archívu hlavního města Prahy a nobilitační privilegia studentské legie roku 1648, Scriptorium Praha 1997.)

Odznakem nového králova řádu se tedy stala točenice, symbol trvalého svazku mezi členy řádu a jeho suverénem. Zajímavým symbolem je i často se vyskytující ledňáček. Sám ledňáček symbolizuje Kristovo zmrtvýchvstání o Božím Hodu velikonočním a je tedy především osobním badge krále, který byl právě o Velikonocích 1382 pasován na rytíře, ale v přeneseném slova smyslu je i dalším řádovým odznakem.
Je samozřejmé, že v době Václava IV. velmi módní kurtoazní eroticky nenaplněná láska hraje svou nezastupitelnou roli ve výběru symbolů králova bratrstva-řádu. Řád byl zcela jistě založen především pro vzájemnou mocenskou ochranu krále a spřízněné šlechty, kdy se jeho členové stávají bratry a zavazují se chránit své životy a statky navzájem. Ačkoliv byl nově založený řád veskrze světský, k této základní myšlence je třeba přidat duchovní rozměr-patronaci. Zde se vedle všemohoucího Boha a požehnané, neposkvrněné Panny Marie nabízí i postava zemského světce sv. Václava, řádovým světcem je však svatý Bartoloměj apoštol a mučedník jemuž je zasvěcena i kaple v řádovém paláci na hradě Točníku.

Točenice je symbol lásky, ale i závazku, podobně jako savojské uzly u řádu Annunciaty (Řád Zvěstování původně založený v letech 1360-63 jako řád Obojku savojským vévodou Amadeem VI.) a je velmi často zobrazována modrá, v barvě věrnosti. Modrá točenice se stala odznakem řádu sv. Antonína Poustevníka spolu s Tau křížem a červenobílým karafiátem.
Na konci 14. století se užívání osobních odznaků stalo v celé vyspělé Evropě velkou módou a jejich politická symbolika hrála velkou roli, dnes v některých případech již těžko pochopitelnou. Tyto osobní symboly byly vyšívány na oděvy, měly formu přívěsků k náhrdelníkům či drobných figurek, které nosili političtí stoupenci toho, kterého pána či vládce.
Např. Ludvík Orleánský kolem roku 1400 přijal za svůj symbol sukovitou hůl. Lze říci, že významnější poselství svému protivníkovi a bratranci Janu, zv. Bez bázně, vévodovi Burgundskému nemohl poslat. Ten nelenil a nechal se zobrazit v oděvu na jehož plášti vidíme dvě řady hoblíků, též při novoročních oslavách rozdával členům svého dvora malé hoblíky ze zlata, emailu a perel.
Vévoda Ludvík z Orleansu založil roku 1394 tzv. Dikobrazí řád. Nelze říci, že šlo o skutečný řád, spíše o společnost jejíž členové se zavázali jednoduchou přísahou věrnosti ke svému princi a za to dostali symbol korunovaného dikobraza. Množství členů nebylo omezeno. Kolem roku 1377 založil vévoda Albrecht III. Rakouský tzv. Copový řád jehož symbolem byl náhrdelník ve tvaru dámského copu.

Klenot Copového řádu.

Osobní odznak krále (na Britských ostrovech a ve Francii bylo ve 14. století již běžné užívání těchto odznaků-badge), přijatý jistě po vzoru svého švagra Richarda II., který mimo jiné užíval stříbrného jelena se zlatou korunou a řetězem na krku, ledňáček je ve středověku mimojiné též symbolem manželské věrnosti (viz. starořecká báje o Alkyóne, v Ovidiových Metamorfosách symbolizoval ledňáček manželskou věrnost až za hrob a Alkyóne se dostala na nebe jako jedna z Plejád).
V současnosti je jistě možné spekulovat o tom, zda nedošlo k naprostému nepochopení královy osobnosti. Není přece jen nanejvýš snadné, když se historici vyjadřují o Václavu IV. jako o eroticky promiskuitním a nevázaném jedinci, neboť jak již bylo výše řečeno oba symboly jak ledňáček (osobní badge krále) a točenice jsou mimo jiné symboly manželské věrnosti a lásky.
V západoevropské heraldice najdeme rovněž symboly, které se staly postupem času odznaky rodovými, tzv. uzly lásky. Britská heraldika dodnes užívá u ženských štítů tyto uzly lásky namísto přikrývadel splývajících z rytířských helmic, bývají zobrazovány jako provazy nebo stuhy v rodových barvách.
Odznaky řádu Točenice můžeme ještě dnes nalézt na stavbách, v knihách, na mincích nebo na pečetích. Točenice na některých pražských budovách či ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře jednoznačně identifikují řád a ve spojení s ledňáčkem i suveréna řádu, krále Václava IV. Snad nejstarším zobrazením točenice s královskými symboly ledňáčka je vstupní portál staroměstské radniční kaple. Zde jsou vidět dva ledňáčkové ve věníku s písmenem E uprostřed. Kaple je v současnosti nejstarší zachovanou částí radnice, neboť byla založena krátce po dostavění věže a byla vysvěcena 4. srpna 1381 k poctě patronů země české, sv. Víta, Václava, Vojtěcha, Zikmunda a sv. Ludmily. Kromě toho byly kapli uděleny odpustky a zvláště jimi byli obdařeni ti, kteří se významně na jejím zbudování podíleli.(viz. Václav Vojtíšek, Radnice staroměstská v Praze, O jejím významu a památkách, Praha 1923.)
Zajímavým místem užití řádového odznaku je budova věže Novoměstské radnice. Točenice obkružuje nově polepšený znak Nového Města pražského císařem Friedrichem III. z roku 1477. I točenice s ledňáčkem umístěná ve Vlašském dvoře v Kutné hoře ukazuje Václava IV. jako suveréna města, horního úřadu a v neposlední řadě i nově založeného řádu.
Několik příkladů výzdoby rukopisů Václava IV. nás přivádí k myšlence, že dataci jejich vzniku je nutno posunout před rok 1400. První z rukopisů je rytířský román Willehalm, pravděpodobně z roku 1387. Na jednom z listů (fol. 200 v) jsou zobrazeni diví muži, vlevo jako štítonoši Václavova erbu co by krále římského. Štít je čtvrcený zlato-červeně, 1.-4. pole černý říšský jednohlavý orel, 2.-3. pole stříbrný český lev. Klenotem jsou černá orlí křídla posypaná zlatými lipovými lístky, na kolčí přilbě je zlatá koruna, přikrývadla jsou černá pošitá zlatými koru-novanými písmeny W a E. Vpravo jsou zobrazeni další dva diví muži držící zlatě korunované modré E a pod nimi je modrá točenice. Když se čtenář pečlivěji podívá na postavy divých mužů nutně si musí všimnout, že leví mají na hlavách věnec ze zeleného listí a z nich trčí vždy jedno pero. Praví mají pera zapíchnutá do vlasů. Přilbice erbu Václava IV. je kurtoasně natočena směrem ke korunovanému E, pod kterým je vyobrazena modrá točenice. Postavení erbu římského a českého krále dává jasně najevo funkci suveréna v Řádu českého krále zv. Točenice. Stejný erb užívala sestra Václava IV. Anna, manželka anglického krále Richarda II., jejím badge byl pštros mající na krku navlečenou zlatou korunu, z níž padá zlatý řetěz a obtáčející pštrosovo tělo, držící v zobáku hřebík z Kristova kříže.
Koncem 14. století se v západoevropské, především francouzské a pravděpodobně také německé heraldice začínala prosazovat móda související se vzrůstajícím zájmem o astrologii a okultismus, která se projevovala vymýšlením a posléze i užíváním nových heraldických oblud a monster.
Jako vedlejší produkt tzv. Stoleté války se tyto vymyšlené bytosti a zvířata dostali i do okolních zemí. Je zajímavé, že francouzský král Karel VI. (+1422) užíval jako své osobní badge-odznak okřídleného jelena s korunou navlečenou na krku a jeho syn Karel VII. (+1461) užíval okřídlené jeleny jako štítonoše svého královského erbu.


Okřídlený jelen, badge francouzského krále Karla VI.

I Jindřich Bolingbroke, díky sňatku římské a české princezny Anny s králem Richardem II. Anglickým příbuzný krále Václava IV., který se proslavil svou rytířkostí a statečností, osvědčenou svou účastí v bojích Řádu Německých rytířů na Litvě a návštěvou Svaté země, včetně hradu Točníku, přijal za své badge-odznak stříbrnou heraldickou antilopu se zlatými rohy a kly, zlatými kopyty, hřívou a chomáčem chlupů na ocasu. Antilopa měla na svém krku navlečenu zlatou korunu, ze které visí zlatý řetěz obtáčející se kolem jejích zad. Snaha krále Václava IV. dokázat svému novému příbuznému a celé Evropě, že panovník Římské říše (i když pouze s titulem krále) a Českého království je na úrovni doby, se naplno rozvinula i v oblasti heraldiky.


Povýšení řádového sídla


Pečeť města Žebráku z roku 1418 je příkladem, že i v Čechách se móda heraldických monster ujala. Král Václav zcela jistě udělil městu erb s figurou půl medvěda a půl českého lva, neboť 7. ledna 1396 bylo dosavadní městečko povýšeno na město a zároveň bylo připojeno k hradu Žebráku. Takto vyvedený erb užívalo město až do poloviny 17. století, kdy byl stávající městský erb polepšen přidáním přilby s přikrývadly a klenotem opakující figuru ze štítu. Doba Václavovy vlády tak přispěla k oživení české heraldiky do té doby nezvyklými či velmi málo frekventovanými figurami.
Ke zvýšení lesku a nádhery nositele se rovněž rozmohlo, především v západní Evropě, užívat u erbů různě vyšívaná přikrývadla. Například Sir William Lord Latimer, KG (1361-81) užíval na své přilbě červená přikrývadla se stříbrnými svislými pruhy, která byla podšitá zeleně. John Lord Beaumont, KG měl přikrývadla modrá vyšívaná liliemi a podšitá hermelínem. Jeden ze zakládajících rytířů řádu Podvazku Sir Sanchet Dabrichecourt měl svá červená přikrývadla posetá zlatými routami a podšitá hermelínem. Přikrývadla rodin Courtenay a de Beauchamp jsou dokonce tvořena červenou látkou, která je pokryta labutím peřím. Tímto pro středoevropana poněkud neobvyklým způsobem dávali příslušníci těchto dvou rodů najevo, že se považují za potomky legendárního labutího rytíře Helyase, kterého jistě čtenáři znají z romantické opery Richarda Wagnera pod jménem Lohengrin.

Na pečetích významných feudálů té doby vidíme štítonoše ve stejném nebo velmi podobném postavení jako divé muže zobrazené s erbem krále Václava IV. Příkladem může být pečeť Edmunda Mortimera, hraběte z March (r. 1400), kde vidíme dva lvy podpírající helmici s klenotem.
Přesto, že na českých pečetích vidíme velmi málo příkladů štítonošů na přelomu 14. a 15.století (příkladem je pečeť Jindřicha Škopka z Dubé), je tedy velmi pravděpodobné, že diví muži z drolerií rukopisů Václava IV. byli štítonoši jeho královského erbu.
Ještě se zastavme u písmene E, které je různými historiky velmi složitě vysvětlováno jako iniciála symbolizující královnu Žofii. Zde je možno říci, že existují dvě vysvětlení, která jsou v podstatě velmi jednoduchá. Zaprvé je velmi pravděpodobné, že se jedná o iniciálu jména Elisabeth, které Žofie dostala při křtu a nebo je možná druhá varianta, že korunované E je iniciála identifikující řád Točenice. Písmeno W je beze sporu označení křestního jména krále Václava Wilhelm, domnívám se však, že neznamená jméno krále, ale jméno sv. Václava, který s největší pravděpodobností mohl být svatým ochráncem Řádu - snad spolu s Pannou Marií - kterou uctívali především příslušníci rytířských řádů nejen duchovních, ale i světských a svatým Bartolomějem.
Například francouzský král Jan II. zv. Dobrý (byl od roku 1332 ženatý s Juditou Lucemburskou, dcerou krále Jana) po svém návratu z anglického vězení založil roku 1351 jako odezvu anglického Řádu Podvazku, Řád Naší milé Paní, zv. Řád Hvězdy, jehož emblémem byla stříbrná osmihrotá hvězda s malým modrým kotoučem ve středu a na něm zlaté slunce.
Je jistě zajímavé, že ve statutech z doby krále Jindřicha VIII. se říká jasně: "...Edward, toho jména Třetí ... někdy král Anglie ... ke slávě všemohoucího Boha a požehnané, neposkvrněné Panny Marie a požehnaného mučedníka svatého Jiří, patrona velmi vznešeného království Anglie a svatého Edwarda krále a Vyznavače, ke zvýšení svaté katolické víry byla zřízena a založena na hradě Windsor společnost 26 vznešených a důstojných rytířů, která se bude nazývat velmi vznešený řád svatého Jiří, zvaný Podvazek". Tato citace jasně dokazuje, že vzdor tomu, že Edward Vyznavač (Svatý Edward, zv. Vyznavač byl posledním mužským potomkem anglo-saské královské rodiny z Wessexu a od 10. století i celé Anglie, nejstarší dynastie v Evropě. Edward bývá tradičně líčen jako laskavý, nerozhodný muž jehož hlavním životním zájmem bylo náboženství. V posledních letech svého života se choval takřka jako mnich. Zemřel 5. ledna 1066, třičtvrtě roku před bitvou u Hastingsu. V roce 1161 byl kanonizován a po celá staletí byl uctíván u saské části anglického obyvatelstva.) byl ve středověku velmi váženým svatým a je jmenován mezi patrony, v názvu nového řádu je zmiňován pouze svatý Jiří.

Pokud však připustíme, že písmeno E neoznačuje jméno královny, jeho jediným logickým vysvětlením je slovo "EQUITES" - rytíři. Protože v době Václava IV. nebylo zvykem, aby rytíři označovali své erby udělenými řády lze říci, že střídající se točenice, říšská orlice písmena E a W, ledňáček a český lev jsou jednoznačným vyjádřením postavení Václava IV. jako krále římského i českého a jako suveréna Řádu českého krále, zv. Točenice. Příkladem je zobrazení archy úmluvy s Václavovými emblémy na pozadí z Bible Václava IV.

Rovněž tak je jasným vyjádřením řádové i státní suverenity krále Václava dukát datovaný po roce 1384 na jehož rubu je český lev bez štítu obtočený točenicí a na lícové straně je zobrazeno W. Pokud srovnáme jinou dukátovou ražbu o nejméně dva roky starší vidíme na líci sv. Václava a na rubu takřka shodně zobrazeného českého lva bez štítu a bez točenice.


Před rokem 1400 bylo zobrazení řádového symbolu v erbu římského a českého krále na přilbě, což zcela odpovídá heraldickým zvyklostem. Tato varianta je velmi pěkně vidět na titulním listu rukopisu Zlatá bula Karla IV., kde je zobrazen celý erb římského krále, blason: Ve zlatém poli černý říšský jednohlavý orel. Přilba je kolčí zlatá a na ní je položena modrá točenice s vlajícími konci a na točenici je císařská koruna s vloženou mitrou a černými orlími křídly posetými zlatými lipovými lístky, přikrývadla jsou černá, zlatě vyšívaná. V iniciále je zobracena modrá točenice a vlevo od iniciály je divý muž s erbem českého lva a praporcem. Zde zmíněná modrá točenice je symbolem řádu sv. Antonína Poustevníka, který pro krále Václava založil jeho tchán rýnský falckrabí, Albrecht Bavorský.



Titulní list rukopisu Zlatá bula Karla IV.



Za okny prší a plýskanice nahradily slunné dny, při kterých by bylo možné navšívit historické památky a také hrad Točník, který bude hrát významnou úlohu v druhém pokračování našich úvah o Řádu českého krále zv. Točenice. Bláto, které se nám podaří nanosit do bytu nebo domu musíme uklidit a proto je vhodné opatřit si domácího pomocníka rotační mop s pedálem. Dodává se se dvěmi hlavice a skládací tyčí. Využijte moderní domácí potřeby, aby jste až vysvitne na jaře slunce mohli vyrazit do přírody a nebolely vás záda od věčného shýbání k úklidu podlahy.