Válka růží 5

27. září 2018 v 16:55 | Yale |  Válka růží

John Talbot, 2nd Earl of Shrewsbury


- John Talbot byl anglickým šlechticem a jedním z vojenských vůdců lancastriánských vojsk v průběhu Válek růží, pocházel z rodiny, která patří mezi nemnoho rodin anglické nobility jejichž původ lze sledovat až do doby, kdy Normandští dobyvatelé obsadili Británii, prvním členem rodu, který je bezpečně doložen byl jistý Richard Talbot uvedený v tzv. Domesday Book jako majitel devíti "hides of land" v hrabství Bedford (Hide je středověká anglická plošná měrná jednotka, která reprezentovala množství půdy potřebné k obživě jedné domácnosti, tradičně se jednalo o 120 akrů, cca 49 hektarů, ve skutečnosti však byla měřítkem zdanění),
- nutno však poznamenat, že neexistuje žádný důkaz o tom, že by zmíněný Talbot přišel s Vilémem Dobyvatelem do Anglie, je zřejmé, že nebyl mezi vůdci invazní armády, dnes je prokázáno, že Talbot byla přezdívka, která nikterak nesouvisela s původem svého nositele a proto i rodokmen v počátcích rodu je poněkud nejistý.

Dvorská a vojenská kariéra


- John Talbot se narodil kolem roku 1417 na Sheffiedském hradě jako druhý syn Johna Talbota 1. hraběte ze Shrewsbury a jeho manželky Maud Neville, 6. baronky Furnivall, dcery Thomase Neville, 5. barona Furnivall a Joan de Furnivall, baronky Furnivall, své dětství prožil na zmíněném hradě, který patřil jeho matce, otec byl neustále zaneprázdněn svými úřady v Irsku a válečnými operacemi ve Francii, roku 1426 o svatodušní neděli (Whitesunday, 19. května) ještě jako chlapec, byl králem-dítětem Jindřichem VI. spolu s 35 dalšími mladými pány, pasován na rytíře a roku 1435/6 získal k doživotnímu užívání panství a zámek Worksop,
- v letech 1434 a 1442 sloužil v anglické armádě ve Francii, v březnu 1445 byl jmenován irským kancléřem, v úřadu zůstal do dubna 1447, kdy se objevil v Dublinu nový irský vícekrál vévoda z Yorku, po smrti svého otce v bitvě u Castillonu 17. července 1453 převzal John Talbot otcovské dědictví a ujal se rodinného hrabství, i když se ještě 15. března 1454 objevuje v zápise z jednání královské rady pod jménem Talbot, vévoda z Yorku, který se stal anglickým protektorem, krátce po svém jmenování jmenoval Johna Talbota (ač byl přiznivec Lancasterské dynastie) strážcem severních moří (Keeper of the Seas in the North), krátce po bitvě u St. Albans na své funkce rezignoval a připojil se ke králi,
- když roku 1456 královna Markéta propustila z úřadu nejvyššího pokladníka Anglie Yorkistu Vikomta Bourchiera, John Talbot se stal jeho nástupcem, v květnu roku 1457 byl přijat mezi rytíře řádu Podvazku a zároveň se stal i zástupcem řádu na veřejnosti, 20. října 1457 převzal úřad mistra sokolníka (Master of the falcons) a jeho dvorská kariéra vyvrcholila roku 1458, kdy se stal nejvyšším komořím Anglie,
- na zmíněný úřad však musel rezignovat (30. října 1458) ve prospěch významnějšího lancasteriánského přívržence, hraběte z Wiltshire, 24. února 1459 byl odškodněn úřadem nejvyššího sudí hrabství Chester a důchody z některých panství propadlých po bitvě u Wakefieldu vévodovi z Yorku 19. prosince),
- tato darování však nedržel dlouho, protože byl společně se svým mladším bratrem Christopherem zabit v bitvě u Northamptonu 10. července 1460

Heraldika


- rodový erb předků Johna Talbota je u nás méně známý, blason: štít desetkrát stříbrno-červeně kosmo dělený, někdy bývá i zlatý s pěti červenými kosmými břevny,
- kolem roku 1301 došlo ke změně erbu, kdy Sir Gilbert talbot nahradil svůj otcovský erb erbem manželčiny rodiny, Gwenlian byla dědičkou Rhyse Mechylla, welšského knížete z rodu Dinefwr, blason: štít červený se zlatým trnitým lemem a zlatým lvem s modrou zbrojí (též roku 1308 na turnaji v Dunstable, viz Joseph Foster, Some Feudal Coats of Arms, London 1902 s. 189), jako klenot se uvádí zlatý lev stojící na červeném chapeau, s nataženým ocasem (viz J. B. Burke, The General Armory of England, Scotland, Ireland and Wales, London 1884, s. 995)
- John Talbot, 2. hrabě ze Shrewsbury užíval zděděný otcovský polepšený erb, který dával navenek veřejnosti najevo, že je potomkem a dědicem významných anglických středověkých rodů Furnivall a Strange of Blackmere (vedlejší tituly byly 2nd Earl of Waterford, 11th Baron Strange of Blackmere, 7th Baron Furnivall, 8th Baron Talbot), blason: štít čtvrcený, 1. pole modré se zlatým lemem a zlatým lvem s červenou zbrojí, Talbot, 2. pole červené se zlatým trnitým lemem a zlatým lvem s modrou zbojí a modrým jazykem, Talbot, 3. pole stříbrné se dvěma červenými lvy v chůzi nad sebou s modrou zbrojí, Strange, 4. pole stříbrné s červený kosmým břevnem provázeným šesti červenými merletami v postavení 3,3, Furnivall, klenotem, na kolčí přilbě s červeným chapeau a červenými přikrývadly se zlatým vyšíváním podšitými hermelínem, zlatý stojící lev s nataženým ocasem a modrou zbrojí a jazykem,


- badge, které John Talbot užíval byl stojící stříbrný lovecký pes zv. Talbot, Talbot bylo ve středověké Evropě plemeno loveckého psa-honiče s dlouhýma ušima, které je cca od roku 1600 považovano za zaniklé, zdá se v rámci středověkého názvosloví byl termín talbot používán jako označení pro jakéhokoliv psa, roku 1449 nazýval král hraběte ze Shrewsbury "Talbott, oure good dogge", což může být narážka na rodové jméno nebo na badge, šlechtěním z Talbota vznikly novodobá plemena loveckých psů bígl a bloodhound či jinak svatohubertský pes, v heraldice bývá zpravidla zobrazován stříbrný nebo zlatavě hnědý, jiné badge vyšité na rodových standardách Talbotů je tzv. šafron (slovo pochází Z francouzského termínu chanfrein či champfrain, původní badge rodu Furnivall), část koňské zbroje kryjící zepředu koňskou hlavu, bývá zobrazován s řemeny, kterými byl na hlavu koně přichycen ozdobený třemi pštrosími pery zlatý, někdy bývá peří stříbrné,


- hrabě John používal obě badge, které si nechal vyšít na svou osobní standardu, kterou tvořil svatojiřský kříž ve stříbrném poli u žerdi, následuje červeno-černě dělený list rozdělený dvěmi stříbrnými kosmými pruhy na tři nestejně široké díly, v prvním pruhu je čeným písmem heslo: FORTE ET ve druhém pruhu FIDELE, v prvním dílu standardy je stříbrný Talbot v chůzi s červeným jazykem provázený čtyřmi zlatými šafrony (postavení dva větší před psem, jeden menší nad psem a jeden větší za psem), ve druhém dílu standardy je jeden zlatý větší šafron a v posledním dilu standardy jsou dva menší zlaté šafrony, třepení černo-červené, zajímavé je, že potomek Sira Johna Talbota, 4. hrabě ze Shrewsbury pozměnil svou standardu, červenou barvu nahradil šarlatovou (jasně červenou), vypustil heslo a stříbrné pruhy nahradil jen čtyřmi zlatými úzkými proužky, třepení červené a stříbrné ( Banners, Standards and Badges, The de Warden Library, 1904, s. 66)
- kromě standardy užíval hrabě Shrewsbury svůj osobní banner, který byl čtvercový a byl tvořen rodovým čtvrceným rodovým erbem, Talbotovy jednotky pochodovaly pod červeno-černě polcenými čtvercovými bannery se stříbrným talbotem nebo zlatým šafronem, livreje mužstva byly tvořeny červeno-černě polceným kabátcem se stříbrným talbotem na srdci,
- na kovové destičce umístěné v kapli řádu Podvazku patřící 5. hraběti ze Shrewsbury jsou vidět i dva stříbrní talboti se zavřenou tlamou jako štítonoši rodového erbu, rovněž tak v knize Insignia Anglica uložené v Bavorské státní knihovně (BSB-Hss Cod.icon. 291), k erbu je připojeno i heslo resp. válečný pokřik: PREST D´ACCOMPLIR (připraven k završení díla),
- heslo Johna Talbota, 2. hraběte ze Shrewsbury bylo FORTE ET FIDELE (silný a loajální).
 

Válka růží 4

13. září 2018 v 11:00 | Yale |  Válka růží

John de la Pole, 2nd Duke of Suffolk


- John de la Pole byl anglickým šlechticem, který pocházel z rodiny obchodníků s vlnou ve městě Hull, kteří se postupně vypracovali do nejvyšších pater anglické společnosti konce 15. století, prvním členem rodiny, který nastartoval tento meteorický společenský vzestup byl jistý William, který se narodil někdy v období 1290-95 a je považován za syna jiného Williama, měšťana z Hullu nebo Ravenseru (Ravenser Odd byl přístav v East Ridding, hrabství York), dále je známo, že měl dva bratry, Richarda de la Pole (+1345) obchodiníka v Hullu a Johna, o kterém není tařka nic známo, roku 1317 získal úřad nejvyššího královského úředníka ve městě Hull, ohromně zbohatl na obchodu s vlnou až se stal věřitelem krále Edwarda II.,

Dvorská a vojenská kariéra


- John de la Pole se narodil 27. září 1442 jako jediný známý legitimní syn a dědic Williama de la Pole, 1. vévody ze Suffolku a jeho manželky Alice Chaucer, vnučky básníka Geoffrey Chaucer, John byl jako bezmála devítiiletý chlapec oženěn 7. února 1450 se sedmiletou lady Margaret Beaufort, avšak protože rodiče dětí získali papežský dispens ke zmíněnému sňatku se spožděním, byla svatební smlouva podepsána až 18. srpna 1450, Lady Margaret byla dcerou bratrance krále Jindřicha VI. Johna Beauforta, hraběte ze Somersetu, jejich manželství bylo později anulováno,
- Johnův otec se snažil zabezpečit svou rodinu zejména službou na dvoře krále Jindřicha VI., který si jej velmi oblíbil, roku 1440 se stal členem královské rady, roku 1444 byl povýšen na markýze ze Suffolku a roku 1448 dokonce na vévodu ze Suffolku a kromě zmíněných titulu získal od krále darem značný majetek, kromě toho získal poručnictví nad Margaret Beuafortovou, což bylo bezesporu důvodem ke sňatku obou dětí, některé zlé jazyky tvrdily, že důvodem sňatku byla snaha udělat Johna de la Pole eventuálním dědicem trůnu bezdětného krále, současní badatelé tyto teorie považují za nepravděpodobné a zdá se, že sňatek měl posílit postavení Johnova otce ve sporech s parlamentech v letech 1450-1,
- roku 1450 byl Johnův otec zatčen, uvězněn v londýnském Toweru a obviněn parlamentem ze ztráty anglického majetku v Normandii v průběhu tzv. Stoleté války a ze zrady, král zasáhl ve prospěch svého oblíbence a Suffolk byl odeslán na pět let do vyhnanství na kontinent, tam však nikdy nedoplul neboť byl námořníky lodi, na které se plavil přes Kanál zavražděn, přestože Suffolk nebyl formálně nikdy odsouzen, veškeré královské majetkové dary, které v minulosti získal, byly korunou zabaveny a i když John zdědil otcovo vévodství, naopak ztratil některé otcovy úřady, např. úřad konstábla hradu Wallingford,
- jen díky tomu, že jeho matka držela třetinu všeho majetku z titulu vdovy, nestal se John ač vévodou bezzemkem, příjmy nového vévody se odhadovaly na méně než 280 liber ročně, což bylo méně než požadované minimum pro hraběte, natož pro vévodu, John de la Pole byl nezletilým a roku 1450 byla korunou vyhlášeno poručnictví a nucená správa nad majetkem nového vévody, v únoru 1453 byl jeho první sňatek zrušen s poukazem na to, že bylo manželství pouze formální a nebylo konzumováno,
- ve veřejném životě se John de la Pole začal objevovat v průběhu roku 1457, někdy kolem února 1458 uzavřel John, díky své matce, druhý sňatek s Lady Elizabeth, dcerou Richarda z Yorku a jeho manželky Cecily, roz. Neville, jak se zdá manželství mělo usnadnit smíření vévody z Yorku (úhlavní nepřítel Johnova otce, díky němuž byla podána na vévodu žaloba v roce 1450) s rodinou de la Pole, král Jindřich bezpochyby zamýšlel smířit politické oponenty,
- rok po Johnově druhé veselce opozice vévody z Yorku přerostla v ozbrojenou vzpouru proti králi, v říjnu 1459 se odehrála bitva (Battle of Ludford Bridge) u ludfordského mostu, ve které trojnásobně silné lancasteriánské vojsko porazilo Yorkisty a vévoda spolu se svými syny uprchl do exilu, John se pravděpodobně bojů osobně neúčastnil, ale podle kronikářských zápisů, díky sňatku s vévodovou dcerou, byl zbaven titulu vévody ze Suffolku a stal se opět pouze hrabětem, oficiální zápisy tuto zprávu nepotvrzují neboť byl v tehdejších dokumentech uváděn jako vévoda, pravdou ovšem je, že byl stále ještě nezletilý a tudíž nemohl oficiálně přijmout nástupnictví po svém otci, pokud by kronikářské záznamy byly pravdivé, pak se tak pravděpodobně stalo díky jeho platební neschopnosti (nemohl dostát daňovým povinnostem vztahujícím se na vévodu),
- roku 1460, v posledním roce lancasterské vlády, byl John sice pověřen jistým malým úřadem (smírčí soudce, a justice of the peace), ale to již nemohlo odvrátit jeho příklon ke straně Yorků, roku 1461 bojoval po boku hraběte z Warwicku v druhé bitvě u St. Albans a poté i bitvě u Towtonu, kde bylo lanacstriánské vojsko na hlavu poraženo, díky tomuto vítězství se Johnův bratranec Edward stal novým anglickým králem a Suffolk zastával při korunovaci funkci Lorda Stewarda, v následujících letech byl Suffolk neustále v blízkosti krále Edwarda IV., roku 1463 král potvrdil Johnovi jeho práva na otcovský titul a na majetek původně patřící jeho otci, nové znamení kralovské laskavosti se Suffolkovi dostalo roku 1467, kdy byl jeho nejstarší syn John povýšen na hraběte z Lincolnu,
- roku 1470 se účastnil bitvy u Empinghamu a podílel se na potlačení rebelie v hrabství Lincoln, za Edwardova exilu zůstal sesazenému králi věrný a po jeho návratu na trůn se připojil k Edwardovým vojskům abojoval v bitvě u Barnetu a Tewkesbury, kde byly s konečnou platností zničeny poslední zbytky lancastriánské armády,
- roku 1472 obdržel úřad High Steward of Oxford University (vysokoškolský úředník, nápěstek univerzitního kancléře) a následující rok byl přijat mezi rytíře řádu Podvazku, roku 1478 byl King's Lieutenant of Ireland, i když se zdá, že svůj úřad nikdy ve skutečnosti nevykovával, je zajímavé, že ačkoliv králova přízeň byla nesporná, Suffolkova finanční situace se nikterak nezlepšila, roku 1471 se odmítl účastnit zasedání parlamentu, neboť měl pocit, že není schopen financovat družinu odpovídající stavu královského vévody v Londýně,
- Edward IV. zemřel náhle v dubnu 1483, 26. června téhož roku byl Suffolk přítomen na korunovaci nového krále Richarda III. a při ceremonii nesl královské žezlo, hrabě z Lincolnu byl při této příležitosti jmenován dědicem Richarda III., v srpnu 1485 Suffolkův synovec z manželčiny strany, Jindřich Tudor, napadl Anglii, vévoda se bitvy u Bosworthu neúčastnil na rozdíl od hraběte z Lincolnu, který bojoval na straně krále,
- po nástupu Jindřicha VII. na anglický trůn se udržel vévoda u dvora, zemřel 21. května 1492.


Heraldika


- rodový erb předků vévody ze Suffolku je známý, blason: štít modrý se zlatým břevnem provázené třemi zlatými, čelně hledícími leopardími tvářemi v postavení 2,1., (uvedeno v Richard II Roll, viz Joseph Foster, Some Feudal Coats of Arms, London 1902 s. 67),
- John de la Pole užíval pozměněný erb, který dával navenek najevo, že je potomkem významného anglického středověkého básníka Geoffreye Chaucera, blason: štít čtvrcený, 1.-4. pole de la Pole, 2.-3. pole červeno-stříbrně dělené se zlatým lvem (Chaucer, někdy bývá zobrazen jako červená hlava štítu ve stříbrném poli se zlatým lven s modrou zbrojí a jazykem), klenotem na kolčí přilbě je uříznutý sarecénský krk přirozené barvy s dlouhými vlasy a vousy mající zlatou čelenku s modrými kameny (J. B. Burke, The General Armory of England, Scotland, Ireland and Wales, London 1884, s. 810), na kovové destičce, která zobrazuje erb Williama de La Pole jako rytíře řádu Podvazku je klenot zobrazen jako červený a přikrývadla jsou červená a podšitá hermelínem,


- zajímavé je, že v knize Two Tudor Books of Arms, The de Warden Library, London, s. 305, je popis erbu Lorda Suffolka, nejvyššího komoří v detailech jinak, blason: štít čtvrcený, 1.-4. pole de la Pole, 2.-3. pole Chaucer (červená hlava štítu ve stříbrném poli a na všem je zlatý lev s dvojitým ocasem, který není pře sebe přeložen (lion rampant queue fourchée), klenotem je mužská vousatá hlava zobrazená z profilu červená mající na zlatých skráních modrou čelenku, zlatě lemovanou,
- badge, které užíval Johnův otec William, 1. vévoda ze Suffolku se nazývá kotevní podstavec s provazem na uchycení opice (an ape's clog), kreslí se stříbrný se zlatým řetězem zakončeným kruhem, vyráběl se ze dřeva, na kterém byl nasazen řetěz sloužící k uvázání opice nebo uvázání lodi v přístavu, kromě tohoto badge byly používány leopardí tváře a dvojice křídel


- sám vévoda John používal jako badge tzv. Suffolkův uzel (Suffolk knot) jehož prapůvod lze hledat u rodiny Stafford z níž pocházela jeho babička, tento uzel byl vyšit na vévodově osobní standardě, kterou tvořil svatojiřský kříž ve stříbrném poli u žerdi, následuje modro-zlatě dělený list rozdělený dvěmi stříbrnými kosmými pruhy na tři nestejně široké díly, v prvním pruhu je čeným písmem heslo: POLL ET ve druhém pruhu VIRTUS, v prvním dílu standardy je zlatý lev s dvojitým ocasem provázený čtyřmi černými suffolkskými uzly svisle postavenými, ve druhém dílu standardy jsou tři stříbrná paví pera a v posledním dilu standardy je osm suffolkských uzlů, svisle postavených, tak aby v každém pruhu byly čtyři, třepení zlato-modré,


- kromě standardy užíval vévoda ze Suffolku svůj osobní banner, který byl čvtercový a byl tvořen rodovým štvrceným rodovým erbem, vévodovy vojenské jednotky pochodovaly pod modro-zlatě polcenými čtvercovými bannery buď se zlatým lvem nebo černým suffolkským uzlem svisle postaveným, popřípadě se stříbrnou heraldickou antilopou v chůzi posetou zlatými bezanty, se zlatou zbrojí a chlupy a červeným jazykem, rovněž byl užíván stříbrný banner s červeným svatojiřským křížem,
- na pečetích vévodova syna hraběte z Lincolnu jsou vidět dva štítonoši, heraldické antilopy, které byly stříbrné poseté zlatými bezanty, se zlatou zbrojí, hřívou a chlupy a červenými jazyky


- rodové heslo: Poll et Virtus (cností vyniká), jedná se o rebus, který skrývá rodové jméno.



Vážení čtenáři pomalu začíná podzim a denní teploty začínají pomalu klesat a je potřeba se připravit na lezavé počasí. Podívejte se na stránky http://www.plynovy-varic.cz/?20,cz_plynove-topeni-na-pb-3v1, plynové topení na kartuše a nebo na PB bomby, které zejména ocení rybáři nebo cestovatelé za zážitky.

Válka růží 3

5. září 2018 v 4:38 | Yale |  Válka růží

Thomas Burgh of Gainsborough


- Thomas Burgh (někdy se uvádí Borough) byl anglickým šlechticem, který pocházel od Huberta de Burgh, mladšího syna Huberta de Burgh, 1. hraběte z Kentu, anglická genealogická literatura uvádí, že Sir Thomas byl 1. září 1487 povýšen na Barona Burgha z Gainsborough, dle zmiňovaných záznamů byl několikrát pozván do Parlamentu, ale nikdy se zasedání nezúčastnil,
- díky tomu je velmi diskutabilní zda byl skutečně přijat mezi anglické peery neboť i v dochovaných dokumentech z 15. století je uváděn jako rytíř, do parlamentních lavic nakonec usedl až jeho vnuk, který byl roku 1529 povýšen na Barona podruhé,

Dvorská a vojenská kariéra


- Sir Thomas se narodil kolem roku 1431 v rodině Thomase Borougha of Gainsborough a jeho manželky Elizabeth Percy, dcery Sira Henryho Percy a Elizabeth de Burgh (díky svým mateřským předkům byl potomek rodiny Strathbogie), o jeho mladých letech není nic známo s jistotou, s určitostí lze říci, že svou kariéru zahájil jako člen dvora Humphreye Stafforda, 1. vévody z Buckinghamu, neboť v letech 1456/7 dostával plat 10 marek ročně, rovněž je možné předpokládat službu Sira Thomase u dvora vévodkyně Anny, kterou si uchoval i v době své služby u královského dvora neboť byl jmenován roku 1480 vykonavatelem její poslední vůle,
- Sir Thomas se připomíná v dokumentech z roku 1455, kde zemřela jeho matka "24 or more", později roku 1460 byl spolu se svým celoživotním přítelem Sirem Rogerem Tockotem jmenován do komise, která měla za úkol zatčení přívrženců vévody z Yorku v několika jižních hrabstvích, bitva u Northamptonu přinesla porážku lancasterijské královské armádě od Yorkistů, v bitvě byl zabit vévoda z Buckinghamu a Thomasův nevlastní otec Sir William Lucy (druhý manžel jeho matky), po slavné bitvě u Towtonu bojoval Sir Thomas roku 1461 u Palm Sunday a lze konstatovat, že teprve zde začíná skuteřná Thomasova dvorská a vojenská kariéra,
- svou dvorskou a vojenskou kariéru zahájil u dvoru krále Edwarda IV., když se roku 1461 stal tzv. Esqiure of the Body (osobní stráž krále), roku 1462 o vánocích se stal královým rytířem a spolu s tím byl jmenován členem královské tajné rady (Privy Councillor), přízeň krále dopomohla Siru Thomasovi k významnému společenskému postavení, stal se hlavním královým mužem v hrabstvích Lincoln, Westmoraland a York, roku 1460 se stal šerifem v lincolnském hrabství, někdy v období 1462-zima 1463 se Sir Thomas oženil s Margaret de Ros, vdovou po Lordu Botreauxovi, nevěsta pocházela z dokonalé lacastriánské rodiny, její nevlastní bratr byl Henry, vévoda ze Somersetu a její starší bratry byl Thomas, 9. Lord Roos,
- v 60-70 letech se zabýval Sir Thomas spory se svými sousedy a protivníky z místní šlechty, roku 1469 bylo královské vojsko poraženo v bitvě u Edgecote Moor a sám král byl zakrátko nato zajat u Olney, pod hrozbou vzpoury musel Warwick zajatého krále propustit, roku 1470 došlo k nové vzpouře a Warwick a Clarence byli donuceni okolnostmi opustit Anglii a uchýlili se do Francie, de vytvořili alianci s královnou Markétou z Anjou, s podporou Francie se vzbouřenci vylodili v Anglii a sesazeného krále Jindřicha VI. opět dosadili na trůn, Edward IV. uprchl do Burgundska, roku 1471 se vylodilo malé Edwardovo vojsko a právě Sir Thomas byl mezi prvními, který se přidal ke svému králi a bojoval pod jeho prapory v bitvách u Barnetu a Tewkwsbury,
- král Edward IV upevnil své postavení na anglickém trůnu a sir Thomas se stal královským Lieutnantem v hrabství Lincoln, během závažných a nebezpečných událostí roku 1483 král Edward IV. podlehl vážné nemoci, po nečekané smrti svého královského příznivce se stal členem dvora krále Richarda III., zde zpočátku aktivně podporoval Richardovu politiku, ale nezapomínal ani na budoucnost a hledal cesty k jindřichovi Tudorovi, hraběti z Richmondu, 1483 byl přijat mezi rytíře řádu Podvazku,
- v roce 1485 se kronikáři nikterak nezmiňují o účasti Sira Thomase v bitvě u Bosworthu, pravdou však je, že krátce po změně režimu byl s novým králem zadobře, po usednutí Jindřicha VII. na trůn byl sir Thomas potvrzen ve své dvorské službě a v dříve zastávaných úřadech,
- Sir Thomas Burgh zemřel 18. března 1496 a byl pohřben vedle své manželky Margaret de Ros v rodinné hrobce v kostele svaté Trojice v Gainsborough.


Heraldika


- rodový erb předků sira Thomase Burgha je známý, blason: štít modrý se třemi hermelínovými liliemi v postavení 2,1. Klenotem byl hermelínový sokol se zlatými rolničkami a vzepjatými křídly a zlatou korunou na krku (J. B. Burke, The General Armory of England, Scotland, Ireland and Wales, London 1884, s. 146),
- erb Sira Thomase Burgha již reflektuje rodové souvislosti jeho předků, blason: štít čtvrcený, 1.-4. pole modré se třemi hermelínovými liliemi v postavení 2,1 (Burgh), 2.-3. pole čtvrcené, a.-d. pole zlaté s modrým lvem s červenou zbrojí a červeným jazykem (Percy), b.-c. pole zlaté se třemi černými kůly (Strabolgi), (Two Tudor Books of Arms blasoned Joseph Foster, The de Warden Library, s. 175), klenotem na kolčí přilbě s černo-modrou točenicí a modrými hermelínem podšitými přikrývadly, je stojící hermelínový sokol se zlatou zbrojí a zlatými rolničkami, na krku má navlečenou zlatou korunu (Excerpta Historica, London 1831, s. 332)
- ve výše popsaném erbu je jednoznačně vyjádřen nárok Sira Thomase na dědictví po rodině Strabolgi, držící titul hrabě z Atholu skrze svého děda pocházejícího z rodu Percy,


- badge užívaná Sirem Thomasem jsou opravdu velmi zajímavá a dokumentují nejen krásu vrcholné heraldiky, ale i schopnost hlubokého symbolismu, prvním odznakem (badge), které se objevuje i na rodových standardách jednotlivých členů rodu Burgh je tzv. "mayn fer", tj. stříbrná gerbralle neboli plátová paže se stříbrnou železnou rukavicí zvanou gauntlet zdobenou zlatými kanelami (žlábky, které povrch plátové zboje nejen esteticky zkrášlovaly, ale i zpevňovaly) zavěšené na šesti zlatých provazech svázaných v uzel mající na koncích dva zlaté střapce (The Retrospective Review and Historical and Antiquarian Magazine, Second Series, Vol. II., London 1828, s. 516),
- druhým badge, které užíval stejnojmenný vnuk Sira Thomas je podivné heraldické monstrum nazývané Boreyne, zobrazuje se jako zvíře mající tělo psa, rohy berana, špičatý jazyk, hřívu a na zádech rybí ploutev, Fenn´s Book of Badges uvádí Boreyne jako badge Sira Thomase Borougha resp. Burgha, 3. (1.) Barona Burgha z Gainsborough, blason: modré Boreyne se zlatými rohy, hřívou, chomáčem chlupů na konci ocasu a rybí ploutví na zádem, drápy a jazyk červené,


- v knize Banners, Standards and Badges, The de Warden Library, 1904, s. 251 je vyobrazena osobní standarda, která je identifikována nápisem "Thomas Bourght de Gaynsbought, Lyngcot", standarda je tvořena svatojiřským křížem ve čtvercovém poli u žerdi, následuje modrý list rozdělený dvěmi stříbrnými kosmými pruhy na tři nestejně široké díly, v prvním dílu standardy je klenot rodového erbu (točenice zlato-modrá), který je diferencován stříbrným turnajským límcem o třech lalocích provázený dvěma "mayn fer", ve druhém dílu standardy je jeden "mayn fer" a v posledním dilu standardy opět jeden "mayn fer", standarda je pravděpodobně obšita modro-stříbrným třepením,


- válečný pokřik: Trustie To The End (důvěryhodný až do konce), a rodové heslo: With God's Help (s boží pomocí),
- stejnojmenný vnuk Sira Thomase byl roku 1529 povýšen na Barona Burgha a přidal k erbu svého otce a děda i štítonoše, dva modré jeleny mající na bocích tři hermelínové lilie pod sebou, heslo With God´s Help (s boží pomocí)
 


Válka růží 2

31. srpna 2018 v 13:52 | Yale |  Válka růží

John de Vere, 13th Earl of Oxford

- John de Vere byl příslušníkem jedné z nejstarších a nejvznešenějších anglických (původem normandských) rodin, byl jedním z nejvýznamnějších Lancastriánských vojenských velitelů, v bitvě u Bosworthu byl nejvyšším velitelem armády budoucího Jindřicha VII a o dva roky později opět zvítězil v čele královských vojsk v bitvě u Stoke,
- narodil se 8. září 1442 jako druhý syn Johna de Vere, 12. hraběte z Oxfordu a jeho manželky Elizabeth Howardové, dcery Sira Johna Howarda a Joan Waltonové, v únoru 1462 byl jeho otec, starší bratr Aubrey de Vere a Sir Thomas Tuddenham, lancasterský příznivec, odsouzeni tribunálem, který vedl John Tiptoft, hrabě z Worcesteru, anglický konstábl, za spiknutí proti králi Edwardu IV. k smrti, hrabě z Oxfordu byl popraven na Tower Hill 26. února 1462 a jeho syn Aubrey o šest dní dříve na stejném popravišti,

Dvorská a vojenská kariéra


- díky snaze krále Edwarda IV. o politiku smíření s Lancastriánskými rodinami, získal mladý John královský pardon a 18. ledna 1464 převzal otcovské dědictví, 26. května následujícího roku byl při korunovaci manželky krále Elizabeth Woodvillové přijat do řádu Lázně, na zmíněné ceremonii zastával úřad královnina komořího a zastoupil nepřítomného hraběte z Warwicku v jeho funkci Lorda nejvyššího komoří (Lord Great Chamberlain), v listopadu 1468 byl zatčen a uvězněn v londýnském Toweru, když se přiznal k organizaci lancasteriánského povstání proti králi, z vězení byl propuštěn počátkem roku 1469 a 5. dubna téhož roku opět získal králův pardon, krátce nato se připojil k neúspěšným Yorkistům, kteří chtěli krále ovládnout pod vedením hraběte z warwicku a vévody z Clarence, bratra krále, během následujícího jara emigroval do Francie, kde se usadil u dvora manželky krále Jindřicha VI., Markéty z Anjou,
- v září 1470 se připojil k invaznímu vojsku vedeným Warwickem a vévodou z Clarence, které nakonec dosadilo zpět na anglický trůn Jindřicha VI. a 13. října potvrdil své vyjímečné postavení u dvora tím, že nesl před králem meč tzv. Sword of State při slavnostním procesí do katedrály sv. Pavla v Londýně, následně byl jmenován do funkce nejvyššího konstábla Anglie (Lord High Constable of England), 15. října nechal zatknout a odsoudit za velezradu hraběte z Worcesteru, který v roce 1462 nechal popravit za stejný čin jeho otce a staršího bratra, roku 1471 čelil útoku resp. vylodění vojska sesazeného krále Edwarda v Norfolku a velel pravému křídlu královských (vojsko Jindřicha VI.) v bitvě u Barnetu (dnes předměstí Londýna) 14. dubna 1471, které porazilo síly Lorda Hastingse, nicméně tento částečný úspěch se obrátil v katastrofu, když drancující Oxfordovi vojáci se dostali v mlze na dostřel šípů vlastních sil, které si je spletli s Edwardovými muži (zaměnili Oxfordovo badge zářící hvězdu za Edwadovo zářící slunce),
- po porážce Oxford spolu s asi 40 muži uprchl do Skotska, dále jej doprovázeli jeho bratři George a Thomas de vere a Viscount Beaumont, následně odjel do Francie, kde se uchýlil do soukromí, roku 1471 byl zabaven jeho anglický majetek, roku 1473 se Oxford neúspěšně pokusil o vylodění v Essexu, 30. září se uchytil se svými muži v St. Michel´s Mount v Cornwallu, kde byl několik měsíců obléhán, v únoru 1474 se spolu se svými bratry a Beaumontem vzdal, byl uvězněn nedaleko Calais na hradě Hammes, v té době byla jeho matka donucena přenechat svůj majetek vévodovi z Gloucestru,
- v roce 1478 se pokusil Oxford o útěk z vězení a nový král Richard III. přikázal Oxforda 28. října 1484 převézt do Anglie, než se převoz uskutečnil hrabě z vězení úspěšně unikl a ještě přesvědčil místního velitele, Sira Jamese Blounta, aby se sním přidal k vojsku hraběte z Richmondu, spolu se svým velitelem přešla k budoucímu králi Jindřichovi i celá posádka hradu Hammesu,
- Oxford se aktivně účastnil bitvy u Bosworthu, jako nejzkušenější z Richmondových velitelů byl Oxford skutečným vůdcem, který měl teoreticky na starosti střední část lancasterské armády, která v sestavě ve tvaru šípu zaútočila na jednotky vévody z Norfolku, který spolu se svám králem v bitvě zahynul, na oslavu vítězství pověřil nový král Jindřich VII. hraběte z Oxfordu stavbou kostela sv. Petra a Pavla v Lavenhamu,
- nový režim okamžitě služby hraběte ocenil, král zrušil všechny rozsudky nad Oxfordem a vrátil mu jeho tituly a zabavený majetek, rovněž se král odměnil svému příznivci mnohým darováním, jmenoval hraběte Lordem Admirálem, hlavním správcem vévodství Lancasterského jižně od řeky Trent a konstáblem londýnského Toweru (22. září 1485), byl jmenován prvním kapitánem nově založené královské gardy Yeomenů (tělesná stráž panovníka existující dodnes), stal se členem královské tajné rady a byl uznán jako dědičný Lord nejvyšší komoří Anglie,
- jako Lord nejvyšší komoří se účastnil korunovace Jindřicha VII. a jeho manželky Elizabeth z Yorku, roku 1486 byl přijat do řádu Podvazku, zdá se, že byl králův nejblišší spolupracovník neboť byl kmotrem prince Arthura, knižete z Walesu,
- v roce 1487 velel předvoji královského vojska v bitvě u Stoke, poslední bitvě válek růží, v roce 1492 bojoval v Pikardii a 1497 vedl trestnou výpravu proti rebelům v Cornwallu, roku 1499 předsedal soudu s hrabětem Warwickem,
- hrabě zemřel 10. března 1513 na hradě Hedingham, ačkoliv byl celkem dvakrát ženat nezanechal po sobě žádné legitimní mužské potomky.

Heraldika


- původní rodový erb de Verů je známý, blason: červeno-zlatě čtvrcený štít se stříbrnou pětihrotou hvězdou v prvním poli, klenotem, na přilbě s červeno-zlatými přikrývadly na červeném chapeau podšitém hermelínem, je modrý kanec se zlatou zbrojí a zlatými chlulpy, jazyk červený. K popsanému erbu se vztahuje pověst o účasti Aubreye II. de Vere na první křížové výpravě roku 1098, podle legendy pomalu padala na bojiště tma a zdálo se Saracéni na hradbami Antiochie se ubrání útočícímu vojsku, v tu chvíli se na banneru Audreye de Vere objevila stříbrná hvězda, která se rozzářila a osvětlila bojiště, křižáci dosáhli vítězství a hvězda se ocitla v rodovém erbu,
- pravdou je, že erb de Verů byl téměř jistě odvozen z erbu Geoffreye de Mandeville, +1144, který byl manželem Rohese de Vere, sestry 1. hraběte z Oxfordu, stříbrná pětihrotá hvězda (mullet) se poprvé objevuje kolem roku 1244, lze se domnívat, že tato heraldická figura byla odvozena z tzv. ostruhového kolečka, dnes je tato figura považována za hvězdu, nebeské těleso,


- 13. hrabě z Oxfordu ve svém erbu vyjádřil nárok na dědictví po rodině Howard (matka Elizabeth Howard, dcera Sira Johna Howarda), blason: štít čtvrcený 1.-4. pole de Vere, 2.-3. pole, červené se stříbrným kosmým břevnem provázeným šesti kříži jejichž spodní rameno je špičaté, horní a vodorovná ramena jsou přeložena zkrácenými kúly a zkráceným břevnem, 3 nad břevnem a 3 pod břevnem, klenotem, na červeném chapeau podšitým hermelínem s červenými přikrývadly podšitými hermelínem, je modrý kanec se zlatou zbrojí, zlatými chlupy a červeným jazykem,


- badge užívané 13. hrabětem z Oxfordu jsou figury, které mají symbolické důvody, kanec byl oblíbeným rodovým symbolem již v ranném středověku, jako příklad uvedeme náhrobek Roberta, 5. hraběte z Oxfordu (+1296), který se dochoval v Earls Colne Priory, zde vidíme postavu rytíře se skříženýma nohama opírající se o postavu ležícího kance (viz. Miller Christy, Trade Signs of Essex, 1887), oxfordský kanec je vlastně rébus, který skrývá rodové jméno majitele,
- rébusy byly populární zejména v 15. a 16. století, ačkoliv se s nimi můžeme setkat již ve století třináctém a čtrnáctém, kromě kance je dalším velmi užívaným badge stříbrná pětihrotá hvězda zv. mullet, je to heraldická figura, která byla odvozena z ostruhového kolečka, poprvé je doložena v erbu rodu de Vere roku 12447, dnes je považována za hvězdu resp. nebeské těleso,


- kromě zmíněných badge užívali hrabata z Oxfordu též harpii, která se později stala štítonošem hraběcího erbu, zlatou píšťalku jako symbol úřadu nejvyššího admirála Anglie nebo stříbrnou sklenici ovázanou modrým provazem co by symbol úřadu dědičného nejvyššího komořího ( W.H. St. John Hope, A Grammar of English Heraldry, 1913, s 58-61),
- standarda je tvořena svatojiřským křížem ve čtvercovém poli u žerdi, následuje oranžový list rozdělený dvěmi stříbrnými kosmými pruhy na tři nestejně široké díly, v prvním pruhu je čeným písmem heslo: VERO NIHIL ve druhém pruhu VERIUS, v prvním dílu standardy je modrý kanec se zlatou zbrojí, chlupy a červeným jazykem provázený čtyřmi zářícími pětihrotými hvezdami (modrá hvězda se stříbrným lemem se pěti slunečními vlnitými paprsky stříbrno-zlatě polcenými), ve druhém dílu standardy je jedna zářící pětihrotá hvězda a v posledním dilu standardy jsou opět čtyři zářící pětihroté hvězdy, standarda je obšita červeno-zlatým třepením,
- kromě standardy užíval hrabě z Oxfordu svůj osobní banner, který byl čvtercový a byl tvořen rodovým štvrceným erbem, hraběcí vojenské jednotky pochodovaly pod oranžovými čtvercovými bannery buď s modrým kancem se zlatou zbrojí, chlupy a ocasem a nebo zářící pětihrotou hvězdou,
- rodové heslo VERO NIHIL VERIUS (nic než pravda) vyšité na standardě tvoří další rébus skrývající jméno majitele stejně jako kanec, latinsky se řekne kanec "verres", je však velmi pravděpodobné, že jméno rodu bylo převzato se staré holandštiny, kde se kanec řekne "veer či vere", protože byl rod hrabat z Oxfordu větví domu hrabat z Blois a vlastnili panství Verev oblasti zvané Zetland,
- zajímavá je i hraběcí pečeť, kde se poprvé objevili štítonoši, dvě heraldické obludy zv. calygreyhound, jedná se heraldické monstrum, které nenajdeme v žádném středověkém bestiáři či v cestopisech po exotických krajích, je zobrazován velmi vzácně, blason: tělo antilopy, místo předních nohou jsou pařáty orla, paznehty býka a nohy laně, na pečeti jsou však vyobrazeny poněkud jinak, hlava divoké kočky je čelně hledící, na krku má navlečenu zlatou korunu z níž splývý zlatý řetěz obtáčející calygreyhoundovo tělo, z hlavy vyrůstá paroží, zadní nohy kočičí, tělo bývá zobrazováno černé se zlatou zbrojí, parožím a chlupy

Válka růží 1

27. srpna 2018 v 19:43 | Yale |  Válka růží

Richard Woodville, 1st Earl Rivers.

- Richard Woodville (podle starého pravopisu Wydeville) byl příslušníkem prastaré anglické nižší šlechty původem z Normandie, který se díky svému sňatku a vojenským schopnostem vyšvihl mezi nejvyšší vrstvu anglické společnosti 15. století.
- narodil se kolem roku 1405 v Maidstone (hr. Kent) v rodině Richarda Wydeville, komořího vévody z Bedfordu, a jeho manželky Joan, dcery Thomase Bittlesgate (Bedlisgate) of Knighteston (hr. Devon), jeho děd John Wydeville zastával mnohonásobně funkci šerifa hrabství Northampton.

Dvorská kariéra

- jako mladík vstoupil po vzoru svého otce Richard Woodville do služeb vévody z Bedfordu. Ve vévodově domácnosti se seznámil s Jacquettou Lucemburskou, kterou vévoda pojal roku 1433 (22. dubna 1433, Thérouanne, severní Francie) jako sedmnáctiletou za svou druhou manželku, po dvouletém manželství se vévodkyně stala bezdětnou a bohatou vdovou, po uplynutí povinné doby požádala krále Jindřicha VI. o povolení znovu se provdat, ale v březnu roku 1437 se zjistilo, že tajně byla oddána s rytířem Richardem Woodvillem, který byl hluboko pod ní na tehdejším společenském žebříčku, smělý čin mladých manželů byl králem oceněm pokutou 1000 liber, kterou však již v říjnu téhož roku uhradili,
- i přes počáteční nepřízeň osudu lze konstatovat, že se manželům začalo dařit, zejména díky Jacquettiným kontaktům s královským dvorem, Richard Woddville se prosadil v královské armádě, další společenský vzestup přišel po sňatku krále Jindřicha VI. s francouzskou princeznou Markétou z Anjou, jejíž strýc byl Jacquettiným švagrem, Woodvillové byli vybráni jako doprovod nevěsty při cestě do Anglie, roku 1448 byl Sir Richard povýšen na Barona Riverse,

Vojenská kariéra

- 1429 byl Richard Woodville kapitánem královského vojska, roku 1433 sloužil ve Francii a roku 1435 byl rytířem králova francouzského regenta, vévody z Bedfordu, v letech 1435-36 sloužil ve Francii pod velením vévody ze Suffolku,
- 1439 bojoval pod Somersetem a Shrewsburym a v letech 1441-42 byl ve vojsku vévody z Yorku, který jej pověřil funkcí kapitána v Alenconu a pasoval do na koprouhevního rytíře (knight banneret, ve středověku byl takový rytíř velitelem a majitelem jednotky vojáků, která v době války sloužila pod jeho vlastním praporem, jednotka byla ve tvaru čtverce), roku 1450 byl jmenován senešalem v Gaskoňsku (nedokázal se však ujmout svého úřadu před pádem angliského panství ve Francii), v letech 1454-55 byl vojenským velitelem přístavního města Calais (lieutenant of Calais), v letech 1459-60 měl na starosti obranu Kentu proti invazi Yorkistického vojska, 9. května 1448 byl povýšen na Barona Riverse a o dva roky později byl přijat mezi rytíře řádu Podvazku, v roce 1459 byl pověřen funkcí správce Pěti přístavů (Warden of the Cinque Ports, královský úředník, který spravoval pět přístavních měst na jihovýchodním pobřeží Anglie),
- ve válkách růží stál Richard Woodville původně na lancasterské straně, později přeběhl ke straně Yorků, když se přesvědčil, že Lancasterská věc je ztracena, 1. května 1464 se král Edward IV. (člen linie Yorků) oženil s Richardovou dcerou Elizabeth, vdovou po Siru Johnu Grayovi of Groby, roku 1466 byl Richard povýšen na hraběte Riverse (Earl Rivers), v březnu 1466 se stal Lordem Pokladníkem (Lord Treasurer) a dne 24. srpna 1467 byl jmenován konstáblem Anglie (Constable of England), počátkem roku 1468 byly Richardúv majetek zplundrován vojskem hraběte z Warwicku a následující rok opět vzplála novoá válka, která měla za cíl zlikvidovat rodinu Woodvillů, po porážce Yorkistů v bitvě u Edgecote Moor 26. července 1469 padli hrabě Rivers a jeho mladší syn John na útěku do zajetí ve městě Chepstow, následoval rychlý soud a 12. srpna 1469 byli v Kenilworthu sťati.

Heraldika

- původní rodový erb Woodvillů je jednoduchý, blason: štít stříbrný s červeným břevnem a červeným kantonem, společenský vzestup 1. hraběte Riverse se podepsal i na vývoji rodového erbu, blason: Štít čtvrcený s červeným srdečním štítkem a na něm zlatý gryf s modrou zbrojí a modrým jazykem (Rivers), 1. a 3. pole čtvrcené, pole a-c, Woodville, pole b-d červené se zlatým jednohlavým orlem s modrým jazykem (Prowes), 2. a 4. pole pokryté popelčinou (Beauchamp of Hacche). Klenotem, na kolčí přilbě s zelenou točenicí a červenými posetými zlatými trojlístky a stříbrnými přikrývadly, jsou zelené listy cesmíny zapíchané do točenice a z ní rostoucí vousatý muž se zlatými vlasy držící v pozdvižené pravici saracénskou šavli se zlatou záštitou a zlatým jílcem, levici má v bok, oblečen je do červeného oděvu zv. houppelande posetého zlatými trojlístky.

- badge džbán na vodu a straka.


Válka růží 0

27. srpna 2018 v 19:38 | Yale |  Válka růží
Války růží, aneb krása heraldiky v plném lesku.

Před více než padesáti lety napsal jeden z našich největších znalců heraldiky Karel Schwarzenberg ve své knize Heraldika: "… Doba vrcholná či klasická: od začátku války stoleté do konce války obou růží (r. 1485)". Ano doba válek růží je v anglické historii obdobím veskrze nešťastným, ale zároveň pro zájemce o heraldiku vrcholným obdobím, kdy "pýcha urozenosti" dala vzniknout těm nejkrásnějším a nejbarevnějším plodům heraldického umění.
Na několika příkladech si ukážeme erby, vlajky či badge účastníků této občanské války jejíž důsledky dokázaly téměř zlikvidovat veškerou tradiční starobylou anglickou šlechtu a připravily půdu pro nástup nové dynastie na anglický trůn.

Co vlastně byly války růží a jak ke svému poetickému jménu přišly? Je všeobecně známo, že občanská válka, která hořela v letech 1455-85, byla vojenským střetnutím mezi příznivci dvou linií vládnoucí anglické dynastie Plantagenetů, tzv Lancasterů a Yorků.
Mnozí si dodnes myslí, že jméno války růží (Wars of the Roses) je odvozeno od tzv. badge - odznaků dvou zmíněných linií královské rodiny, červená růže Lancasterů a bílá růže Yorků. Pravdou je, že jméno samo vstoupilo do povědomí široké veřejnosti až v 19. století, když tento termín použil Sir Walter Scott ve svém díle Anne of Geierstein or The Maiden of the Mist (1829, děj se odehrává částečně ve střední Evropě a ve Švýcarsku krátce po Yorkistickém vítězství v bitvě u Tewkwsbury). Scott si vymyslel toto pojmenování na základě scény v Shakespearově hře Henry VI., která se odehrává v zahradě temlářského kostela v londýnské City (Temple Church, po zničení a zrušení řádu roku 1307 král Edward II převzal kontrolu nad kostelem a včlenil ho do majetku koruny. Později přešel do majetku rytířů sv. Jana Jeruzalémského, kteří jej pronajali dvěma právnickým kolejím).
V této vyfabulované scéně proti sobě stanou Somerset a York v prudké hádce. Oba sokové vyzvou své příznivce i ostatní přítomné, aby si vybrali na kterou stranu se přidají. York utrhne z růžového keře bílý květ a Somerset červený. Ostatní si postupně trhají také květy a tím se zařazují do skupin, které budou zanedlouho stát nesmiřitelně proti sobě.
Ačkoliv žil Shakespeare v době, kdy heraldika prostupovala život každého jedince a její znalost ve společnosti byla všeobecná, jeho volba růží je jen literární nadsázka. Dnes existují důvodné pochyby o tom, že červená růže byla v době válek růží heraldikcým symbolem, badge, Lancasterů. Dr. Adrian Ailes upozornil na to, že červená růže vděčí za svou popularitu až Jindřichovi VII., který vytvořením červené růže reagoval na již dlouho existující odznak-badge bílé růže Yorkistů. Spojením červené a bílé růže dokázal politicky a propagandisticky využít heraldický badge ve svůj prospěch. Tento květinový vzor se spolu s jeho manželstvím, které uzavřel v lednu 1486 s Annou z Yorku, stal symbolem obnovením míru a harmonie v království. Tudorovská růže se stala symbolem Anglie a užívá se dodnes.

Příčiny vzniku občanské války musíme hledat zhruba o sto let před prvním vojenským střetnutím. V roce 1377 zemřel anglický král Edward III., který svou celoživotní snahou o zabezpečení svých dětí položil základy pro pozdější války růží. Krátce před smrtí krále zesnul i jeho nejstarší a slavný syn Edward z Woodstocku, zv. Černý princ. Tím pádem vznikla nepříjemná nástupnická situace.
Syn následníka Richard z Bordeaux byl nezletilý (desetiletý chlapec) jehož poručníkem byl vévoda z Lancasteru, Jan Gentský. Jako vládce se moc neosvědčil, neboť v zemi o moc soupeřily různé kliky, propukala povstání a občanské nepokoje. Richard II. se ujal vlády roku 1387, ale jeho schopnosti na tak významný úřad nestačily. Po smrti svého strýce Jana Gentského se Richard II. dopustil naprosto fatální chyby, zmocnil se veškerého majetku rodu Lancasterů bez ohledu na zvyklosti nebo na spravedlnost.
Nový vévoda z Lancasteru Jindřich se urychleně vrátil ze svého vyhnanství, kam jej Richard poslal a začal uplatňovat práva na své vévodství a dědictví po otce. Události nabraly rychlý spád a z prosté žádosti o restituci majetku se stal zápas o korunu. Za necelý rok byl pomazaný král Richard zbaven koruny, uvržen do vězení a na hradě Pontefract zemřel.

Dnešní člověk by řekl, vždyť se nic tak závažného nestalo, vláda přešla z jednoho prince na druhého. Bohužel Jindřichova uzurpace otřásla základy staletého systému. Korunovaný král byla postava nedotknutelná a jeho práva nezpochybnitelná. Svrhnout pomazaného krále bylo něco tak strašného a nepředstavitelného, že část vládnoucích elit prohlašovala, že z tohoto činu nemůže vzejít nic dobrého. O padesát let později vzplanuvší občanská válka, později nazvaná válkami růží, byla chápána jako trest boží. Vždyť v bibli se píše, že hříchy otců padnou na jejich děti až "do třetí a čtvrté generace".
I z právního hlediska Jindřichova uzurpace změnila stávající společenskou konstelaci. Nová myšlenka, že král je pouze "primus inter pares" - první mezi sobě rovnými, znamenala, že na božskou podstatu královské moci si mohou dělat nárok i jiní princové královské krve.

Vláda prvních dvou Jindřichů z lancasterské linie, ač byla narušována vzpourami, se nakonec ukázala jako úspěšná. Vyhrávali bitvy a zmíněné vzpoury dokázali zvládnout díky úspěšným vojenským kampaním a v neposlední řadě též pomocí exekucí na popravišti. Tak dopadl i Richard hrabě z Cambridge, syn Edmunda, vévody z Yorku (třetí syn krále Edwarda III.), kterého nachal popravit král Jindřich V. v předvečer své cesty do Francie roku 1415. Důvod, proč zakladatel lancasterské dynastie uchopil otěže vlády, byl prostý.
Král Richard II. v jeho očích nebyl schopen vládnout. Bohužel ve chvíli, kdy vyslovil Jindřich z Bolingbroke tuto prostou a přesto smělou myšlenku byli k dispozici i jiní uchazeči o královský trůn jejichž nárok byl stejně přesvědčivý či dokonce ještě lepší.

Genealogická situace v královské rodině se stala v prvních 50 letech 15. století, především díky snaze Edwarda III. zabezpečit své děti, zapeklitou. Nutno však dodat, že kromě dvou rodových linií princů královské krve, hráli v politickém životě Anglie první poloviny 15. století významnou roli dvě další rodiny, Beaufortové a de la Poleové. Beaufortové stáli na takřka stejné úrovni jako zmínění princové. Jejich otec Jan Gentský splodil se svou milenkou, později třetí manželkou Kateřinou Swynfordovou (roz. de Roet/Roelt. legitimováni 1397) tři syny a dceru. Potomci nejstaršího syna později drželi titul vévody ze Somersetu a ve válkách růží stáli na straně Lancasterů.
Druhá rodina de la Polů, na rozdíl od Beaufortů, nebyla dostatečně vznešeného původu. Její předek nadělal jmění jako obchodník s vlnou v Kingstonu-on-Hull a nakonec byli dostatečně bohatí, aby mohli půjčovat Edwardu III. Na počátku 15. století se však rodina již tři generace počítala mezi šlechtu a Vilém de la Pole, jeden z velitelů anglických vojsk za Stoleté války byl roku 1448 povýšen na vévodu ze Suffolku. Protože byli de la Poleové považováni starobylými rody za zbohatlíky (bez ohledu na jejich původ z velšské knížecí rodiny), spojili logicky svou existenci se zájmy lancasterské dynastie.

Ještě než se podíváme na jednotlivé osobnosti, které se proslavili ve válkách růží, zopakujme si pár informaci o heraldických vlajkách. Heraldika a vexilologie pod pojmem heraldická vlajka zná několik druhů vlajek, které obsahují buď celé erby, heraldické odznaky (badge) nebo nějaké jiné symboly, které slouží k osobní identifikaci vlastníka. Mezi heraldické vlajky se počítají tzv. bannery, standardy či pennony a jejich varianty jako jsou gonfalony, guidony a pinsely. Specifikace, kterými se řídí vzhled heraldických vlajek se liší zamě od země a v průběhu času se měnily. Obdélníkové osobní, vojenské nebo národní vlajky se povětšinou nazývají standardy, v evropských monarchiích královské (knížecí, vévodské) standardy a měly by se vždy popisovat odlišně od heraldických standard, které mají jiný, specifický tvar.

- Pennon je jedna ze tří základních vlajek, které se používaly ve středověku. Pennoncely, streamers nebo pendants (pennants) neboli stuhy jsou zmenšené verze tohoto druhu vlajky. Pennon svým tvarem připomíná korouhev, ale je jen poloviční velikosti. Neobsahuje žádný erb, pouze klenoty, hesla či jiné heraldické nebo ornamentální vzory. Slovo pennon pochází z latinského slova "Penna", které se dá přeložit jako křídlo nebo peří. Jeho použití lze doložit již v 11. století, původně byl pennon čtvercového tvaru a by zakončen stuhami. V průběhu věků se jeho tvar ustálil ve tvaru trojůhelníku, popřípadě se zaobleným zakončením.

- Banner (Banner of arms) je typ heraldické vlajky, která nese obraz ze štítu nebo celý erb, tvar je většinou čtvercový popřípadě obdélníkový. Banner je přísně vzato osobní vlajkou šlechtice, která je nošena před svým majitelem v bitvě nebo při slavnostních příležitostech.

- Heraldická standarda je objevila kolem poloviny 14. století a rychle se její užívání rozšířilo mezi vyšší šlechtou zejména v následujích dvou stoletích. Dnes již není známo proč byl zavedeno užívání heraldických standard, ale má se za to, že nejvyšší členové středověké feudální společnosti tím dávali najevo veřejnosti své postavení a na standardech byly zobrazovány zejména tzv. badge, badge byl odznak, který spolu s rodovými barvami měli vyšity na svém oděvu sloužící, pokud byla zmíněná standarda vyvěšena ve vojenském ležení, sloužila jako symbol místa shromáždění bojovníků, kteří nesli na svém oblečení rodové barvy a badge,

- heraldické vlajky dodnes užívané jednotlivci či monarchy jako prostředek identifikace jsou zjednodušeně nazývány standardy, jsou obvykle čtvercové, avšak z přísně heraldického hlediska to standardy nejsou, heraldická standarda zásadně není pravoúhlá, obvykle se zužuje a to od 4 stop (historická jednotka pro měření délky, v rúzných evropských státech byla různě dlouhá 28,32-31,608 cm, roku 1959 byla stanovena tzv standard imperial foot - 30,48 cm) do 2 stop a její konec je zaokrouhlený, v Anglii má v současnosti každý erbovník právo užívat vlastní heraldickou standardu.

- anglické středověké standardy byly větší než ostatní vlajky a jejich velikost se lišila podle společenského postavení majitele, standardy byly tvořeny křížem svatého Jiří, který byl připevněm k žerdi a následná vlající část se skládala z horizontálních pruhů dvou nebo více barev, někdy byl vlající list tvořený jednou barvou, na standardě bývají použity badge popřípadě jiné odznaky, rodová hesla, která bývají umístěna do kosmých pruhů a tak bývají standardy rozděleny do několika oddílů, standardy bývají obšity třásněmi v barvách majitele a jejich konce jsou tvarovány do tzv. vlaštovčích ocasů nebo jsou zaobleny.

Řád Podvazku 5

8. června 2017 v 10:58 | Yale |  Rytířské řády

6. William de Montacute, 2. hrabě ze Salisbury (1348)

Dalším z hrabat, kteří se stali zakládajícími rytíři řádu Podvazku je na šestém místě William de Montacute, 2. hrabě ze Salisbury. Předek rodiny Drogo, zvaný de Monte-acuto či Montacute nebo Montague přišel do Anglie v doprovodu Roberta hraběte z Mortainu, nevlastního bratra Viléma Dobyvatele. (Je známo, že Vilém Dobyvatel byl rovněž zván Vilém "Levoboček". Traduje se, že normandský vévoda Robert, čtvrtý potomek vikinga Rolla, jednoho dne spatřil dceru koželuha Arlette, zahořel k ní láskou, vzal si ji k sobě na hrad a žil s ní až do konce svého života. Z jejich neposvěceného svazku se roku 1027 narodil syn Vilém. Je pravděpodobné, že romantický příběh o Arlette dceři koželuha není pravdou, protože Arlette ze svého sňatku s Herlwinem hrabětem z Conteville měla čtyři děti. Dvě dcery a dva syny. První dcera Adelheid se provdala celkem třikrát a měla děti z druhého a třetího manželství, její krev koluje v rodech skotských králů a hrabat z Hollandu. Syn Odo (+1097) se stal významným spolutvůrcem normandské vlády Viléma Dobyvatele v Anglii, roku 1066 byl jmenován hrabětem z Kentu a byl již dříve biskupem v Bayeux. Druhý syn Robert hrabě z Mortain se stal skrze své dvě dcery předkem vládců Španělska a Sicílie. Poslední z dětí, dcera Emma je pramátí králů Navarry.)
Získal statky v hrabství Somerset. Mezi anglickými barony je poprvé jmenován Simon de Montacute, který se oženil s Aufrick, dcerou Ferguse a sestrou a dědičkou Orryho, krále ostrova Man. Jeho synem byl William 2. Baron de Montacute, velký oblíbenec krále Edwarda II., který jej jmenoval seneschalem vévodství Akvitánie, zemřel roku 1319 v Gaskoňsku. Se svou manželkou měl tři syny a sedm dcer.
Nejstarším synem byl William 3. baron de Montacute, od roku 1337 hrabě ze Salisbury. Účastnil se válečných operací proti Skotům a poté byl nápomocen svému králi v bojích ve Francii, kde byl zajat a společně s Robertem de Ufford, hrabětem ze Suffolku strávil dva roky ve vězení, ze kterého byl díky zásahu českého krále Jana propuštěn. Po návratu z Francie opět dobyl ostrov Man, kde byl korunován králem. Hrabě zemřel roku 1343 a vlády nad rodovým majetkem se ujal jeho nejstarší stejnojmenný syn William 2. hrabě ze Salisbury.

William se narodil 20. června 1328 v Donyattu (Somerset) Williamu de Montacute, králi ostrova Man a jeho manželce Kateřině de Grandison. William nastoupil vládu po svém otci 30. ledna 1344 a rovněž se účastnil válek ve Francii a slávu získal v bitvách u Caen a Kresčaku, roku 1346 byl slavnostně pasován na rytíře.
V bitvě u Poitiers velel zadnímu voji anglické armády a společně s hrabětem z Warwicku měl hlavní zásluhu na anglickém vítězství. Později byl jedním z hlavních vyjednavačů, kteří uzavřeli mírovou smlouvu z Bretigny. V následujících mírových letech byl hrabě členem královské rady Edwarda III. Roku 1369 se účastnil bojových akcí vedených Johnem z Gauntu v severní Francii a poté i několika dalších tažení, při kterých se snažil opět dojednat mírové ukončení konfliktu.
Účastnil se též spolu s mladým králem Richardem II. potlačení rebelie, kterou vedl Wat Tyler a roku 1385 táhl spolu se svým králem do Skotska. Někdy v letech 1392-93 prodal ostrov Man Williamovi LeScorpe of Bolton a vzdal se královského titulu.
William, 2. hrabě ze Salisbury byl celkem dvakrát ženat. První manželkou mu byla od roku 1341, nám již známá krásná Joan, dcera Edmunda Plantageneta, hraběte z Kentu. Bezdětné manželství však bylo po zásahu papeže Clementa VI. 13. listopadu 1349 rozvedeno, aby se Joan mohla ještě dvakrát provdat a zanechat po sobě celkem šest dětí.
Druhou Williamovou manželkou se stala krátce po rozvodu Alžběta, nejstarší dcera a spoludědička Johna 9. Lorda Mohuna of Dunster, se kterou měl jediného syna Williama a dvě dcery a usadil se na hradě Bisham v Berkshire.

Sir William Montacute, syn hraběte Williama, se kolem roku 1378 oženil s Elizebath, dcerou Richarda FitzAlana, 15. hraběte z Arundelu a Alžběty de Bohun, hraběnky z Northamptonu. Bohužel zemřel bezdětný, když byl nešťastně zabit při turnaji ve Windsoru pořádaném roku 1382. Hrabě William zemřel 3. června 1397 v Bishamu (Berkshire), je pohřben v kapli sv. Jiří na hradě Windsor.



William de Montacute, 2nd Earl of Salisbury, jako rytíř řádu Podvazku, namalovaná cca 1440-50 v Bruges Garter Book



Titul hraběte ze Salisbury zdědil syn mladšího bratra Johna de Montacute. Mladší bratr Williama 2. Hraběte ze Salisbury, John de Montacute se společně s ostatními vojsky zúčastnil bitvy u Kresčaku a následujících bojů, za to byl roku 1357 povýšen na Barona Montacute a Monthermer. Titul barona Monthermera získal díky sňatku s Margaret, dcerou a dědičkou Thomase Lorda Monthermera.

Heradika:

Erb rodiny Montacute je známý a blasonuje se jako stříbrný štít se třemi červenými routami vedle sebe. Vývoj znaku je zajímavý, protože na pečeti výše zmíněného Simona de Montacute se objevuje ještě druhý symbol gryf. Dokonce někteří autoři anglické heraldické literatury tvrdí, že Simon jako první užíval čtvrcený štít s routami a gryfem.


Erb Montacute of Bisham, moderní verze.

Erbovní role zvaná Surrey Roll zobrazuje znak Williama 2. hraběte ze Salisbury jako čtvrcený, v prvním a čtvrtém stříbrném poli tři červené routy vedle sebe a ve druhém a třetím červeném poli tři stříbrné obrněné nohy znamenající majetkový i právní nárok na ostrov Man. Jako klenot nosil na své přilbě červenou korunku a z ní vyniká stříbrný gryfí krk s červenou zbrojí mezi stříbrnými křídly. Krydla jsou posetá stříbrnými grifími pery a podšitá červeně.


7. Roger Mortimer, 2. hrabě z March (1348)

Sedmým rytířem na seznamu zakládajících členů řádu Podvazku je Roger Mortimer, 2. hrabě z March. Rodina Mortimerů je starobylou normandskou šlechtou odvozující svůj původ od Williama de Warren nebo jeho bratra Waltera de St. Martin. Jisté je, že Roger de Mortimer, syn jednoho z předchozích, založil v Normandii opatství sv. Viktora někdy kolem roku 1054. Do Anglie se dostal spolu s invazními vojsky Viléma Dobyvatele a získal za své zásluhy hrad Wigmore. Hned od počátku hráli Mortimerové významnou roli v anglické historii.

Roger Mortimer se narodil roku 11. listopadu 1328 v Ludlow (Shropshire) Edmundu Lordu Mortimerovi a jeho manželce Alžbětě Badlesmere. Byl povolán do Parlamentu jako Baron Mortimer z Wigmoru, díky dědictví po rodičích. Na základě zásluh v bitvě u Kresčaku byl společně s Černým princem na válečném poli pasován na rytíře. 2. hrabětem z March se stal 29. listopadu 1330. Kromě těchto poct se hrabě stal constablem hradu Dover a správcem Pěti přístavů (Warden of Cinque Ports, Správce Pěti přístavů (Hastings, Sandwich, Dover, Romney a Hythe) byl významný příslušník dvora, který za velké výsady měl povinnost vystrojit pro krále loďstvo).
Kolem roku 1350 se oženil s Filipou, dcerou Williama, 1. hraběte ze Salisbury a krále ostrova Man. Z manželství zůstali dva synové a dcera Margareta, která se provdala za Johna de Audley. Roger Mortimer zemřel v Burgundsku v Rouvray jako velitel anglických vojsk 26. února 1359/60. Po otcově smrti nastoupil vládu jako 3. hrabě z March mladší ze synů Edmund. Díky jeho sňatku s Lady Filipou, dcerou Lionela, vévody z Clarence se stal jedním případných nápadníků na anglický trůn uprázdněný smrtí bezdětného Richarda II.



Roger Mortimer, 2nd Earl of March, jako rytíř řádu Podvazku, namalovaná cca 1440-50 v Bruges Garter Book

Heradika:


Erb rodu Mortimerů je velmi znám, ale těžko se blasonuje. Příslušníci rodu užívali štít se stříbrným srdečním štítkem. Vlastní pole štítu je děleno na hlavu štítu zbytek je 5x zlato-modře děleno. Hlava štítu je rozdělena na třetiny, prostřední modrá se zlatým kůlem, pravá kosmo dělená zlato-modře, levé šikmo dělená rovněž zlato-modře. Klenotem na zlatě korunované přilbě je kyta stříbrných resp. modrých per, krydla modrá podšitá hermelínem. Rodinným odznakem (badge) byl bílý lev, který se později používal ve spojitosti s anglickými králi z rodu Yorků.





Řád Podvazku 4

28. března 2016 v 11:09 | Yale |  Rytířské řády

3. Thomas de Beauchamp, 11. hrabě z Warwicku (1348)


Číslem tři mezi zakládajícími rytíři řádu Podvazku byl Thomas de Beauchamp, 11. hrabě z Warwicku. Rodina de Beauchamp pochází z Normandie a do Anglie její předek Hugo de Beauchamp přišel společně s Vilémem Dobyvatelem, který svému bojovému druhovi přidělil statky v hrabství Bedford. Hrabství Warwick získal ve druhé polovině 13. století William de Beauchamp, pán na hradě Emley Castle díky dědictví po své matce, Isabelle de Mauduit, sestře a dědičce Williama 14. hraběte z Warwicku z rodu Mauduit.
Thomas de Beauchamp se narodil 14. února 1314 na hradě Warwick jako syn Guye de Beauchamp, 10. hraběte z Warwicku a jeho manželky Alice de Toeni, sestry a dědičky Roberta, Lorda Toeni of Flamsted. Oženil se s Kateřinou, dcerou Rogera Mortimera z Wigmore, milence matky krále Edwarda III., pod jehož poručnictvím vyrůstal a ve svých 15 letech se ujal svého dědictví. O dva roky později získal zvláštní milostí krále Edwarda do dědičného držení úřad sheriffa v hrabství Worcester a stal se ministrem financí.
Thomas de Beauchamp si dokázal udržet vysoké renomé válečníka, které si vydobyl již jeho otec. Stal se významným velitelem Edwardových vojsk, roku 1337 se stal kapitánem armády táhnoucí proti Skotům. Roku 1342 byl v družině Jindřicha z Lancasteru, která táhla do Skotska na podporu pretendenta skotského trůnu.
V následujícím roce byl jmenován maršálem Anglie a tento úřad držel až do své smrti. Traduje se historka, že Thomas de Beauchamp roku 1344 při tažení krále Edwarda do Francie přistál v La Hogue, kde Thomas vystoupil na břeh spolu s jedním společníkem a šesti lukostřelci jako předvoj anglického krále. Na břehu napadli skupinu asi sta obránců, ze kterých šedesát zabili a ostatní obrátili na útěk, tak umožnili králi vylodit se ve Francii.



Bitva u Kresčaku, vyobrazení z kroniky Jeana Froissarta, kapitola CXXIX.



V bitvě u Kresčaku byl v čele předvoje armádní skupiny Černého prince. Roku 1347 velel obléhacím vojskům u města Calais. V bitvě u Poitiers osobně zajal Viléma de Melleun, arcibiskupa ze Sens a jako výkupné obdržel na tehdejší dobu závratnou částku 8.000 marek.
V době kdy navštívil západní Evropu kyperský a jerusalémský král Petr de Lusignan (Petr de Lusignan, král kyperský a jerusalémský, kromě jednání v západní Evropě s čerstvě zvoleným papežem Urbanem V. a téměř se všemi významnými panovníky, navštívil roku 1363 též Prahu a účastnil se již čtvrtého sňatku císaře Karla s Alžbětou (Eliškou) Pomořanskou v Krakově. Jeho iniciativa přimět císaře k účasti na křížové výpravě neuspěla.), žádající západní křesťanské panovníky o účast na křížové výpravě, navštívil Černého prince v Angoulému, kde se právě chystaly skvělé rytířské turnaje a slavnosti na počest právě narozeného princova syna, přijal Thomas de Beauchamp, hrabě z Warwicku účast na zamýšlené výpravě. Roku 1362 se Thomas de Beauchamp účastnil křížové výpravy na Litvu, ze které přivezl do Londýna syna litevského velkoknížete a při křtu mu dal své jméno.
Thomas de Beauchamp, jeden z nejvýznamnějších anglických šlechtic zemřel 13. listopadu 1369 na mor v Calais. Se svou manželkou měl celkem 7 synů a 9 dcer a celá jeho rodina významným způsobem následujících sto let ovlivňovala dějiny Anglie.


Thomas de Beauchamp, Earl of Warwick jako rytíř řádu Podvazku, namalovaný cca 1440-50 v Bruges Garter Book.

Heraldika:

Erb rodiny de Beauchamp se poprvé objevuje ve třináctém století v jednoduché formě červeného štítu se zlatým břevnem. Počátkem třináctého století se rodina rozdělila do několika větví. Nejstarší rodová linie, hrabata z Warwicku v osobě děda Thomase de Beauchamp, Williama, přijala do svého štítu šest zlatým křížkových křížů.




Guy, 10. hrabě z Warwicku, roku 1301 přivěsil pečeť na dopis anglických hrabat a baronů papeži Bonifáci VIII., ve kterém odmítli jeho snahu chránit politickou nezávislost Skotska. Hrabě k dopisu přivěsil svou pečeť na jejímž aversu je vidět cválající jezdec se štítem a mečem, na reversu je štítek se sníženou hermelínovou krokví položenou na zlato-modré šachovnici. Štítek provází vpravo a vlevo dva angličtí leopardi. Tento štítek dával věřejně najevo, že držitel zobrazené pečeti je dědic a právní nástupce prvních držitelů hradu a hrabství Warwick, rodu Newburgh. (Prvním držitelem hradu a hrabětem z Warwicku byl Jindřich de Newburgh, pojmenovaný po hradu v Normandii, mladší syn Rogera de Bellomont, hraběte z Mellentu, který přišel do Anglie společně s normandskými vojsky Viléma Dobyvatele.)





V kostele Elsing Church v Norfolku však vidíme vyobrazeného Thomase, 11. hraběte z Warwicku v brnění, mající oblečen jupon v barvách rodu, červené pole ze zlatým břevnem provázeným vždy třemi zlatými křížkovými kříži nahoře a dole, v ruce držící svatojiřskou vlajku. V kostele Panny Marie ve Warwicku se dodnes nachází mosazná náhrobní deskajeho stejnojmenného syna Thomase, 12. hraběte z Warwicku, rovněž rytíře řádu Podvazku, opět s nerozšířeným znakem. (Pro Anglii jsou zvláště typické mosazné náhrobní desky (Brasses), na nichž jsou vyryté postavy, náboženské výjevy nebo znaky. Bývaly zasazovány do náhrobních desek z černého mramoru. Poprvé se objevily na konci 13. století a jejich obliba se udrželo až do konce století patnáctého.)
Mladší bratr Thomase John de Beauchamp užíval stejný erb jako jeho bratr, ale pro vzájemné odlišení vložil doprostřed zlatého břevna malou černou pětihrotou hvězdičku. Jako klenot byl užíván na červeně korunované přilbě stříbrný krk labutě s červeným pyskem. Labutí krk svým peřím přímo přecházel na přikrývadla, která byla červeně podšita.



Rodinný odznak (badge) je vidět na již výše zmíněné náhrobní desce v kostele Panny Marie ve Warwicku, kde Thomas de Beauchamp má na malých kruhových destičkách na loktech stříbrné ostrve v červeném kruhu a i pochva jeho meče je ozdobena ostrvemi.


4. Jean III. de Grailly (1348)

Dalším rytířem, v pořadí čtvrtým, který je uváděn v seznamech zakládajících rytířů řádu byl z pohledu dnešního člověka "cizinec", Gaskoněc, Jean de Grailly. Uvědomíme-li si, že ve 14. století byl anglický panovník vládcem též na kontinentě a vlastnil nezanedbatelná území v rámci francouzského království a v této roli vystupoval jako leník francouzského krále, Jean de Grailly pak jakožto leník anglického krále, pána Gaskoňska, cizincem v našem smyslu slova není. Dále je třeba poznamenat, že rytířské řády a společnosti zakládané ve 14. století byly organizace nadnárodní, i když jejich smyslem bylo posílit politické a vojenské postavení panovníka, který jmenovaný řád či rytířskou společnost založil.
Je zajímavé, že Jean de Grailly je Froissartem v jeho Kronikách důsledně nazýván titulem "Captall de Buche" , což bývá překládáno jako hejtman z Buchu, pevnosti stojící na mysu vzdáleném 14 mil od Bordeaux.

Jean III. de Grailly, Captal de Buch (*? +7. září 1376, Paříž) byl synem Jeana II. de Grailly, Captala de Buch a Vicomta de Benauges spolu s Blanche de Foix. Byl bratrancem hrabat de Foix. Jean Froissart ve svých Kronikách jej chválí jako ideál rytířství.
Poté co se Jean de Grailly přidal na anglickou stranu tzv. Stoleté války, byl jmenován králem Edwardem III. hrabětem z Biggore a stal se také jedním ze zakládajících členů řádu Podvazku v roce 1348. Účastnil se bitvy u Poitiers jako velitel jezdectva Černého prince a dá se konstatoval, že jeho bojová aktivita byla rozhodující pro konečný úspěch Angličanů. Jean de Grailly, Captal de Buch vedl své jezdce proti Francouzům a jeho útok vyústil v zajetí krále Francie Jana II. a mnoha jeho šlechticů. Jan II. Francouzský byl po bitvě Černým princem převezen do Londýna a zde držen jako rukojmí.



Bitva u Poitiers, vyobrazení z kroniky Jeana Froissarta.



V roce 1364 Jean de Grailly, Captal de Buch velel vojsku krále Karla II. Navarrského v Normandii, kde byl poražen a zajat Bertrandem du Guesclin v bitvě u Cocherel. Po svém propuštění se následující rok přidal k francouzské straně a za své zběhnutí byl francouzským králem Karlem V. odměněn panstvím Nemours. Nicméně, de Grailly brzy obnovil svou loajalitu vůči Angličanům a v roce 1367 odešel bojovat do Španělska, kde se spolu s Černým princem účastnil bitvy u Nájery. Zde se opět střetl s vojskem, které vedl Bertrand du Guesclin, ale tentokrát byl du Guesclin ten, který padl do zajetí a Captal de Buch dostal vězně na starost. Jean de Grailly byl odměněn za své služby ve prospěch anglické koruny tím, že získal v roce 1371 úřad konstábla Aquitanie.
Roku 1372 opět bojoval v řadách Angličanů, velel anglickým silám, které čelily Francouzům při jejich útoku na pevnost a přístav v La Rochelle. Při pokusu o obléhání Soubise byly jeho vojáci překvapeni francouzským vojskem, kterému velel OwainLawgoch, velšský žoldnéř ve francouzských službách. Captal de Buch a sir Thomas Percy, seneschal of Poitou, byli zajati. Jean de Grailly,Captal de Buch strávil zbytek života jako vězeň ve věži pařížského Templu, neboť král Karel V. byl přesvědčen, že vydání vězně Angličanům za výkupné představuje příliš velké bezpečnostní riziko pro Francii.
Vzhledem k tomu, že Jean III. de Grailly ze svého sňatku s Rose d´Albret nezanechal žádného legitimního dědice, jeho strýc, Archambaud, hraběte z Foix a Bigorre zdědil majetek a titul Captal de Buch, který později předal svým potomkům, hrabatům z Foix. Dědicové Jeana de Grailly v osobě vnuka Archambauda de Grailly sňatkem s Isabellou de Foix získali hrabství Foix a Béarn, mladší větev rodu později držela titul hrabat de Candalle. Z této mladší rodové větve pocházela Anna, manželka českého krále Vladislava Jagellonského.




Jean III. de Grailly, Captal de Buch jako rytíř řádu Podvazku, namalovaný cca 1440-50 v Bruges Garter Book.



Heraldika:

Rodinný erb de Grailly je vcelku velmi známý, skládal se ze zlatého štítu s černým heroldským křížem a na něm celkem pět stříbrných hřebenatek.




Jako klenot se užíval černý mužský krk s oslíma ušima tzv. hlava krále Midase, přikrývadla byla černo-zlatá. Erbovní destička (Garter Stall plate) pod jménem Captall de Buche je v řádové kapli umístěna třetí v pořadí na straně panovníka.



Erb rodiny de Grailly je krásnou ukázkou jak se projevily křížové výpravy v západoevropské rodové heraldice. Kříž znamená účast na křížové výpravě a hřebenatky jsou mariánským symbolem. Panna Maria byla ve velké úctě všech rytířských rytířských řádů ve Svaté zemi a zároveň označují svatého Jakuba Většího, patrona poutníků.



5. Ralph de Stafford, 1. hrabě ze Staffordu (1348)

Pátým v pořadí mezi zakládajícími rytíři řádu Podvazku je další významný představitel anglických baronů Ralph, hrabě ze Staffordu. Jméno de Stafford se poprvé v Anglii objevilo v osobě mladšího bratra Ralfa de Toeni, spolubojovníka Viléma Dobyvatele, Roberta. Rodina de Toeni byla původem z Normandie. Na základě úřadu guvernéra staffordského hradu přijal Robert jméno hradu jako svůj přídomek. Milicent de Stafford, sestra a dědička posledního mužského potomka rodu se počátkem vlády krále Richarda I. provdala za pána ze starobylé staffordské rodiny Herveye Bagota. Jejich syn Hervey zdědil nejen majetek po své matce, ale i jméno jejího rodu a stal se zakladatelem všech dnešních Staffordů. Jeho vnuk Edmund byl za vlády Edwarda I. na přelomu 13. a 14. století přijat do Parlamentu jako Baron Stafford.

Ralph de Stafford, jako 2. Baron zasedal v Parlamentu od 14. 1. 1337 do 25. 11. 1350. Narodil se 24. září 1301 Edmundu de Stafford, 1. baronu Staffordovi a jeho manželce Margaret Bassett, dceři Ralpha, 1. Lorda Bassetta of Drayton a Joan de Grey. Plnoletosti dosáhl ještě za vlády Edwarda II. a při této příležitosti složil slib věrnosti a převzal otcovské statky do vlastní správy. Krátce poté následovaly obvyklé obřady spojené s pasováním na rytíře, očistná lázeň, nový oděv ...
Jako bojovník se poprvé válečné výpravy účastnil v armádě Edwarda III. proti Skotsku. Je velmi pravděpodobné, že se osvědčil, protože krátce nato se přeplavil do Bretaně a později spolu s hrabětem z Lancasteru válčil v Gaskoňsku, kde v bitvě u Bergeracu velel skupině vojsk útočících na město od moře. Díky úspěchům na válečných polích byl jmenován roku 1345 seneschalem Akvitánie.
V nejslavnější bitvě své doby, u Kresčaku, byl v předvoji jednotek Černého prince a po vítězství byl spolu s Reginaldem Cobhamem pověřen sepsáním všech padlých. 5. března 1349 byl za významný podíl na vojenských úspěších anglických vojsk ve Francii jmenován hrabětem ze Staffordu a zástupcem krále (captain-general) v Akvitánii.
Oženil se Margaret de Audley, jedinou dcerou a dědičkou Huga, Barona Audleye, dědice hrabství Gloucester. Díku tomuto sňatku získal značné jmění a baronie Audley přešla na rodinu Stafford. Z manželství zůstalo celkem šest dětí, 2 synové a 5 dcer. Zemřel na hradě Tonbridge v Kentu 31. srpna 1372. Dědicem se stal druhorozený syn Hugo, rovněž rytíř řádu Podvazku a předek vévodů z Buckinghamu, kteří významným způsobem zasahovali v 15. století do politické situace v Anglii.


Ralph de Stafford, 1st Earl of Stafford jako rytíř řádu Podvazku, namalovaný cca 1440-50 v Bruges Garter Book.

Heraldika:

Erbem rodiny Stafford je zlatý štít s červenou sníženou krokví. Tento štít je např. vidět na pečeti, kterou přivěsil Edmund de Stafford na dopis anglických baronů papeži roku 1301, nebo v kostele Elsing Church v Norfolku, kde je vidět Ralph de Stafford v plné zbroji s rodovým štítem u boku. Klenotem byl stříbrný krk labutě s červeným pyskem mezi stříbrnými křídly, krydla byla červená podšitá hermelínem.


Erb rodiny de Stafford


Nejslavnějším odznakem (badge), který rodina Stafford užívala je tzv. staffordský uzel. Kromě tohoto uzle byly v různým dobách užívány i jiné odznaky, např. vzlétající labuť s korunou na krku, ke které je přivěšen zlatý řetěz obtáčející labutí tělo. Rodinné barvy byly červená a bílá, nebo u mladších větví černá a červená.



staffordský uzel



Řád Podvazku 3

27. ledna 2016 v 10:59 | Yale |  Rytířské řády

1. Edward z Woodstocku, kníže z Walesu (1348)

Prvním ze zakládajících rytířů řádu Podvazku byl králům nejstarší syn a následník trůnu Edward z Woodstocku, kníže z Walesu. Edward se narodil 15. června 1330 v královském paláci Woodstock, hrabství Oxford, podle kterého dostal přídomek "z Woodstocku", jako nejstarší syn krále Edwarda III. a jeho manželky Filipy.
Jeho slavná přezdívka "The Black Prince" Černý princ resp. kníže vznikla pravděpodobně 200 let po jeho smrti, snad jako připomínka jeho tzv. erbu užívaného v době míru, blason: štít černý se třemi stříbrnými pery. Ve Francii byl "Prins Noire" ztělesněním strachu a nenávisti k Anglii, která Francouze tak dlouho ponižovala, v Anglii však znamená vzor rytířkosti a symbolizoval vše nejjasnější a nejušlechtilejší ve století válek a moru.





Ke vzniku tohoto odznaku se vztahuje pověst o sejmutém klenotu padlého krále Jana po bitvě u Kresčaku. Dnes je jisté, že rod Plantagenetů užíval peří jako své odznaky již dávno před slavnou bitvou i tak je možné, že si Černý princ přece jen z bitvy přinesl své heslo, které používají knížata z Walesu dodnes, znějící se staré angličtině IC DIEN, já sloužím, což může rovněž znít podle apoštolů "... dědic, jež jest dítětem, nic se neliší od sluhy". Princi bylo v době bitvy pouhých 16 let a je možné, že král Jan mohl mít v bitvě na své přilbě peří, ale je známo, že na všech pečetích užíval klenotu černých orlích křídel posetých zlatými srdíčky, rovněž je možné, že heslo ICH DIEN mohl mít vyšito na postroji svého koně.

Jak již bylo řečeno Edward byl již ani ne ve třech letech jmenován hrabětem z Chesteru a později hrabětem z Cornwallu, od roku 1337 pak vévodou z Cornwallu. V červenci roku 1338 dostal titul "ochránce" Anglie a 12. května 1343 byl jmenován knížetem z Walesu, ačkoliv jak se zdá sám Wales nikdy nenavštívil. Jménem svého otce vedl anglická vojska do bojů ve Francii a Španělsku. Již v šestnácti letech velel jedné z armád v bitvě u Kresčaku.
V roce 1356 zajal v bitvě u Poitiers nešťastného francouzského krále Jana Dobrého, roku 1362 dostal v léno Gaskoňsko a Guienne a byl jmenován knížetem z Akvitánie. V roce 1366 se na dvůr Černého prince v Bordeaux uchýlil do exilu kastilský král Petr Ukrutný (zv. též Právoplatný, šp. Pedro I. el Cruel) a s pomocí anglických vojsk byl dosazen zpět na trůn Kastilie, Leonu a Galicie.
Na základě stížností svých poddaných byl princ Edward předvolán jako vazal francouzským králem Karlem V. před soud do Paříže. Roku 1369 byly v Akvitánii obnoveny těžké boje, které zastihly Anglii i prince v naprostém vyčerpání. V roce 1371 byl již tak vážně nemocen, že se musel vrátit do Anglie, kde kolem vánoc roku 1375 na své francouzské tituly abdikoval o 8. června 1376 zemřel ve Westminsterském paláci. Zanechal po sobě desetiletého syna, budoucího krále Richarda II.


Edward, the Black Prince, kníže z Walesu jako rytíř řádu Podvazku, namalovaný cca 1440-50 v Bruges Garter Book.


Heraldika:

Edwardův štít byl stejný jako otcův, byl však rytířsky diferencován tak, že položil přes svůj štít stříbrný turnajský límec o třech lalocích. Toto znamení se později vžilo jako symbol všech následujících následníků trůnu majících titul knížat z Walesu. Klenot Černého prince se uchoval v katedrále v Canterbury a je v drobnostech odlišný od otcova. Zlatý korunovaný lev mající kolem krku zavěšený stříbrný turnajský límec, stojí na všech čtyřech tlapách na červeném chapeau s hermelínovým okrajem a dívá se kupředu, nelze ho tedy popisovat jako leoparda. Přikrýdla byla rovněž červená, ale s vyšitými zlatými růžemi, podšitá hermelínem.


Edward z Woodstocku, známý jako Černý princ, kresba Dan Escott.



Oblíbené badge Černého prince bylo pštrosí pero s napíchnutým svitkem, tak jak je vidět na mnoha princových pečetím nebo v trojitém provedení na tzv. štítu pro mír z Edwardovy tumby v Canterburské katedrále.


Pečeť Edwarda z Woodstocku, Černého prince, s pštrosími pery.


2. Jindřich vévoda z Lancasteru (1348)


Druhým v pořadí mezi zakládajícími rytíři byl Jindřich, vévoda z Lancasteru. Lancasterové byli mladší větví královské rodiny a pocházeli od Edmunda hraběte z Lancasteru, bratra krále Edwarda I. Jindřich byl podle místa svého narození nazýván Jindřich z Grosmontu.
Stal se zakladatelem anglické námořní moci a zvítězil nad Francouzi v bitvách u Sluys a Winchelsea. Později válčil ve Skotsku, Gaskoňsku i Normandii. Velmi vydatně se spolupodílel na anglických bojích, hlavně zpočátku tzv. Stoleté války. Roku 1337 byl jmenován hrabětem z Derby a roku 1345 nastoupil vládu po svém otci v hrabstvích Lancaster a Leicester. Roku 1351 bylo hrabství Lancaster povýšeno na vévodství a ještě před tím roku 1349 získal hrabství Lincoln. Na dvoře krále Edwarda III. zastával úřad nejvyššího hofmistra Anglie. Zemřel v Leicesteru 13. 3. 1361 a z manželství s Isabellou z Beaumontu zanechal pouze dvě dcery. Starší Maud se provdala za Viléma V. hraběte Holandského, syna římského císaře Ludvíka Němce a druhá dcera Blanche se provdala za syna krále Edwarda III., Johna z Ghentu, který po smrti svého tchána zdědil titul vévody z Lancasteru.



Henry of Grosmont, vévoda z Lancasteru jako rytíř řádu Podvazku, namalovaný cca 1440-50 v Bruges Garter Book.



Znak této mladší větve vychází z původního královského znaku diferencovaného brisurami. Zakladatel linie hrabat z Lancasteru, později vévodů, Edmund, druhý syn krále Jindřicha III. Anglického užíval v le-tech 1273-1290 pečeť, na které jsou zobrazeny tři lví těla splývající uprostřed pečetního pole v jedinou hlavu zobrazenou an face.

Heraldika:

Erby příslušníků této mladší větve vychází z původního královského znaku diferencovaného heraldickými brisurami. Zakladatel linie hrabat z Lancasteru, později vévodů, Edmund, druhý syn krále Jindřicha III. Anglického užíval v letech 1273-1290 pečeť, na které jsou zobrazeny tři lví těla splývající uprostřed pečetního pole v jedinou hlavu zobrazenou čelně hledící (an face).



Pečeť Edmunda zv. Crouchback, druhého syna krále Jindřicha III. Anglického.

Kromě této prazvláštní, v Čechách nevídané figury (angl. Lion Tricorporate), která zcela jasně vychází ze znaku jeho otce, nosil královský štít se třemi anglickými leopardy diferencovaný modrým čtyřlaločným turnajským límcem se zlatými francouzskými liliemi na paměť svého sňatku s Blanche z Artois.
Takto koncipovaný štít nakonec převzal i Jindřich z Grosmontu po svém nástupu vlády nad hrabstvím. Turnajský límec se stal trojlaločným a počet lilií se omezil na celkem devět. Klenotem byl stříbrný drak stojící na přilbici bez točenice nebo koruny. Přikrývadla užíval červená podšitá hermelínem jako ostatní členové královské rodiny.



Rodinný erb Jindřicha z Grosmontu, vévody z Lancasteru.


V kostele Elsing Church v Norfolku však lze spatřit postavu zobrazující Jindřicha, vévodu z Lancasteru jak nese svou přilbici se stejným klenotem jako měl král. Rodové barvy Lancasterů byly stříbrná a modrá a jako badge Jindřich užíval zlatě korunovanou červenou růži. Erbovní destička (Garter Stall plate) Jindřicha z Lancasteru byla hned vedle suveréna.
Vážení čtenáři, jsme na konci dalšího pokračování našeho seriálu o zakládajících rytířích Řádu podvazku. Pro zájemce heraldiky a genealogie připravujeme další pokračování, ve kterých budou zobrazeny mnohé další heraldické symboly a popisy erbů. Jak jsem se již minule zmínil, pracuji na venkově a poslední změny počasí jsou náročné na úklid domácnosti. Pořídil jsem si rotační mop se ždímacím mechanizmem. Je snadno ovladatelný, odstřeďuje, ždímá i máchá. V balení se dodává s teleskopiskou tyčí a dvěma žinilkovými kotouči na vytírání podlahy. Kotouče stačí vyprat v čisté vodě bez přísad saponátů, máte-li zájem, já jsem jej koupil na adrese http://www.mop-rotacni.cz/?11,cz_rotacni-mop-profi-easy-mop-bez-pedalu

Řád Podvazku 2

19. ledna 2016 v 19:38 | Yale |  Rytířské řády

Edward III.

Prvním řádovým suverénem se stal Edward III. z rodu Plantagenetů. Narodil se 13. listopadu 1312 ve Windsoru, byl prohlášen králem 25. ledna 1327 a korunován 1. února 1328. Z politických a vojenských důvodů musel v roce 1328 uznat samostatnost Skotska. 24. ledna 1329 se oženil s Filipou Holandskou (+15. 8. 1369 a je pohřbena ve Westminsterském opatství), dcerou Viléma hraběte holandského a henegavského.
V roce 1340 vznesl nároky na francouský trůn a začal se titulovat "Dei Gratia, Rex Angliae et Franciae et Dominus Hiberniae", svůj nárok podpořil uzurpací francouzského znaku, který vložil do prvního a čtvrtého pole svého královského štítu.




Důsledek těchto politických kroků je dnes znám pod názvem "Stoletá válka". Roku 1346 zvítězil v bitvě u Kresčaku a v roce 1360 získal mírem v Brétigny do svého držení město Calais, Gaskoňsko, Guienne a oblast Poitou. Oplátkou se zřekl titulu krále Francie. O devět let později byla ze strany Francie válka obnovena a Edward opět přijal titul francouzského krále.
Filipa dala Edwardovi celkem 12 dětí, z toho sedm synů a pět dcer. Z nich tři zemřely jako kojenci nebo v dětství a druhá dcera Joan se stala obětí "černé smrti" v Bordeaux roku 1348, na cestě ke svému ženichovi, nejstaršímu synu krále Petra Kastilského. Nejstarší dcera Isabella se provdala za francouzské válečné rukojmí, Enguerranda de Coucy. Ženich byl povýšen na hraběte z Bedfordu a přijat za rytíře řádu Podvazku, ale manželství skončilo neúspěšně a de Coucy se brzy vrátil do Francie. Přesto se z manželství narodily dvě dcery, Marie de Coucy, která se provdala za Roberta de Barr a Filipa, pojmenovaná po babičce, se provdala za významnou postavu dvoru krále Richarda II. Anglického, Roberta de Vere, hraběte z Oxfordu a vévodu Irského, rovněž rytíře řádu Podvazku.
Král se snažil podporovat svou francouzskou politiku i sňatky některých svých dětí, další z dcer Marie se provdala na kontinent za vévodu Jana IV. z Bretaně, ale jejich manželství skončilo bez dětí neboť Marie zemřela velmi záhy. Poslední z dcer Margaret se provdala za otcova generála Johna Hastingse, hraběte z Pembroke, ale i ona neměla děti a zemřela poměrně mladá.
Edward si přál mít ze svých synů velké územní magnáty, kteří by se stali zárukou pevnosti trůnu.To bylo velmi riskantní rozhodnutí a do budoucna tím Edward připravil pro své nástupce vážné problémy. Nejstarším synem byl Edward, zvaný Černý princ, jako následník trůnu mohl být vyloučen z podílu na požitcích plynoucích z královských majetků. Aby měl vlastní příjmy, byl ve věku tří let povýšen na hraběte z Chesteru a později na hraběte z Cornwallu (od roku 1337 bylo hrabství pozvednuto na vévodství) a nakonec následovalo knížectví Wales. Otcovy dynastické plány se svým nejstarším synem se však míjely účinkem. Princ zůstával až do 30 roku svého věku neženat až se zamiloval do Joan, nedávno ovdovělé hraběnky ze Salisbury.
Joan, dcera hraběte z Kentu, byla největší krasavicí své doby. Z manželství vzešel syn Richard, pozdější král Richard II. manžel princezny Anny České. Druhý Edwardův přeživší syn se jmenoval Lionel, vévoda z Clarence a otec mu našel dvě velmi bohaté nevěsty. První Alžběta, byla jediným dítětem a dědicem Williama de Burgh, hraběte z Ulsteru a skrze ni se stal Lionel předním irským statkářem, kontrolujícím dědictví po rodině de Clare v Ulsteru a Connaughtu. Tento politický tah byl přesně tím co Edwardovi pomáhalo udržet vládu v Irsku. Protože sám nebyl schopen podepřít svou vládu vlastní přítomností na irské půdě, stal se jeho syn tímto aktem irským vícekrálem. Po Alžbětině smrti, se Lionel oženil s Violantou Visconti, dědičkou vůdčí milánské rodiny. Její otec byl ochoten zaplatit 2 miliony zlatých florinů, spolu s hrady a městy Piemontu za výsady, které očekával od Edwarda III., pokud by se stal římským císařem. Lionel zemřel krátce po svém druhém sňatku, ale otec měl již naplánován osud jeho dítěte, Filipa uzavřela sňatek s Mortimerem, hrabětem z March, synem milence své matky, čímž si zavázal významnou část baronské moci ve prospěch koruny.
Čtvrtý syn John, narozený v Ghentu roku 1340 se oženil na otcův popud s Blanche, mladší z dcer a dědiček Jindřicha vévody z Lancasteru a stal se tak případným dědicem po obou svých tchánech i švagrové. Když mladá Blanche zemřela, stal se John z Ghentu (také Gauntu) držitelem největší skupiny území v Anglii vedle koruny - vévodství Lancaster a hrabství Leicester, Lincoln a Derby. Následně se John oženil s Constancií, spoludědičkou Petra Kastilského a Leonského, čímž se stal nejbohatším mužem v zemi a zároveň i mezinárodně známou osobou. Jeho mladší bratr Edmund z Langley, pátý Edwardův syn se oženil se setrou princezny Constancie, čímž posílil postavení Anglie na španělském poloostrově a nejmladší z bratří Thomas z Woodstocku se rovněž na otcův příkaz bohatě oženil. Vzal si dědičku rodu Bohunů, hrabat z Herefordu, Essexu a Northamptonu.
Z tohoto, možná suchého výčtu sňatků jednotlivých členů Edwardovy rodiny je vidět promyšlený plán krále jak ovládnout co nejvíce majetku a tak upevnit vládu rodu. Jak později bude řečeno tato sňatková politika uvedla Anglii do zmatku tzv. Války růží a takřka k naprosté likvidaci vysoké šlechty ke konci 15. století.

Heraldika

Prvním suverénem řádu se stal v roce 1348, jak již bylo řečeno, král Edward III. Anglický. Vznik erbu anglických králů se datuje do doby vlády Richarda I Plantageneta. Nicméně heroldi 13. století přidělili heraldické znaky i anglickým králům, kteří žili v předheraldických dobách. Tyto znaky se staly později atributy stejně jako v Čechách se plamenná orlice stala symbolem sv. Václava. Např. znak tří zlatých korun v modrém poli je znak, který byl přiřčen, jak již bylo řečeno králi Artušovi, ale i naprosto jednoznačně identifikuje sv. Edmunda, vládce Východní Anglie. Je tedy naprosto nezpochybnitelné, že jedním ze čtyř vladařů se štítem tři korun na Karlštejně bude právě sv. Edmund a zbývající dva mohou pocházet z Edmundova rodu.
Jiný znak, který se stal rovněž nezpochybnitelným rozpoznávacím znamením je znak sv. Edwarda Vyznavače, v modrém štítě liliový kříž provázený pěti merletami vše zlaté. Tento erb byl středověkými heroldy přičítán rodu králů z Wessexu. Poprvé se objevil v jistém rukopisu ze 13. století.




Je velmi pravděpodobné a několik indicií tomu nasvědčuje, že angličtí normanští panovníci užívali lva jako své královské znamení či odznak dlouho před tím, než se objevili obecně známí tři angličtí leopardi. Je znám obraz Geoffreye z Anjou, zetě Jindřicha I., kterak drží před sebou dlouhý románský štít se zlatými lvi ve skoku. Potomci Jinřichových nelegitimních synů užívali ve svých štítech rovněž lvy.


Vnuk Geoffreye z Anjou, William Longespee nesl stejný erb jako jeho děd.
Tento erb bývá považován jako jeden z prvních projevů heraldiky.


Syn Jindřicha II., Jan nesl na svém štítě dva kráčející leopardy, jeho starší bratr Richard I. zpočátku jen jediného lva a nelegitimní syn William Longespée dokonce lvů šest. Nejstarší z Jindřichových synů Jindřich používal podle erbovní role Matthewa Parise štít červeno-černě polcený se třemi zlatými leopardy pod sebou. Pozdější znak Normandie červený štít se dvěmi zlatými leopardy pod sebou byl odvozem právě ze znaků anglických normanských králů (Výjimkou je odznak krále Štěpána z Blois, který je kladen na štít a popisuje se jako červený štít se třemi kentaury pod sebou.).
Na prvé velké pečeti krále Richarda I. později zvaného Lví srdce je jednoznačně vidět lev ve skoku otočený vlevo na pravé viditelné polovině jeho zakulaceného štítu. Je tak pravděpodobné, že na levé straně štítu je obdobný lev otočený opačně.


Pečeť Richrda I. Anglického z roku 1195.


V roce 1198, a snad o nedlouho dříve, se poprvé objevuje štít se třemi leopardy, tak jak ho užívali všichni pozdější Plantagenetovští králové. Do roku 1340 angličtí panovníci nosili štít se třemi leopardy, kdy Edward III. jednostranně rozhojnil svůj znak tím, že přijal do prvního a čtvrtého štítového pole francouzský znak, v modrý štít posetý zlatými liliemi. Již z umístění na nejčestnějším místě je vidět snaha dát najevo sílu nároku na francouzský trůn. Klenot tvořil anglický leopard zlatě korunovaný stojící na červené čapce podšité hermelínem zv. chapeau. Přikrývadla byla používána červená podšitá hermelínem. Kromě toho lze vidět, i když poměrně zřídka, druhý klenot orla.


Edward III. jako suverén řádu Podvazku, namalovaný cca 1430-40 v Bruges Garter Book.


Kromě erbu lze spatřit ještě tzv. odznaky (badge), které Edward III. během svého života užíval. Snad nejdůležitější bylo slunce vycházející za oblakem, dále pařez vytržený ze země, který symbolizoval panství Woodstock, kde se narodil následník trůnu Edward, zv. Černý princ. Dalšími odznaky byly sokol, gryf, pštrosí pero, lilie, meč, nebo meč vztyčený na chapeau na jehož ostří jsou navlečeny tři koruny (opět připomínka králových saských předků) a divoký kanec.
Edward III. též používal několik osobních standard, např. standarda, která má u žerdě znak sv. Jiří velký asi 1/7 délky standardy. Její vlající část je dělena na světle fialovou a červenou se dvěmi bílými páskami s nápisem Dieu et mon droit. V první třetině je vidět anglický zlatě korunovaný leopard provázený vycházejícím sluncem z oblaku a zlatou korunou, ve druhé třetině se opakuje v horní části koruna a v dolní vycházející slunce z oblaku a v poslední třetině se střídají vždy dvě koruny a dvě vycházející slunce z oblaku.

Vážení čtenáři, dovoluji si Vás upozornit, že připravuji další pokračování povídání o Řádu Podvazku. Pracuji na venkově a někdy používám pro zpříjemnění prostředí a zahřátí, zvláště v poslední době, kdy zima udeřila naplno, přenosné plynové topení. Je snadno ovladatelné, má piezozapalování a používá butanové kartuše s ventilem KP02002 - 227 g plynu. Zhruba na tři hodiny vytvoří naprosto příjemné pracovní prostředí. Pokud máte o topení zájem, já jsem jej koupil na adrese http://www.plynovy-varic.cz/?9,cz_plynove-topeni

Kam dál