Prosinec 2013

U Glaubiců

29. prosince 2013 v 17:41 | Yale |  Staropražské domy
Před mnoha a mnoha lety jsem chodil do školy se spolužákem, který bydlel v prastarém malostranském domě zvaném U Glaubiců.

Dům zv. U Glaubiců (Malostranské náměstí č. 5, čp. 265) je v jádru středověkého původu a je o něm první zpráva již v roce 1389. Původně se jmenoval podle domovního znamení "U zlatého stromu", což bylo později změněno na "U zeleného stromu".
Renesanční prostupuje celý blok domů, takže zadní průčelí je obráceno do ulice Tržiště. Součástí domu byl i pivovar se všemi várečnými a městskými právy. Po roce 1600 dům držel Kryštof Kober z Kobersberka, který jej prodal roku 1606 Fridrichovi Švihovskému z Rýznberka a Švihova.
Roku 1615 dům koupil malostranský primas Baltazar Globic z Bučína (po něm má dům i restau-race dosud jméno), který ačkoliv se zapojil do stavovského povstání, dokázal nakonec vyváznout bez trestních následků. Jeho synové Samuel a Jan Daniel Globicové se účastnili hrdinské obrany Pražanů proti Švédům v posledním roce třicetileté války a za zásluhy byli povýšeni do českého vladyckého stavu. Více se dočtete viz: http://www.heraldika-erby.com/?cz_erby-ceske-slechty-globic-z-bucina,101


Kelpie

17. prosince 2013 v 15:07 | Yale |  Keltské pověsti
Mezi známé mytologické postavy patří také vodní koně. Na Britských ostrovech, kde keltské tra-dice úplně nezanikly ani v dnešní době, patří vodní koně mezi oblíbené mytologické postavy. Kelpie je vodní duch obývající hluboké tůně ve skotských potocích a řekách. Obvykle má podobu malého koně - někdy je popisován jako černý, ale také "zelený jako sklo" s černou hří-vou a ocasem barvy černého jantaru, další detaily viz http://www.heraldika-erby.com/?cz_heraldicka-znameni-kelpie,98.

Před dávnými věky se stal na skotské Vrchovině podivný příběh. Na břehu jezera žila se svou rodinou krásná dívka. Jednoho dne zmizela beze stopy neznámo kam. Lidé z vesnice prohledávali v okolí každou píď země, každé křoví v lese. Všechno bez úspěchu a tak se nakonec smířili s myšlenkou, že je děvče dozajista po smrti.
Nikdo nepomyslel na to, že za zmizením krasavice je zamilovaný Kelpie, který dívku unesl do své podvodní říše a udělal z ní svou manželku. Dívka žila v krásném, ale vlhkém a chladném podvodním paláci a po čase se jí narodil chlapec.
Ani narozené dítě nevyléčilo její hluboký zármutek a stesk po domově. Dlouho se trápila, až se konečně rozhodla svému podivnému muži pláchnout zpět na souš. Ačkoliv hořce plakala, musela své dítě opustit, protože touha po lidské společnosti byla silnější.
Také věděla a byla si naprosto jistá, že Kelpie svého syna miluje z celého srdce a bude se o něj dobře starat. Jednoho dne se tedy vrátila ke své rodině. Všichni byli radostí bez sebe, že ji opět vidí živou a zdravou. Až dosud si všichni mysleli, že se utopila před mnoha lety.
Uspořádali oslavu dívčina návratu. Uprostřed tance a všeobecného veselí se znenadání strhla hrozná bouře. Za okny byly slyšet vyjící větry a zemi bičovaly silné provazce deště. Nad hlukem bouře někteří z přítomných mohli zaslechnout zuřivé a zároveň zoufalé výkřiky Kelpie.
O půlnoci, když byla bouře nejprudší, uslyšeli hodovníci hlasitý úder u vchodu do domu. Oněmnělí a zkoprnělí strachem se neodvážili podívat co se stalo. Co kdyby si k domu přišel sám Kelpie pro svou manželku.
Když ráno bouře polevila vesničané vyšli před dům, aby zjistili, co způsobilo tu strašidelnou noční ránu do dveří. Naskytl se jim hrůzný pohled, před vchodem do domu ležela oddělená hlava od synkova těla.

Jsou i jiné pověsti o Kelpie, všechny však jsou doslova hororové. Základním tématem těchto starobylých bájí bylo, že vodní koně - kelpie lákaly lidi, obzvláště děti, do vody, kde je utopily a sežraly. Zejména děti byly vábeny k jízdě na koňském hřbetě a jakmile oběť padla do pasti, Kelpieho kůže začala lepit a kůň odnesl dítě na dno řeky, kde jej zhltl - kromě srdce a jater. Nejrozšířenějším příběhem ve Skotsku je pověst o devíti dětech nalákaných na hřbet Kelpie, zatímco desáté dítě se drželo v povzdálí. Kelpie dítě pronásledoval, avšak tomu se podařilo uniknout. Jiná, bohatší verze této pověsti vypráví, že desáté dítě pohladilo Kelpie po hlavě, a když se mu přilepila ruka, vytáhlo nůž a dlaň si uřízlo a ránu pak vypálilo rozžhaveným dřevem z nedalekého ohně. Desáté dítě se takovou drastickou metodou zachránilo, ale nebylo schopné pomoci svým devíti přátelům, které Kelpie stáhl pod vodu.

Tyto dávné, kruté a krvavé příběhy se vykládaly dětem, aby je rodiče ochránili před nebezpe-čím, která číhala v noci v tehdy ještě divoké a nezpoutané přírodě. I dnes v noci na nás číhají různá nebezpečí. Nejsou to sice vodní duchové ani jiné strašidla, ale na ulicích našich měst můžeme často potkat dnešní moderní "netvory".
Myslím, že chápu mnoho spoluobčanů, kteří neradi chodí po ulicích venčit své domácí miláčky. Nechci se chlubit, ale mám za to, že jsem našel pomůcku, která vyhoví oběma stranám. Koupil jsem si velkou domácí toaletu pro psy, hledej na http://www.slevyzbozi.com/57,cz_toaleta-pro-psy-velka-43-x-68-cm.html.
Je to zelená rohož na systémové liště, která poskytuje vašim domácím miláčkům místo, kde si mohou ulevit, když zrovna nejste doma a nemůžete jít vyvenčit! Zkoumal jsem z čeho je vyrobena a zjistil jsem, že se skládá z materiálu, který pohlcuje zápach. Na povrchu se umělý trávník napuštěný vůněmi (ekologickými), které psy přitahují a příjemně jim voní.
Díky těmto přítažlivým pachům se pejsek naučí na domácí psí toaletu chodit velmi rychle. Ve spodu je umístěna podložka, která jímá tekutiny do zásobníku, ten samozřejmně musíte čistit, jde to snadno, stačí opláchnout mýdlovou vodou. Pro mne je to dobrý pomocník do domácnosti.
Zdravím a těším se na další povídání.


Pověst o erbu Bzenců z Markvartovic

12. prosince 2013 v 12:11 | Yale |  Erbovní pověsti
Prastarý slezský rod Bzenců pocházel z Markvartovic u Hlučína. Ve druhé polovině 16. století se přestěhovali na Ostravsko, kde vlastnili mimo jiné zámky v Klimkovicích a Porubě. Ondřej Bzenec z Markvartovic, zavražděný roku 1595, byl mecenášem spisovatele a genealoga Bartoloměje Paprockého, který zaznamenal i pověst o vzniku rodového erbu Bzenců.

V pradávných dobách byly v Lombardii jezera, v nichž žili kapři, kteří se dle starých pověstí živili zlatým pískem z jezerního dna. Tyto ryby nebyly jen tak lecjaké. Měly tak veliké ploutve, že by si je neznalý člověm spletl s ptačími křídly, jen s tím rozdílem, že nebyly porostlé peřím. Pokud se takovému kapru zachtělo, mohl vyletět do povětří.

I stalo se, že jednoho dne do kraje přitáhl jakýsi kníže. Jakmile uslyšel o létajících rybách, dostal nezvladatelnu chuť takovou rybu okusit. Jeden z jeho panošů se okamžitě svému pánu nabídl, že rybu chytí, přinese a nechá připravit k zítřejší snídani. Kníže požádal své hostitele, aby jeho služebníkovi ukázali místo, kde se dají létající ryby snadno chytit a panoš se vypravil na lov. Když přišel na břeh jezera, připravil rybí návnadu a do vody hodil vrš.

Lov byl úspěšný a panoš dokázal splnit svůj poněkud vychloubačný slib, který dal knížeti. Na památku dostal od svého pána právo nostit na svém modrém štítě stříbrnou okřídlenou rybu on i jeho potomci.

Převzato se svolením http://www.heraldika-erby.com/.


Tento milý příběh mne inspiroval k malé poznámce. Jezdíte na výlety, nebo chodíte na ryby? Má doma takovou maličkost. Na internetu jsem koupil (http://www.slevyzbozi.com/) plynový campingový přenosný vařič a ještě jsem k tomu dostal čtyři butanové bomby zdarma.

Plynový vařič je jednoplotýnkový v plastovém přenosném kufříku 37x24x9cm. Myslím si, že se může hodit nejen do campu, ale i pro řidiče kamionů, při rybaření apod. Dokonce člověk nepotřebuje ani zápalky, protože se vařič zapaluje piezo-elektrickou jiskrou. Náplň bomby vydrží více než 4 hodiny vaření.




Musím říci, že mě se vyplatil a tak Vám přeji příjemné vaření a ještě lepší pochutnání na rybách, které si na vařiči připravíte. Zdravím a těším se na další povídání.


Vánoční kapr

10. prosince 2013 v 0:35 | Yale |  Vánoce
Druhá adventní neděle je za námi a stále více se vkrádají vzpomínky na mou babičku a její vánoční kuchařské umění. Tím samozřejmě nechci říci, že má paní neumí vařit, naopak, vaří až příliš dobře a já mám pořád problémy s postavou. Tentokrát mne napadlo podělit se o své vzpomínky na dětství spojené s vánočním kaprem a ještě přidat několik zajímavostí. Pravdou je, že jsem neměl rád to věčné vybírání kostí a kostiček, ale maso chutnalo nezapomenutelně.

Co to je vánoční kapr?


Všichni víme, že to je naše tradiční štědrovečerní jídlo. Zajímavé je, že se tak stalo vlastně až v 19. století a teprve až po druhé světové válce naprosto převládla příprava kapra jako řízek, tedy kapr smažený.
Podle mé babčky a hlavně Magdaleny Dobromily Rettigové byl kapr připravován na modro (vařený v octě nebo na bílém víně) nebo na černo (ve sladké omáčce z povidel a perníku). Příprava kapra na černo má velmi starou tradici a postup jeho přípravy velmi se podobající receptům z nedávné minulosti uveřejnil (snad jako prní) ve své kuchařské knize Bavor Rodovský z Husířan, žijící v 16. století.
Bavor Radovský mladší z Hustiřan (*1526 Hustířany - †1591 Budyně nad Ohří) byl český šlechtic a alchymista. Pocházel z prastaré české šlechty, pohříchu nebohaté. Jako samouk se naučil mimo jiné německy, latinsky, ovládal matematiku, astronomii, filosofii, ale hlavně alchymii. Napsal několi knih o alchimii a filosofii, ale především jednu z nejstarších českých kuchařek (vyšla tiskem 1591): Kuchařství, to jest knížka o rozličných krmích, kterak se užitečně s chutí strojiti mají.

Je pravdou, že ryba je tradičním symbolem křesťanství a postním jídlem. Již od ranného středověku byly v sousedství klášterů zakládány rybníky, později se této praxe chytili i podnikaví šlechtičtí majitelé panství vycítivše příležitost naplnit své stále poloprázdné pokladny.
Největší rozkvět zažívalo české rybníkářství v 15. a 16. století, kdy vznikly soustavy rybníků na Šumpersku (Jiří Tunkl z Brníčka), Pardubicku (Vilém II. z Pernštejna), na Třeboňsku a Česko-budějovicku.
Jména stavitelů rybníků, která se dochovala v paměti dodnes jsou např. Mikuláš Ruthard z Malešova, tvůrce rybniční soustavy na panství Krajířů z Krajku Chlum u Třeboně.
Skutečným gigantem mezi staviteli rybníků byl Josef Štěpánek Netolický. Pocházel z poddanské rodiny z Netolic, proto jeho přídomek Netolický. Na přelomu 15.-16. století pracoval na stavbách rybníků u Lomnice nad Lužnicía zde se vyučil svému nejslavněšímu umění a řemeslu. Z té doby se připomínají rybníky Starý Koclířov, Tisý (1502-1504) od Třeboně pak Ruda. Po roce 1505, kdy se stal Štěpánek hlavním rybníkářským hejtmanem a fišmistrem rožmberské domény, dokončil rybníky Opatovický (1510-1514), Horusický (1511-12) a Kaňov (1515) a rozšířil rybník Záblatský (1509). Bezesporu nejproslulejší a nejznamenitější Štěpánkovo dílo je tzv. Zlatá stoka. Roku 1519 byl propuštěn z poddanství. Kromě rybníkářství se zabýval též stavbami měšťanskými a vojenskými, byl uznávaný geometr a jako odborník rozhodoval majetkové spory o pozemky. (Nezapomeňte, že více o erbech, rodech a erbovních znameních se můžete dočíst na http://www.heraldika-erby.com/)

Z plánů Štěpánka Netolického s největší pravděpodobně vycházel i nejslavnější český stavitel rybníků Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. Pocházel z chudého zemanskéh rodu, který byl nobilitován králem Vladislavem 8. května 1509 (A. Sedláček, Českomoravská heraldika, Praha 1925, s. 489) a daroval jim erb s predikátem "z Jelčan", blason: Štít modrý se zeleným pa-pouškem. Klenotem, na kolčí přilbě s červeno-modrými přikrývadly, jsou tři pštrosí pera stříbrné, červené a zlaté. Roku 1556 byla rodina přijata do rytířského stavu.

Peníz s erbem Jakuba Krčína z Jelčan

Mladý Krčín studoval na Karlově univerzitě, ale studia nedokončil. Vstoupil do služeb vý-znamného českého pána Viléma Trčky z Lípy a vedl hospodářství kláštera v Borovanech.
Roku 1561 vstoupil do rožmberských služeb, zpočátku jako podpurkrabí, později jako purkrabí na Českém Krumlově. Roku 1569 byl jmenován regentem celé rožmberské domény. Zasloužil se o rozkvět panství, ve výstavbě rybníků navázal na Štěpánka Netolického, mnoho rybníků vybudoval, některé rozšířil.
Roku 1584 zahájil stavbu největšího rybníka Rožmberk a s ním související tzv. Nové řeky. Díky dosaženým hospodářským úspěchům byl v oblibě u pana vladaře, Viléma z Rožmberka, který svou přímluvou u císaře Rudolfa dosáhl pro Jakuba Krčína polepšení rodového erbu.
Majestátem z 20. března 1586 byl Krčínův erb nově stanoven takto, blason: Štít čtvrcený, 1.-4. pole modré se zeleným papouškem se zlatou zbrojí hledícím vlevo. 2. pole pokryté vodou přirozené barvy a v ní zlatá štika stočená do tvaru písmene C, 3. pole pokryté vodou přirozené barvy a v ní kosmo položený zlatý kapr. Klenoty dva na kolčích přilbách. 1. korunovaná přilba s červeno-stříbrnými přikrývadly, složená orlí křídla přední červeno-stříbrné, dělené šikmým břevnem pokrytým přirozenou vodou, zadní křídlo stříbrno-červené, dělené šikmým břevnem pokrytým přirozenou vodou. 2. točenice modro-zlato-červeno-stříbrno-zelená s modro-zlatými přikrývadly, tři pštrosí pera, zlaté, stříbrné a červené.



Závěrem bych chtěl přidat malou drobnost. V záchvatu snahy pomoci mé paní s úklidem jsem upustil její oblíbený keramický nůž. Samozřejmě jsem to schytal. Svou vinu jsem odpykal náku-pem nové sady kuchyňských nožů Royalty Line Switzerland v internetovém obcho-dě http://www.slevyzbozi.com/. Pravda vydělal jsem si, ale nákupen na internetu jsem i ušetřil. No nejsou pěkné?

Dobrou noc a těším se na další povídání.

Opice v erbu

8. prosince 2013 v 12:13 | Yale |  Erbovní pověsti
V době tzv. Třicetileté války se do Čech dostalo mnoho zvláštních lidí, zejména žoldnéřů. Jedním z nich byl i Robert Geraldin, nechvalně proslulý svou účastí na vraždě Albrechta z Vald-štejna v Chebu.

Pocházel z prastarého irské klanu, více se dočtete na http://www.heraldika-erby.com/?cz_erby-ceske-slechty-fitzgerald,94, jehož někteří členové nosili v klenotech svých erbů opici s řetězem. Jak tento erb vznikl vypráví dodnes v rodině tradovaná pověst.

Geraldinská opice.


John Fitz Thomas, pozdější hrabě z Kildare, ještě jako dítě, byl na hradě Woodstock poblíž Athy, když v tom byl se ozvalo celým hradem volání "hoří". V nastalém zmatku se všichni obyvatelé snažili co nejrychleji opustit budovy a na bezbranné dítě zapoměli.
Teprve na nádvoří zjistili, že dítě spalo v kolébce a všechno služebnictvo se jalo mladého pána hledat. Vrátili se do místnosti, ve které byl zařízen dětský pokoj, ale ta již ležela v troskách. Brzy poté, však uslyšeli zvláštní šramot, který přicházel z jedné z věží.
Všichni zpozorněli a vydali se zjistil odkud podivné zvuky přicházejí. Vběhli do věže a spatřili pánovu opici, která byla obvykle uvázána na řetěze, pečlivě držící dítě v náručí.
Když chlapec vyrostl a stal se hrabětem, z vděčnosti za záchranu svého života a na paměť svým potomkům přijal do klenotu svého erbu a později i jako strážce štítu opice s řetězem. Jako ro-dové heslo pak "Non immemor beneficii", (nedbaje prospěchu).


Destička s erbem hraběte z Kildare, rytíře řádu Podvazku v kapli sv. Jiří na hradě Windsor.


Jiná verze této pověsti vypráví, že Thomasi Fitz Mauricemu bylo pouhých devět měsíců, když je-ho otec a děd padli v bitvě u Callan roku 1261. Dítě spalo v kolébce v Tralee, ze které ho vzala do náručí krotká pánova opice a ke zděšení všech domácích s ním utíkala po cimbuří až na věž sousedního opatství. Po této procházce, před zraky šokovaných a vyděšených sloužících se opi-ce vrátila a položila dítě zpět do bezpečí jeho kolébky. Díky této příhodě získal Thomas pře-zdívku "An Appagh" (v irštině), Simiacus (v latině) nebo the Ape (v angličtině), všechny tyto názvy lze přeložit jako opice. Pravdou je, že Thomas nebyl předkem hrabat z Kildare, nýbrž mladší linie hrabat z Desmondu.
Zajímavostí nakonec je historka z doby, kdy děkan Swift psal své Gulliverovy cesty. Jednoho dne se pohádal s hrabětem z Kildare a jako svou malou pomstu tomuto aristokratovi vtělil do kapitoly "Cesta do Brobdingnagu" příhodu, ve které Lemuel Gulliver přemůže opici.

Sponzoruje: http://www.mop-rotacni.cz/, nejlevnější rotační mop pro váš úklid, předvánoční pohodu a úsporu práce i času.

Jmelí

7. prosince 2013 v 9:21 | Yale |  Vánoce
Blíží se druhá adventní neděle a zima udeřila naplno. Začal padat sníh a silničáři jsou tradičně v plné polní. Lidé začali kupovat jmelí, protože se to tak o vánocích sluší, ale víme proč?

Co je to vlastně jmelí?


Z botanického hlediska je jmelí bílé (Viscum album) vidličnatě rozvětvený, stálezelený polopara-zitický keřík z čeledi santálovitých (Santalaceae). Jmelí najdeme v korunách jehličnatých i list-natých stromů rostoucích od nížin do hor, kde rostlina vytváří kulovité trsy, jejichž stáří může být až několik desítek let.
Z hlediska mytologie a lidových tradic je třeba říci, že jmelí hrálo vždy důležitou úlohu v duchovních tradicích mnoha evropských národů. Dávno v předkřesťanském období lidé věřili, že ztělesňuje živoucího ducha a bylo symbolem života a též ochranným talismanem.
V mytologii starých Germánů bylo smrtícím nástrojem, kterým slepý bůh Höd propíchl boha jara a plodnosti Baldra. Plinius Starší se zmiňuje o druidských obřadech, při kterých druidové ve slavnostních řízách odřezávali zlatými srpy jmelí a zachytávali je do bílých oušek. Keltové věřili, že má léčivé účinky na všechny nemoci a odstraňuje nepplodnost jak u lidí, tak i u zvířat.

V počátcích křesťanství se mezi věřícícmi tradovala pověst, že jmelí byl volně rostoucí mohutný strom. Když se Panna Marie chystala k porodu, svatý Josef uřízl větev jmelí a vyřezal pro malého Ježíška kolébku. Později strom Římané porazili a z jeho kmene byl vyroben kříž na němž byl Ježíš Kristus ukřižován. Rostliny, které vyrostly ze semen tohoto stromu se tak styděly za tento akt, že seschly do drobných keříků.
Na základě této pověsti bylo dříve jmelí nazýváno též "dřevo kříže" (Lignum crucis). V sou-časnosti je jmelí celosvětový symbol vánoc. Mezi stědrovečerními zvyklostmi je pravděpodobně nejznámnější ta, při které hlava rodiny za prvního kuropění zavěsí nad štědrovečerní stůl snítku zelených, stříbrných nebo pozlacených větévek. Každému účatníkovi slavnostní večeře se splní přání, pokud jej zašeptá do ohně první zapálené svíčky na vánočním stromečku.

Od mé babičky jsem dostal radu, že magický účinek jmelí se umocňuje, dostanu-li snítku darem a ne že si ji koupím. Štěstí se dá také napomoci množstvím bobulek, čím víc jich snítka má, tím větší porce štěstí se obdarované osobě dostane.


Dogfrisbee

2. prosince 2013 v 9:39 | Yale |  Vánoce
Tak a máme první adventní neděli za námi. Každý rok si říkám, že letos nenechám kupování dárků na poslední chvíli a každoročně to dopadne stejně. Honím čas a dárky se snažím koupit na poslední chvíli. Dlouho jsem přemýšlel čím překvapím naše "kluky" a doufám, že jsem to objevil, dogfrisbee.

Naši krasavci.


Co je to dogfrisbee?

Na internetu jsem si našel, že Dogfrisbee je zábavný sport i sportovní zábava. Zní to vědecky, ale já bych řekl, že to je házení disku psovi. Díky nikdy neutuchající energii našich krasavců doufám, že tato hračka bude letos tím pravým dárkem. Principem hry je, aby pejsek disk před dopadem na zem chytil a přinesl ho zpět. Hru můžeme provozovat, tzn. házet disk jak na zahradě, tak i na procházce, na louce či v parku. Nepotřebujete nic jiného než disk a svého čtyřnohého přítele.
Také jsem se dočetl, že v házení dogfrisbee se pořádají i závody. Je to týmová sportovní zábava, přičemž tým tvoří člověk a jeho pes. Pro mne je naprostým zjevením, že se hraje se již více než 30 let. Dogfrisbee vymysleli v USA a postupně se rozšířil do celého světa. Dnes má své nadšené provozovatele i u nás.
Podle kinologů je sledování pohybujícího se předmětu, jeho honění, "ulovení" a případně aportování jedním z hlavních a od přírody daných psích instinktů. Právě při této hře - dogfrisbee se pes vydovádí a své instikty opravdu dobře využije. Záleží jen na naší fantazii a náš pes bude naše procházky milovat.
Základem je hra. Psi a lidé si rádi hrají po celý život po celý život. Nácvik dogfrisbee je vlastně také hra při které psa naučíte různým koskům a trikům a zároveň ho odnaučíte některé nešvary. Dočetl jsem se, že základním principem dogfrisbee je dobrovolnost. No, ohlušující štěkot, kterým provázejí naši "kluci" každodenní odchod na procházku dokazuje, že se na disk budou těšit a dogfrisbee s námi hrát proto, že je to baví.

Jaký disk je vhodný?

To je opravdu pro začátečníka těžká otázka. Na trhu je dnes k dostání mnoho nejrůznějších disků. Byl jsem ujištěn, že pokud nemám ambice vyhrát mistrovství světa, je krakticky jedno, jaký disk svému psovi hodíte. Musíte jen dávat pozor, aby se při chytání disku nezranil, myslím tím především tlamu a zuby, protože pes ho chytá za letu a disk se přirom ještě točí. Také by měml být z materiálu, který se nebude lámat na ostré kousky, nebude mít ostré nebo hrbolaté hrany, otvory ani nic podobného, co by psa mohlo při chytání poranit.
Dle zkušených dogfrisbee harcovníků je vhodný disk pozná tak, že ho můžete přehnout v půli, aniž by se zlomil, ani nepraskne, když na něj dupnete. V knize Dogfrisbee od A do Z autorek Yvony Andrové, Veroniky Urbáškové jsem se dočetl vše o vhodnosti použití gumových a látkových disků, speciálních disků pro dogfrisbee, pro malé psy a soutěžních disků.
V knížce se mimo jiné dozvíte, který disk je vhodný pro vašeho psa, jak ho hodit, aby správně letěl, jak naučit psa přinášet disky, co dělat, aby pes chytal disky ze vzduchu. Chcete-li se uplatnit i na sportovním poli, v jakých disciplínách se dá závodit a jak psa naučit freestylové cviky a triky.




Rüdtové z Collenbergu a psí hlava

2. prosince 2013 v 1:34 | Yale |  Erbovní pověsti
Rüdtové z Collenbergu jsou prastará šlechtická rodina pocházející z Frank. Podle rodinné kroniky žili předkové pánů z Collenbergu "kam až paměť sahá" jako svobodní sedláci osvobození od placení daní v Gau Wingarteiba, vázaní povinností sloužit koňmo v císařskén vojsku. Jejich zásluhy a statečnost v boji pak byly odměňovány dalšími pozemky, právy a novými zdroji příjmů. O původu rodového jména a erbu existují dvě legendy, shodující se v tom, že nově narození synové rytíře z Collenbergu měli být utopeni jako psi v řece Mohan, avšak byli zachráněni a nakonec se vrátili k otci.
Na pravém břehu řeky Mohan, při cestě do Wertheimu, leží ruiny Collenbergu. Na hradě žil v dávných dobách zlý, bezcitný a lakomý rytíř. Oženil se s krásnou dívkou, která byla jeho pravým opakem, byla jemná, milující a soucitná manželka. Přesto však láska rytíře ke své paní ochladla neboť mu stále nemohla dát tolik vytouženého dědice.
Tu jednoho dne navštívil hradního pána žebrák se šesti krásnými malými synáčky a žádal o almužnu. Rytíř se na ně zachmuřeně podíval a pomyslel si, jak může ten člověk tak nemravně žádat o pomoc, vždyť není možné, aby trpěl tak velikou nouzí, když má tolik krásných a zdravých synů. Je nepochybné, že musí být ve spojení s ďáblem.
V tu chvíli se rytíř zlostně zadíval na svou ženu a ona pravila: "Pane manželi, chceš-li mít také takové krásné děti, musíš si sám vyžebrat bochník chleba." Rytíř plný zloby nechal odvázat psy a chtěl děti vyhnat ze svého dvora, ale ty mezitím již zmizely.
Uplynulo devět měsíců a paní se narodilo dvanáct synů. Rytíř však nemměl radost, byl sžírán pochybnostmi. Co když ho tucet nenasytných krků ožebračí? Zavolal tedy sloužícího a dal mu příkaz: "Vezmi chlapce a zbav se jich, zab je tak jako to děláme se štěňaty."
Sloužící vzal děti k řece, kde je chtěl utopit. V tu chvíli se samotnému Bohu chlapců zželelo a obměkčil jeho tvrdé srdce. Rytířův služebník děti odvedl do vsi, kde je nechal na vychování u jednoho místního sedláka.
Když vyrostli a dospěli v muže, přišli za svým zestárlým a vyčerpaným skutečným otcem a dali se poznat. Ten se zaradoval a přijal chlapce do svého domu. Po jeho smrti si začali říkat jménem Rüdt von Collenberg a stříbrnou hlavu psa připomínající jejich osudové chvíle si vzali do svého červeného štítu.

File: R-Scheibler408ps.jpg
Rüdt von Collenberg


Rüde je v německé heraldice silný pes, který se zobrazuje s ostnatým obojkem a na rozdíl od psa Braky má uši vztyčené.