Řád Podvazku 5

8. června 2017 v 10:58 | Yale |  Rytířské řády

6. William de Montacute, 2. hrabě ze Salisbury (1348)

Dalším z hrabat, kteří se stali zakládajícími rytíři řádu Podvazku je na šestém místě William de Montacute, 2. hrabě ze Salisbury. Předek rodiny Drogo, zvaný de Monte-acuto či Montacute nebo Montague přišel do Anglie v doprovodu Roberta hraběte z Mortainu, nevlastního bratra Viléma Dobyvatele. (Je známo, že Vilém Dobyvatel byl rovněž zván Vilém "Levoboček". Traduje se, že normandský vévoda Robert, čtvrtý potomek vikinga Rolla, jednoho dne spatřil dceru koželuha Arlette, zahořel k ní láskou, vzal si ji k sobě na hrad a žil s ní až do konce svého života. Z jejich neposvěceného svazku se roku 1027 narodil syn Vilém. Je pravděpodobné, že romantický příběh o Arlette dceři koželuha není pravdou, protože Arlette ze svého sňatku s Herlwinem hrabětem z Conteville měla čtyři děti. Dvě dcery a dva syny. První dcera Adelheid se provdala celkem třikrát a měla děti z druhého a třetího manželství, její krev koluje v rodech skotských králů a hrabat z Hollandu. Syn Odo (+1097) se stal významným spolutvůrcem normandské vlády Viléma Dobyvatele v Anglii, roku 1066 byl jmenován hrabětem z Kentu a byl již dříve biskupem v Bayeux. Druhý syn Robert hrabě z Mortain se stal skrze své dvě dcery předkem vládců Španělska a Sicílie. Poslední z dětí, dcera Emma je pramátí králů Navarry.)
Získal statky v hrabství Somerset. Mezi anglickými barony je poprvé jmenován Simon de Montacute, který se oženil s Aufrick, dcerou Ferguse a sestrou a dědičkou Orryho, krále ostrova Man. Jeho synem byl William 2. Baron de Montacute, velký oblíbenec krále Edwarda II., který jej jmenoval seneschalem vévodství Akvitánie, zemřel roku 1319 v Gaskoňsku. Se svou manželkou měl tři syny a sedm dcer.
Nejstarším synem byl William 3. baron de Montacute, od roku 1337 hrabě ze Salisbury. Účastnil se válečných operací proti Skotům a poté byl nápomocen svému králi v bojích ve Francii, kde byl zajat a společně s Robertem de Ufford, hrabětem ze Suffolku strávil dva roky ve vězení, ze kterého byl díky zásahu českého krále Jana propuštěn. Po návratu z Francie opět dobyl ostrov Man, kde byl korunován králem. Hrabě zemřel roku 1343 a vlády nad rodovým majetkem se ujal jeho nejstarší stejnojmenný syn William 2. hrabě ze Salisbury.

William se narodil 20. června 1328 v Donyattu (Somerset) Williamu de Montacute, králi ostrova Man a jeho manželce Kateřině de Grandison. William nastoupil vládu po svém otci 30. ledna 1344 a rovněž se účastnil válek ve Francii a slávu získal v bitvách u Caen a Kresčaku, roku 1346 byl slavnostně pasován na rytíře.
V bitvě u Poitiers velel zadnímu voji anglické armády a společně s hrabětem z Warwicku měl hlavní zásluhu na anglickém vítězství. Později byl jedním z hlavních vyjednavačů, kteří uzavřeli mírovou smlouvu z Bretigny. V následujících mírových letech byl hrabě členem královské rady Edwarda III. Roku 1369 se účastnil bojových akcí vedených Johnem z Gauntu v severní Francii a poté i několika dalších tažení, při kterých se snažil opět dojednat mírové ukončení konfliktu.
Účastnil se též spolu s mladým králem Richardem II. potlačení rebelie, kterou vedl Wat Tyler a roku 1385 táhl spolu se svým králem do Skotska. Někdy v letech 1392-93 prodal ostrov Man Williamovi LeScorpe of Bolton a vzdal se královského titulu.
William, 2. hrabě ze Salisbury byl celkem dvakrát ženat. První manželkou mu byla od roku 1341, nám již známá krásná Joan, dcera Edmunda Plantageneta, hraběte z Kentu. Bezdětné manželství však bylo po zásahu papeže Clementa VI. 13. listopadu 1349 rozvedeno, aby se Joan mohla ještě dvakrát provdat a zanechat po sobě celkem šest dětí.
Druhou Williamovou manželkou se stala krátce po rozvodu Alžběta, nejstarší dcera a spoludědička Johna 9. Lorda Mohuna of Dunster, se kterou měl jediného syna Williama a dvě dcery a usadil se na hradě Bisham v Berkshire.

Sir William Montacute, syn hraběte Williama, se kolem roku 1378 oženil s Elizebath, dcerou Richarda FitzAlana, 15. hraběte z Arundelu a Alžběty de Bohun, hraběnky z Northamptonu. Bohužel zemřel bezdětný, když byl nešťastně zabit při turnaji ve Windsoru pořádaném roku 1382. Hrabě William zemřel 3. června 1397 v Bishamu (Berkshire), je pohřben v kapli sv. Jiří na hradě Windsor.



William de Montacute, 2nd Earl of Salisbury, jako rytíř řádu Podvazku, namalovaná cca 1440-50 v Bruges Garter Book



Titul hraběte ze Salisbury zdědil syn mladšího bratra Johna de Montacute. Mladší bratr Williama 2. Hraběte ze Salisbury, John de Montacute se společně s ostatními vojsky zúčastnil bitvy u Kresčaku a následujících bojů, za to byl roku 1357 povýšen na Barona Montacute a Monthermer. Titul barona Monthermera získal díky sňatku s Margaret, dcerou a dědičkou Thomase Lorda Monthermera.

Heradika:

Erb rodiny Montacute je známý a blasonuje se jako stříbrný štít se třemi červenými routami vedle sebe. Vývoj znaku je zajímavý, protože na pečeti výše zmíněného Simona de Montacute se objevuje ještě druhý symbol gryf. Dokonce někteří autoři anglické heraldické literatury tvrdí, že Simon jako první užíval čtvrcený štít s routami a gryfem.


Erb Montacute of Bisham, moderní verze.

Erbovní role zvaná Surrey Roll zobrazuje znak Williama 2. hraběte ze Salisbury jako čtvrcený, v prvním a čtvrtém stříbrném poli tři červené routy vedle sebe a ve druhém a třetím červeném poli tři stříbrné obrněné nohy znamenající majetkový i právní nárok na ostrov Man. Jako klenot nosil na své přilbě červenou korunku a z ní vyniká stříbrný gryfí krk s červenou zbrojí mezi stříbrnými křídly. Krydla jsou posetá stříbrnými grifími pery a podšitá červeně.


7. Roger Mortimer, 2. hrabě z March (1348)

Sedmým rytířem na seznamu zakládajících členů řádu Podvazku je Roger Mortimer, 2. hrabě z March. Rodina Mortimerů je starobylou normandskou šlechtou odvozující svůj původ od Williama de Warren nebo jeho bratra Waltera de St. Martin. Jisté je, že Roger de Mortimer, syn jednoho z předchozích, založil v Normandii opatství sv. Viktora někdy kolem roku 1054. Do Anglie se dostal spolu s invazními vojsky Viléma Dobyvatele a získal za své zásluhy hrad Wigmore. Hned od počátku hráli Mortimerové významnou roli v anglické historii.

Roger Mortimer se narodil roku 11. listopadu 1328 v Ludlow (Shropshire) Edmundu Lordu Mortimerovi a jeho manželce Alžbětě Badlesmere. Byl povolán do Parlamentu jako Baron Mortimer z Wigmoru, díky dědictví po rodičích. Na základě zásluh v bitvě u Kresčaku byl společně s Černým princem na válečném poli pasován na rytíře. 2. hrabětem z March se stal 29. listopadu 1330. Kromě těchto poct se hrabě stal constablem hradu Dover a správcem Pěti přístavů (Warden of Cinque Ports, Správce Pěti přístavů (Hastings, Sandwich, Dover, Romney a Hythe) byl významný příslušník dvora, který za velké výsady měl povinnost vystrojit pro krále loďstvo).
Kolem roku 1350 se oženil s Filipou, dcerou Williama, 1. hraběte ze Salisbury a krále ostrova Man. Z manželství zůstali dva synové a dcera Margareta, která se provdala za Johna de Audley. Roger Mortimer zemřel v Burgundsku v Rouvray jako velitel anglických vojsk 26. února 1359/60. Po otcově smrti nastoupil vládu jako 3. hrabě z March mladší ze synů Edmund. Díky jeho sňatku s Lady Filipou, dcerou Lionela, vévody z Clarence se stal jedním případných nápadníků na anglický trůn uprázdněný smrtí bezdětného Richarda II.



Roger Mortimer, 2nd Earl of March, jako rytíř řádu Podvazku, namalovaná cca 1440-50 v Bruges Garter Book

Heradika:


Erb rodu Mortimerů je velmi znám, ale těžko se blasonuje. Příslušníci rodu užívali štít se stříbrným srdečním štítkem. Vlastní pole štítu je děleno na hlavu štítu zbytek je 5x zlato-modře děleno. Hlava štítu je rozdělena na třetiny, prostřední modrá se zlatým kůlem, pravá kosmo dělená zlato-modře, levé šikmo dělená rovněž zlato-modře. Klenotem na zlatě korunované přilbě je kyta stříbrných resp. modrých per, krydla modrá podšitá hermelínem. Rodinným odznakem (badge) byl bílý lev, který se později používal ve spojitosti s anglickými králi z rodu Yorků.




 

Řád Podvazku 4

28. března 2016 v 11:09 | Yale |  Rytířské řády

3. Thomas de Beauchamp, 11. hrabě z Warwicku (1348)


Číslem tři mezi zakládajícími rytíři řádu Podvazku byl Thomas de Beauchamp, 11. hrabě z Warwicku. Rodina de Beauchamp pochází z Normandie a do Anglie její předek Hugo de Beauchamp přišel společně s Vilémem Dobyvatelem, který svému bojovému druhovi přidělil statky v hrabství Bedford. Hrabství Warwick získal ve druhé polovině 13. století William de Beauchamp, pán na hradě Emley Castle díky dědictví po své matce, Isabelle de Mauduit, sestře a dědičce Williama 14. hraběte z Warwicku z rodu Mauduit.
Thomas de Beauchamp se narodil 14. února 1314 na hradě Warwick jako syn Guye de Beauchamp, 10. hraběte z Warwicku a jeho manželky Alice de Toeni, sestry a dědičky Roberta, Lorda Toeni of Flamsted. Oženil se s Kateřinou, dcerou Rogera Mortimera z Wigmore, milence matky krále Edwarda III., pod jehož poručnictvím vyrůstal a ve svých 15 letech se ujal svého dědictví. O dva roky později získal zvláštní milostí krále Edwarda do dědičného držení úřad sheriffa v hrabství Worcester a stal se ministrem financí.
Thomas de Beauchamp si dokázal udržet vysoké renomé válečníka, které si vydobyl již jeho otec. Stal se významným velitelem Edwardových vojsk, roku 1337 se stal kapitánem armády táhnoucí proti Skotům. Roku 1342 byl v družině Jindřicha z Lancasteru, která táhla do Skotska na podporu pretendenta skotského trůnu.
V následujícím roce byl jmenován maršálem Anglie a tento úřad držel až do své smrti. Traduje se historka, že Thomas de Beauchamp roku 1344 při tažení krále Edwarda do Francie přistál v La Hogue, kde Thomas vystoupil na břeh spolu s jedním společníkem a šesti lukostřelci jako předvoj anglického krále. Na břehu napadli skupinu asi sta obránců, ze kterých šedesát zabili a ostatní obrátili na útěk, tak umožnili králi vylodit se ve Francii.



Bitva u Kresčaku, vyobrazení z kroniky Jeana Froissarta, kapitola CXXIX.



V bitvě u Kresčaku byl v čele předvoje armádní skupiny Černého prince. Roku 1347 velel obléhacím vojskům u města Calais. V bitvě u Poitiers osobně zajal Viléma de Melleun, arcibiskupa ze Sens a jako výkupné obdržel na tehdejší dobu závratnou částku 8.000 marek.
V době kdy navštívil západní Evropu kyperský a jerusalémský král Petr de Lusignan (Petr de Lusignan, král kyperský a jerusalémský, kromě jednání v západní Evropě s čerstvě zvoleným papežem Urbanem V. a téměř se všemi významnými panovníky, navštívil roku 1363 též Prahu a účastnil se již čtvrtého sňatku císaře Karla s Alžbětou (Eliškou) Pomořanskou v Krakově. Jeho iniciativa přimět císaře k účasti na křížové výpravě neuspěla.), žádající západní křesťanské panovníky o účast na křížové výpravě, navštívil Černého prince v Angoulému, kde se právě chystaly skvělé rytířské turnaje a slavnosti na počest právě narozeného princova syna, přijal Thomas de Beauchamp, hrabě z Warwicku účast na zamýšlené výpravě. Roku 1362 se Thomas de Beauchamp účastnil křížové výpravy na Litvu, ze které přivezl do Londýna syna litevského velkoknížete a při křtu mu dal své jméno.
Thomas de Beauchamp, jeden z nejvýznamnějších anglických šlechtic zemřel 13. listopadu 1369 na mor v Calais. Se svou manželkou měl celkem 7 synů a 9 dcer a celá jeho rodina významným způsobem následujících sto let ovlivňovala dějiny Anglie.


Thomas de Beauchamp, Earl of Warwick jako rytíř řádu Podvazku, namalovaný cca 1440-50 v Bruges Garter Book.

Heraldika:

Erb rodiny de Beauchamp se poprvé objevuje ve třináctém století v jednoduché formě červeného štítu se zlatým břevnem. Počátkem třináctého století se rodina rozdělila do několika větví. Nejstarší rodová linie, hrabata z Warwicku v osobě děda Thomase de Beauchamp, Williama, přijala do svého štítu šest zlatým křížkových křížů.




Guy, 10. hrabě z Warwicku, roku 1301 přivěsil pečeť na dopis anglických hrabat a baronů papeži Bonifáci VIII., ve kterém odmítli jeho snahu chránit politickou nezávislost Skotska. Hrabě k dopisu přivěsil svou pečeť na jejímž aversu je vidět cválající jezdec se štítem a mečem, na reversu je štítek se sníženou hermelínovou krokví položenou na zlato-modré šachovnici. Štítek provází vpravo a vlevo dva angličtí leopardi. Tento štítek dával věřejně najevo, že držitel zobrazené pečeti je dědic a právní nástupce prvních držitelů hradu a hrabství Warwick, rodu Newburgh. (Prvním držitelem hradu a hrabětem z Warwicku byl Jindřich de Newburgh, pojmenovaný po hradu v Normandii, mladší syn Rogera de Bellomont, hraběte z Mellentu, který přišel do Anglie společně s normandskými vojsky Viléma Dobyvatele.)





V kostele Elsing Church v Norfolku však vidíme vyobrazeného Thomase, 11. hraběte z Warwicku v brnění, mající oblečen jupon v barvách rodu, červené pole ze zlatým břevnem provázeným vždy třemi zlatými křížkovými kříži nahoře a dole, v ruce držící svatojiřskou vlajku. V kostele Panny Marie ve Warwicku se dodnes nachází mosazná náhrobní deskajeho stejnojmenného syna Thomase, 12. hraběte z Warwicku, rovněž rytíře řádu Podvazku, opět s nerozšířeným znakem. (Pro Anglii jsou zvláště typické mosazné náhrobní desky (Brasses), na nichž jsou vyryté postavy, náboženské výjevy nebo znaky. Bývaly zasazovány do náhrobních desek z černého mramoru. Poprvé se objevily na konci 13. století a jejich obliba se udrželo až do konce století patnáctého.)
Mladší bratr Thomase John de Beauchamp užíval stejný erb jako jeho bratr, ale pro vzájemné odlišení vložil doprostřed zlatého břevna malou černou pětihrotou hvězdičku. Jako klenot byl užíván na červeně korunované přilbě stříbrný krk labutě s červeným pyskem. Labutí krk svým peřím přímo přecházel na přikrývadla, která byla červeně podšita.



Rodinný odznak (badge) je vidět na již výše zmíněné náhrobní desce v kostele Panny Marie ve Warwicku, kde Thomas de Beauchamp má na malých kruhových destičkách na loktech stříbrné ostrve v červeném kruhu a i pochva jeho meče je ozdobena ostrvemi.


4. Jean III. de Grailly (1348)

Dalším rytířem, v pořadí čtvrtým, který je uváděn v seznamech zakládajících rytířů řádu byl z pohledu dnešního člověka "cizinec", Gaskoněc, Jean de Grailly. Uvědomíme-li si, že ve 14. století byl anglický panovník vládcem též na kontinentě a vlastnil nezanedbatelná území v rámci francouzského království a v této roli vystupoval jako leník francouzského krále, Jean de Grailly pak jakožto leník anglického krále, pána Gaskoňska, cizincem v našem smyslu slova není. Dále je třeba poznamenat, že rytířské řády a společnosti zakládané ve 14. století byly organizace nadnárodní, i když jejich smyslem bylo posílit politické a vojenské postavení panovníka, který jmenovaný řád či rytířskou společnost založil.
Je zajímavé, že Jean de Grailly je Froissartem v jeho Kronikách důsledně nazýván titulem "Captall de Buche" , což bývá překládáno jako hejtman z Buchu, pevnosti stojící na mysu vzdáleném 14 mil od Bordeaux.

Jean III. de Grailly, Captal de Buch (*? +7. září 1376, Paříž) byl synem Jeana II. de Grailly, Captala de Buch a Vicomta de Benauges spolu s Blanche de Foix. Byl bratrancem hrabat de Foix. Jean Froissart ve svých Kronikách jej chválí jako ideál rytířství.
Poté co se Jean de Grailly přidal na anglickou stranu tzv. Stoleté války, byl jmenován králem Edwardem III. hrabětem z Biggore a stal se také jedním ze zakládajících členů řádu Podvazku v roce 1348. Účastnil se bitvy u Poitiers jako velitel jezdectva Černého prince a dá se konstatoval, že jeho bojová aktivita byla rozhodující pro konečný úspěch Angličanů. Jean de Grailly, Captal de Buch vedl své jezdce proti Francouzům a jeho útok vyústil v zajetí krále Francie Jana II. a mnoha jeho šlechticů. Jan II. Francouzský byl po bitvě Černým princem převezen do Londýna a zde držen jako rukojmí.



Bitva u Poitiers, vyobrazení z kroniky Jeana Froissarta.



V roce 1364 Jean de Grailly, Captal de Buch velel vojsku krále Karla II. Navarrského v Normandii, kde byl poražen a zajat Bertrandem du Guesclin v bitvě u Cocherel. Po svém propuštění se následující rok přidal k francouzské straně a za své zběhnutí byl francouzským králem Karlem V. odměněn panstvím Nemours. Nicméně, de Grailly brzy obnovil svou loajalitu vůči Angličanům a v roce 1367 odešel bojovat do Španělska, kde se spolu s Černým princem účastnil bitvy u Nájery. Zde se opět střetl s vojskem, které vedl Bertrand du Guesclin, ale tentokrát byl du Guesclin ten, který padl do zajetí a Captal de Buch dostal vězně na starost. Jean de Grailly byl odměněn za své služby ve prospěch anglické koruny tím, že získal v roce 1371 úřad konstábla Aquitanie.
Roku 1372 opět bojoval v řadách Angličanů, velel anglickým silám, které čelily Francouzům při jejich útoku na pevnost a přístav v La Rochelle. Při pokusu o obléhání Soubise byly jeho vojáci překvapeni francouzským vojskem, kterému velel OwainLawgoch, velšský žoldnéř ve francouzských službách. Captal de Buch a sir Thomas Percy, seneschal of Poitou, byli zajati. Jean de Grailly,Captal de Buch strávil zbytek života jako vězeň ve věži pařížského Templu, neboť král Karel V. byl přesvědčen, že vydání vězně Angličanům za výkupné představuje příliš velké bezpečnostní riziko pro Francii.
Vzhledem k tomu, že Jean III. de Grailly ze svého sňatku s Rose d´Albret nezanechal žádného legitimního dědice, jeho strýc, Archambaud, hraběte z Foix a Bigorre zdědil majetek a titul Captal de Buch, který později předal svým potomkům, hrabatům z Foix. Dědicové Jeana de Grailly v osobě vnuka Archambauda de Grailly sňatkem s Isabellou de Foix získali hrabství Foix a Béarn, mladší větev rodu později držela titul hrabat de Candalle. Z této mladší rodové větve pocházela Anna, manželka českého krále Vladislava Jagellonského.




Jean III. de Grailly, Captal de Buch jako rytíř řádu Podvazku, namalovaný cca 1440-50 v Bruges Garter Book.



Heraldika:

Rodinný erb de Grailly je vcelku velmi známý, skládal se ze zlatého štítu s černým heroldským křížem a na něm celkem pět stříbrných hřebenatek.




Jako klenot se užíval černý mužský krk s oslíma ušima tzv. hlava krále Midase, přikrývadla byla černo-zlatá. Erbovní destička (Garter Stall plate) pod jménem Captall de Buche je v řádové kapli umístěna třetí v pořadí na straně panovníka.



Erb rodiny de Grailly je krásnou ukázkou jak se projevily křížové výpravy v západoevropské rodové heraldice. Kříž znamená účast na křížové výpravě a hřebenatky jsou mariánským symbolem. Panna Maria byla ve velké úctě všech rytířských rytířských řádů ve Svaté zemi a zároveň označují svatého Jakuba Většího, patrona poutníků.



5. Ralph de Stafford, 1. hrabě ze Staffordu (1348)

Pátým v pořadí mezi zakládajícími rytíři řádu Podvazku je další významný představitel anglických baronů Ralph, hrabě ze Staffordu. Jméno de Stafford se poprvé v Anglii objevilo v osobě mladšího bratra Ralfa de Toeni, spolubojovníka Viléma Dobyvatele, Roberta. Rodina de Toeni byla původem z Normandie. Na základě úřadu guvernéra staffordského hradu přijal Robert jméno hradu jako svůj přídomek. Milicent de Stafford, sestra a dědička posledního mužského potomka rodu se počátkem vlády krále Richarda I. provdala za pána ze starobylé staffordské rodiny Herveye Bagota. Jejich syn Hervey zdědil nejen majetek po své matce, ale i jméno jejího rodu a stal se zakladatelem všech dnešních Staffordů. Jeho vnuk Edmund byl za vlády Edwarda I. na přelomu 13. a 14. století přijat do Parlamentu jako Baron Stafford.

Ralph de Stafford, jako 2. Baron zasedal v Parlamentu od 14. 1. 1337 do 25. 11. 1350. Narodil se 24. září 1301 Edmundu de Stafford, 1. baronu Staffordovi a jeho manželce Margaret Bassett, dceři Ralpha, 1. Lorda Bassetta of Drayton a Joan de Grey. Plnoletosti dosáhl ještě za vlády Edwarda II. a při této příležitosti složil slib věrnosti a převzal otcovské statky do vlastní správy. Krátce poté následovaly obvyklé obřady spojené s pasováním na rytíře, očistná lázeň, nový oděv ...
Jako bojovník se poprvé válečné výpravy účastnil v armádě Edwarda III. proti Skotsku. Je velmi pravděpodobné, že se osvědčil, protože krátce nato se přeplavil do Bretaně a později spolu s hrabětem z Lancasteru válčil v Gaskoňsku, kde v bitvě u Bergeracu velel skupině vojsk útočících na město od moře. Díky úspěchům na válečných polích byl jmenován roku 1345 seneschalem Akvitánie.
V nejslavnější bitvě své doby, u Kresčaku, byl v předvoji jednotek Černého prince a po vítězství byl spolu s Reginaldem Cobhamem pověřen sepsáním všech padlých. 5. března 1349 byl za významný podíl na vojenských úspěších anglických vojsk ve Francii jmenován hrabětem ze Staffordu a zástupcem krále (captain-general) v Akvitánii.
Oženil se Margaret de Audley, jedinou dcerou a dědičkou Huga, Barona Audleye, dědice hrabství Gloucester. Díku tomuto sňatku získal značné jmění a baronie Audley přešla na rodinu Stafford. Z manželství zůstalo celkem šest dětí, 2 synové a 5 dcer. Zemřel na hradě Tonbridge v Kentu 31. srpna 1372. Dědicem se stal druhorozený syn Hugo, rovněž rytíř řádu Podvazku a předek vévodů z Buckinghamu, kteří významným způsobem zasahovali v 15. století do politické situace v Anglii.


Ralph de Stafford, 1st Earl of Stafford jako rytíř řádu Podvazku, namalovaný cca 1440-50 v Bruges Garter Book.

Heraldika:

Erbem rodiny Stafford je zlatý štít s červenou sníženou krokví. Tento štít je např. vidět na pečeti, kterou přivěsil Edmund de Stafford na dopis anglických baronů papeži roku 1301, nebo v kostele Elsing Church v Norfolku, kde je vidět Ralph de Stafford v plné zbroji s rodovým štítem u boku. Klenotem byl stříbrný krk labutě s červeným pyskem mezi stříbrnými křídly, krydla byla červená podšitá hermelínem.


Erb rodiny de Stafford


Nejslavnějším odznakem (badge), který rodina Stafford užívala je tzv. staffordský uzel. Kromě tohoto uzle byly v různým dobách užívány i jiné odznaky, např. vzlétající labuť s korunou na krku, ke které je přivěšen zlatý řetěz obtáčející labutí tělo. Rodinné barvy byly červená a bílá, nebo u mladších větví černá a červená.



staffordský uzel



Řád Podvazku 3

27. ledna 2016 v 10:59 | Yale |  Rytířské řády

1. Edward z Woodstocku, kníže z Walesu (1348)

Prvním ze zakládajících rytířů řádu Podvazku byl králům nejstarší syn a následník trůnu Edward z Woodstocku, kníže z Walesu. Edward se narodil 15. června 1330 v královském paláci Woodstock, hrabství Oxford, podle kterého dostal přídomek "z Woodstocku", jako nejstarší syn krále Edwarda III. a jeho manželky Filipy.
Jeho slavná přezdívka "The Black Prince" Černý princ resp. kníže vznikla pravděpodobně 200 let po jeho smrti, snad jako připomínka jeho tzv. erbu užívaného v době míru, blason: štít černý se třemi stříbrnými pery. Ve Francii byl "Prins Noire" ztělesněním strachu a nenávisti k Anglii, která Francouze tak dlouho ponižovala, v Anglii však znamená vzor rytířkosti a symbolizoval vše nejjasnější a nejušlechtilejší ve století válek a moru.





Ke vzniku tohoto odznaku se vztahuje pověst o sejmutém klenotu padlého krále Jana po bitvě u Kresčaku. Dnes je jisté, že rod Plantagenetů užíval peří jako své odznaky již dávno před slavnou bitvou i tak je možné, že si Černý princ přece jen z bitvy přinesl své heslo, které používají knížata z Walesu dodnes, znějící se staré angličtině IC DIEN, já sloužím, což může rovněž znít podle apoštolů "... dědic, jež jest dítětem, nic se neliší od sluhy". Princi bylo v době bitvy pouhých 16 let a je možné, že král Jan mohl mít v bitvě na své přilbě peří, ale je známo, že na všech pečetích užíval klenotu černých orlích křídel posetých zlatými srdíčky, rovněž je možné, že heslo ICH DIEN mohl mít vyšito na postroji svého koně.

Jak již bylo řečeno Edward byl již ani ne ve třech letech jmenován hrabětem z Chesteru a později hrabětem z Cornwallu, od roku 1337 pak vévodou z Cornwallu. V červenci roku 1338 dostal titul "ochránce" Anglie a 12. května 1343 byl jmenován knížetem z Walesu, ačkoliv jak se zdá sám Wales nikdy nenavštívil. Jménem svého otce vedl anglická vojska do bojů ve Francii a Španělsku. Již v šestnácti letech velel jedné z armád v bitvě u Kresčaku.
V roce 1356 zajal v bitvě u Poitiers nešťastného francouzského krále Jana Dobrého, roku 1362 dostal v léno Gaskoňsko a Guienne a byl jmenován knížetem z Akvitánie. V roce 1366 se na dvůr Černého prince v Bordeaux uchýlil do exilu kastilský král Petr Ukrutný (zv. též Právoplatný, šp. Pedro I. el Cruel) a s pomocí anglických vojsk byl dosazen zpět na trůn Kastilie, Leonu a Galicie.
Na základě stížností svých poddaných byl princ Edward předvolán jako vazal francouzským králem Karlem V. před soud do Paříže. Roku 1369 byly v Akvitánii obnoveny těžké boje, které zastihly Anglii i prince v naprostém vyčerpání. V roce 1371 byl již tak vážně nemocen, že se musel vrátit do Anglie, kde kolem vánoc roku 1375 na své francouzské tituly abdikoval o 8. června 1376 zemřel ve Westminsterském paláci. Zanechal po sobě desetiletého syna, budoucího krále Richarda II.


Edward, the Black Prince, kníže z Walesu jako rytíř řádu Podvazku, namalovaný cca 1440-50 v Bruges Garter Book.


Heraldika:

Edwardův štít byl stejný jako otcův, byl však rytířsky diferencován tak, že položil přes svůj štít stříbrný turnajský límec o třech lalocích. Toto znamení se později vžilo jako symbol všech následujících následníků trůnu majících titul knížat z Walesu. Klenot Černého prince se uchoval v katedrále v Canterbury a je v drobnostech odlišný od otcova. Zlatý korunovaný lev mající kolem krku zavěšený stříbrný turnajský límec, stojí na všech čtyřech tlapách na červeném chapeau s hermelínovým okrajem a dívá se kupředu, nelze ho tedy popisovat jako leoparda. Přikrýdla byla rovněž červená, ale s vyšitými zlatými růžemi, podšitá hermelínem.


Edward z Woodstocku, známý jako Černý princ, kresba Dan Escott.



Oblíbené badge Černého prince bylo pštrosí pero s napíchnutým svitkem, tak jak je vidět na mnoha princových pečetím nebo v trojitém provedení na tzv. štítu pro mír z Edwardovy tumby v Canterburské katedrále.


Pečeť Edwarda z Woodstocku, Černého prince, s pštrosími pery.


2. Jindřich vévoda z Lancasteru (1348)


Druhým v pořadí mezi zakládajícími rytíři byl Jindřich, vévoda z Lancasteru. Lancasterové byli mladší větví královské rodiny a pocházeli od Edmunda hraběte z Lancasteru, bratra krále Edwarda I. Jindřich byl podle místa svého narození nazýván Jindřich z Grosmontu.
Stal se zakladatelem anglické námořní moci a zvítězil nad Francouzi v bitvách u Sluys a Winchelsea. Později válčil ve Skotsku, Gaskoňsku i Normandii. Velmi vydatně se spolupodílel na anglických bojích, hlavně zpočátku tzv. Stoleté války. Roku 1337 byl jmenován hrabětem z Derby a roku 1345 nastoupil vládu po svém otci v hrabstvích Lancaster a Leicester. Roku 1351 bylo hrabství Lancaster povýšeno na vévodství a ještě před tím roku 1349 získal hrabství Lincoln. Na dvoře krále Edwarda III. zastával úřad nejvyššího hofmistra Anglie. Zemřel v Leicesteru 13. 3. 1361 a z manželství s Isabellou z Beaumontu zanechal pouze dvě dcery. Starší Maud se provdala za Viléma V. hraběte Holandského, syna římského císaře Ludvíka Němce a druhá dcera Blanche se provdala za syna krále Edwarda III., Johna z Ghentu, který po smrti svého tchána zdědil titul vévody z Lancasteru.



Henry of Grosmont, vévoda z Lancasteru jako rytíř řádu Podvazku, namalovaný cca 1440-50 v Bruges Garter Book.



Znak této mladší větve vychází z původního královského znaku diferencovaného brisurami. Zakladatel linie hrabat z Lancasteru, později vévodů, Edmund, druhý syn krále Jindřicha III. Anglického užíval v le-tech 1273-1290 pečeť, na které jsou zobrazeny tři lví těla splývající uprostřed pečetního pole v jedinou hlavu zobrazenou an face.

Heraldika:

Erby příslušníků této mladší větve vychází z původního královského znaku diferencovaného heraldickými brisurami. Zakladatel linie hrabat z Lancasteru, později vévodů, Edmund, druhý syn krále Jindřicha III. Anglického užíval v letech 1273-1290 pečeť, na které jsou zobrazeny tři lví těla splývající uprostřed pečetního pole v jedinou hlavu zobrazenou čelně hledící (an face).



Pečeť Edmunda zv. Crouchback, druhého syna krále Jindřicha III. Anglického.

Kromě této prazvláštní, v Čechách nevídané figury (angl. Lion Tricorporate), která zcela jasně vychází ze znaku jeho otce, nosil královský štít se třemi anglickými leopardy diferencovaný modrým čtyřlaločným turnajským límcem se zlatými francouzskými liliemi na paměť svého sňatku s Blanche z Artois.
Takto koncipovaný štít nakonec převzal i Jindřich z Grosmontu po svém nástupu vlády nad hrabstvím. Turnajský límec se stal trojlaločným a počet lilií se omezil na celkem devět. Klenotem byl stříbrný drak stojící na přilbici bez točenice nebo koruny. Přikrývadla užíval červená podšitá hermelínem jako ostatní členové královské rodiny.



Rodinný erb Jindřicha z Grosmontu, vévody z Lancasteru.


V kostele Elsing Church v Norfolku však lze spatřit postavu zobrazující Jindřicha, vévodu z Lancasteru jak nese svou přilbici se stejným klenotem jako měl král. Rodové barvy Lancasterů byly stříbrná a modrá a jako badge Jindřich užíval zlatě korunovanou červenou růži. Erbovní destička (Garter Stall plate) Jindřicha z Lancasteru byla hned vedle suveréna.
Vážení čtenáři, jsme na konci dalšího pokračování našeho seriálu o zakládajících rytířích Řádu podvazku. Pro zájemce heraldiky a genealogie připravujeme další pokračování, ve kterých budou zobrazeny mnohé další heraldické symboly a popisy erbů. Jak jsem se již minule zmínil, pracuji na venkově a poslední změny počasí jsou náročné na úklid domácnosti. Pořídil jsem si rotační mop se ždímacím mechanizmem. Je snadno ovladatelný, odstřeďuje, ždímá i máchá. V balení se dodává s teleskopiskou tyčí a dvěma žinilkovými kotouči na vytírání podlahy. Kotouče stačí vyprat v čisté vodě bez přísad saponátů, máte-li zájem, já jsem jej koupil na adrese http://www.mop-rotacni.cz/?11,cz_rotacni-mop-profi-easy-mop-bez-pedalu
 


Řád Podvazku 2

19. ledna 2016 v 19:38 | Yale |  Rytířské řády

Edward III.

Prvním řádovým suverénem se stal Edward III. z rodu Plantagenetů. Narodil se 13. listopadu 1312 ve Windsoru, byl prohlášen králem 25. ledna 1327 a korunován 1. února 1328. Z politických a vojenských důvodů musel v roce 1328 uznat samostatnost Skotska. 24. ledna 1329 se oženil s Filipou Holandskou (+15. 8. 1369 a je pohřbena ve Westminsterském opatství), dcerou Viléma hraběte holandského a henegavského.
V roce 1340 vznesl nároky na francouský trůn a začal se titulovat "Dei Gratia, Rex Angliae et Franciae et Dominus Hiberniae", svůj nárok podpořil uzurpací francouzského znaku, který vložil do prvního a čtvrtého pole svého královského štítu.




Důsledek těchto politických kroků je dnes znám pod názvem "Stoletá válka". Roku 1346 zvítězil v bitvě u Kresčaku a v roce 1360 získal mírem v Brétigny do svého držení město Calais, Gaskoňsko, Guienne a oblast Poitou. Oplátkou se zřekl titulu krále Francie. O devět let později byla ze strany Francie válka obnovena a Edward opět přijal titul francouzského krále.
Filipa dala Edwardovi celkem 12 dětí, z toho sedm synů a pět dcer. Z nich tři zemřely jako kojenci nebo v dětství a druhá dcera Joan se stala obětí "černé smrti" v Bordeaux roku 1348, na cestě ke svému ženichovi, nejstaršímu synu krále Petra Kastilského. Nejstarší dcera Isabella se provdala za francouzské válečné rukojmí, Enguerranda de Coucy. Ženich byl povýšen na hraběte z Bedfordu a přijat za rytíře řádu Podvazku, ale manželství skončilo neúspěšně a de Coucy se brzy vrátil do Francie. Přesto se z manželství narodily dvě dcery, Marie de Coucy, která se provdala za Roberta de Barr a Filipa, pojmenovaná po babičce, se provdala za významnou postavu dvoru krále Richarda II. Anglického, Roberta de Vere, hraběte z Oxfordu a vévodu Irského, rovněž rytíře řádu Podvazku.
Král se snažil podporovat svou francouzskou politiku i sňatky některých svých dětí, další z dcer Marie se provdala na kontinent za vévodu Jana IV. z Bretaně, ale jejich manželství skončilo bez dětí neboť Marie zemřela velmi záhy. Poslední z dcer Margaret se provdala za otcova generála Johna Hastingse, hraběte z Pembroke, ale i ona neměla děti a zemřela poměrně mladá.
Edward si přál mít ze svých synů velké územní magnáty, kteří by se stali zárukou pevnosti trůnu.To bylo velmi riskantní rozhodnutí a do budoucna tím Edward připravil pro své nástupce vážné problémy. Nejstarším synem byl Edward, zvaný Černý princ, jako následník trůnu mohl být vyloučen z podílu na požitcích plynoucích z královských majetků. Aby měl vlastní příjmy, byl ve věku tří let povýšen na hraběte z Chesteru a později na hraběte z Cornwallu (od roku 1337 bylo hrabství pozvednuto na vévodství) a nakonec následovalo knížectví Wales. Otcovy dynastické plány se svým nejstarším synem se však míjely účinkem. Princ zůstával až do 30 roku svého věku neženat až se zamiloval do Joan, nedávno ovdovělé hraběnky ze Salisbury.
Joan, dcera hraběte z Kentu, byla největší krasavicí své doby. Z manželství vzešel syn Richard, pozdější král Richard II. manžel princezny Anny České. Druhý Edwardův přeživší syn se jmenoval Lionel, vévoda z Clarence a otec mu našel dvě velmi bohaté nevěsty. První Alžběta, byla jediným dítětem a dědicem Williama de Burgh, hraběte z Ulsteru a skrze ni se stal Lionel předním irským statkářem, kontrolujícím dědictví po rodině de Clare v Ulsteru a Connaughtu. Tento politický tah byl přesně tím co Edwardovi pomáhalo udržet vládu v Irsku. Protože sám nebyl schopen podepřít svou vládu vlastní přítomností na irské půdě, stal se jeho syn tímto aktem irským vícekrálem. Po Alžbětině smrti, se Lionel oženil s Violantou Visconti, dědičkou vůdčí milánské rodiny. Její otec byl ochoten zaplatit 2 miliony zlatých florinů, spolu s hrady a městy Piemontu za výsady, které očekával od Edwarda III., pokud by se stal římským císařem. Lionel zemřel krátce po svém druhém sňatku, ale otec měl již naplánován osud jeho dítěte, Filipa uzavřela sňatek s Mortimerem, hrabětem z March, synem milence své matky, čímž si zavázal významnou část baronské moci ve prospěch koruny.
Čtvrtý syn John, narozený v Ghentu roku 1340 se oženil na otcův popud s Blanche, mladší z dcer a dědiček Jindřicha vévody z Lancasteru a stal se tak případným dědicem po obou svých tchánech i švagrové. Když mladá Blanche zemřela, stal se John z Ghentu (také Gauntu) držitelem největší skupiny území v Anglii vedle koruny - vévodství Lancaster a hrabství Leicester, Lincoln a Derby. Následně se John oženil s Constancií, spoludědičkou Petra Kastilského a Leonského, čímž se stal nejbohatším mužem v zemi a zároveň i mezinárodně známou osobou. Jeho mladší bratr Edmund z Langley, pátý Edwardův syn se oženil se setrou princezny Constancie, čímž posílil postavení Anglie na španělském poloostrově a nejmladší z bratří Thomas z Woodstocku se rovněž na otcův příkaz bohatě oženil. Vzal si dědičku rodu Bohunů, hrabat z Herefordu, Essexu a Northamptonu.
Z tohoto, možná suchého výčtu sňatků jednotlivých členů Edwardovy rodiny je vidět promyšlený plán krále jak ovládnout co nejvíce majetku a tak upevnit vládu rodu. Jak později bude řečeno tato sňatková politika uvedla Anglii do zmatku tzv. Války růží a takřka k naprosté likvidaci vysoké šlechty ke konci 15. století.

Heraldika

Prvním suverénem řádu se stal v roce 1348, jak již bylo řečeno, král Edward III. Anglický. Vznik erbu anglických králů se datuje do doby vlády Richarda I Plantageneta. Nicméně heroldi 13. století přidělili heraldické znaky i anglickým králům, kteří žili v předheraldických dobách. Tyto znaky se staly později atributy stejně jako v Čechách se plamenná orlice stala symbolem sv. Václava. Např. znak tří zlatých korun v modrém poli je znak, který byl přiřčen, jak již bylo řečeno králi Artušovi, ale i naprosto jednoznačně identifikuje sv. Edmunda, vládce Východní Anglie. Je tedy naprosto nezpochybnitelné, že jedním ze čtyř vladařů se štítem tři korun na Karlštejně bude právě sv. Edmund a zbývající dva mohou pocházet z Edmundova rodu.
Jiný znak, který se stal rovněž nezpochybnitelným rozpoznávacím znamením je znak sv. Edwarda Vyznavače, v modrém štítě liliový kříž provázený pěti merletami vše zlaté. Tento erb byl středověkými heroldy přičítán rodu králů z Wessexu. Poprvé se objevil v jistém rukopisu ze 13. století.




Je velmi pravděpodobné a několik indicií tomu nasvědčuje, že angličtí normanští panovníci užívali lva jako své královské znamení či odznak dlouho před tím, než se objevili obecně známí tři angličtí leopardi. Je znám obraz Geoffreye z Anjou, zetě Jindřicha I., kterak drží před sebou dlouhý románský štít se zlatými lvi ve skoku. Potomci Jinřichových nelegitimních synů užívali ve svých štítech rovněž lvy.


Vnuk Geoffreye z Anjou, William Longespee nesl stejný erb jako jeho děd.
Tento erb bývá považován jako jeden z prvních projevů heraldiky.


Syn Jindřicha II., Jan nesl na svém štítě dva kráčející leopardy, jeho starší bratr Richard I. zpočátku jen jediného lva a nelegitimní syn William Longespée dokonce lvů šest. Nejstarší z Jindřichových synů Jindřich používal podle erbovní role Matthewa Parise štít červeno-černě polcený se třemi zlatými leopardy pod sebou. Pozdější znak Normandie červený štít se dvěmi zlatými leopardy pod sebou byl odvozem právě ze znaků anglických normanských králů (Výjimkou je odznak krále Štěpána z Blois, který je kladen na štít a popisuje se jako červený štít se třemi kentaury pod sebou.).
Na prvé velké pečeti krále Richarda I. později zvaného Lví srdce je jednoznačně vidět lev ve skoku otočený vlevo na pravé viditelné polovině jeho zakulaceného štítu. Je tak pravděpodobné, že na levé straně štítu je obdobný lev otočený opačně.


Pečeť Richrda I. Anglického z roku 1195.


V roce 1198, a snad o nedlouho dříve, se poprvé objevuje štít se třemi leopardy, tak jak ho užívali všichni pozdější Plantagenetovští králové. Do roku 1340 angličtí panovníci nosili štít se třemi leopardy, kdy Edward III. jednostranně rozhojnil svůj znak tím, že přijal do prvního a čtvrtého štítového pole francouzský znak, v modrý štít posetý zlatými liliemi. Již z umístění na nejčestnějším místě je vidět snaha dát najevo sílu nároku na francouzský trůn. Klenot tvořil anglický leopard zlatě korunovaný stojící na červené čapce podšité hermelínem zv. chapeau. Přikrývadla byla používána červená podšitá hermelínem. Kromě toho lze vidět, i když poměrně zřídka, druhý klenot orla.


Edward III. jako suverén řádu Podvazku, namalovaný cca 1430-40 v Bruges Garter Book.


Kromě erbu lze spatřit ještě tzv. odznaky (badge), které Edward III. během svého života užíval. Snad nejdůležitější bylo slunce vycházející za oblakem, dále pařez vytržený ze země, který symbolizoval panství Woodstock, kde se narodil následník trůnu Edward, zv. Černý princ. Dalšími odznaky byly sokol, gryf, pštrosí pero, lilie, meč, nebo meč vztyčený na chapeau na jehož ostří jsou navlečeny tři koruny (opět připomínka králových saských předků) a divoký kanec.
Edward III. též používal několik osobních standard, např. standarda, která má u žerdě znak sv. Jiří velký asi 1/7 délky standardy. Její vlající část je dělena na světle fialovou a červenou se dvěmi bílými páskami s nápisem Dieu et mon droit. V první třetině je vidět anglický zlatě korunovaný leopard provázený vycházejícím sluncem z oblaku a zlatou korunou, ve druhé třetině se opakuje v horní části koruna a v dolní vycházející slunce z oblaku a v poslední třetině se střídají vždy dvě koruny a dvě vycházející slunce z oblaku.

Vážení čtenáři, dovoluji si Vás upozornit, že připravuji další pokračování povídání o Řádu Podvazku. Pracuji na venkově a někdy používám pro zpříjemnění prostředí a zahřátí, zvláště v poslední době, kdy zima udeřila naplno, přenosné plynové topení. Je snadno ovladatelné, má piezozapalování a používá butanové kartuše s ventilem KP02002 - 227 g plynu. Zhruba na tři hodiny vytvoří naprosto příjemné pracovní prostředí. Pokud máte o topení zájem, já jsem jej koupil na adrese http://www.plynovy-varic.cz/?9,cz_plynove-topeni

Řád Podvazku 1

30. října 2015 v 10:02 | Yale |  Rytířské řády

Úvod

etos na den sv. Jiří formálně uplynulo bezmála 670 let od založení nejstaršího z tzv. velkých světských řádů, anglického Podvazku (The Most Noble Order of the Garter). Připomeňme si ve stručnosti podmínky založení a heraldiku řádových rytířů v době, kdy dosáhla největšího lesku a výpravnosti. Pokusme si ukázat dobu, kterou jeden z našich největších znalců heraldiky Karel Schwarzenberg ve své knize Heraldika označuje jako: "… Doba vrcholná či klasická: od začátku války stoleté do konce války obou růží (r. 1485)". Rovněž bude naší snahou upozornit na úzké společenské a diplomatické styky předhusitských Čech s Anglií, které se tak významně projevily v životě celé české a moravské společnosti.
Příchod nové lucemburské dynastie z frankofonní, kulturně velmi vyspělé oblasti, umožnil trvalé a nezpochybnitelné, lze říci i výjimečné postavení Českého království v rámci Říše římské. Lucemburkové svou vládou podnítili hospodářský a kulturní rozvoj Českého království na úroveň ostatní západní Evropy.
K jedné z prvních historických konfrontací českých a anglických politických zájmů došlo na poli u vesničky Kresčaku1 ve Francii, kde lukostřelci anglického krále Edwarda III. zcela zničili výkvět francouzského rytířstva a kde padl i český král Jan Lucemburský, zv. Slepý.


Kdo byl Edward III. Anglický a z jakého rodu pocházel


Je obecně známo, že král Edward pocházel z rodu, který je nazýván Plantageneti. Jeho původ je nutno hledat na území dnešní Francie, v oblastech zvaných Anjou a Normandie. Zakladatel dynastie Geoffrey V., zv. Plantagenet2, hrabě z Anjou se 20. května 1127 v Le Mans oženil s vdovou po císaři Jindřichu V., Matyldou (v Anglii je nazývána Maud), dcerou anglického krále Jindřicha I.3.


Planta genista, badge rodu Plantagenetů



Po smrti anglického krále Štěpána z Blois4 na anglický trůn nastoupil roku 1154 jejich syn Jindřich5, toho jména druhý, který díky svému sňatku z roku 1151 s Eleanorou Akvitánskou vládl většími statky ve Francii, než byla celá Anglie. Jindřichovi a Eleonořini potomci řídili osudy Anglie po další 4 generace než sekráli Edwardu II. a jeho manželce Isabele Francouzské narodil 13. listopadu 1312 na hradě Windsoru prvorozený syn, budoucí král Edward III.

Edward III. nastoupil na anglický trůn jako patnáctiletý mladík (otec byl zavražděn v roce 1327). On i jeho regentská rada byli pod vlivem Isabelly Francouzské, své matky a jejího milence Rogera Mortimera, Lorda z Wigmore, kteří drželi veškerou moc ve svých rukou. Když mladý král dosáhl osmnácti let, uskutečnil svůj první samostatný politický krok, zmocnil se matčina favorita a zároveň svou tehdy ještě mladou, šestatřicetiletou matku izoloval na hradě Risings v hrabství Norfolk. Mortimer byl o několik týdnů později odsouzen parlamen-tem k potupné smrti oběšením za zradu, provázeným vyvržením střev za živa.

Edward III. byl vychován v duchu své doby, od dětství byl připravován na svou životní roli, převzíttrůn a vládu v Anglii. Výchova mladého prince byla zaměřena na tělesnou a vojenskou přípravu a také na společenské vystupování. Princ silou své osobnosti a příjemnými uhlazenými způsoby dokázal přesvědčit všechny členy dvora i příslušníky mocných baronských rodů, že on jediný je ztělesněním představ o dokonalém rytířském králi. Vedl války, ohromoval své současníky štědrými dary, v době míru popouštěl uzdu své vášni v rytířských turnajích, lovech, sokolnictví a bohoslužbách. Vrchovatou měrou naplňoval představy o mladém princi tím, že se dvořil krásným dámám a snažil se přimět rytíře svého dvora, aby se chovali stejně. Dalo by se říci, že stejnými vlastnostmi oplýval i český král Jan6.
Lze říci, že charakter Edwardova dvora byl především vojenský. Rituál se točil zejména kolem rytířských turnajů. Zejména velké náboženské svátky, jako jsou velikonoce, vánoce a letnice, zavdávaly příležitosti k pořádání četných rytířských turnajů. I přesto a snad právě proto se Edward snažil o zvýšení jejich počtu.
Je velmi pravděpodobné, že zájem o turnaje získal již velmi mladý, kdy ho matčin milenec Mortimer roku 1327 seznámil s turnajem "Kruhového stolu", který pořádal. Tento "Kruhový stůl" měl mnohovrstevné politické a sociální rozměry. Příběh krále Artuše a jeho rytířů zdůrazňoval starobylý původ monarchie a nárok na tuto tradici uplatňovali nejen na Britských ostrovech, ale i v západní Evropě a v Říši.


Král Artuš zobrazený na miniatuře v rukopisu "Flores Historiarum," ze 13. století, kronika dějiny Anglie (English School/The Bridgeman Art Library/Getty Images)

Artuš byl pokládán za předchůdce prvních normandských králů Anglie a jejich kronikáři od něho odvozovali nejen genealogickou návaznost na anglosaské panovníky, ale i návaznost právního řádu. Tento mytický cyklus byl znám i v Čechách, protože král Jan krátce po získání české koruny, chystal v roce 1319 velký mezinárodní turnaj v Praze, při kterém měl být založen "řád Artušova kruhového stolu". Jak je známo turnaj se nikdy neuskutečnil. Pozvaní turnajníci odmítli účast pro přílišnou politickou nestabilitu v tehdejších Čechách.
Až do 18. století se obecně věřilo, že po zničení Tróje z ní Aeneas uprchl a založil Řím. Jeho vnuk objevil Britské ostrovy a kromě toho založil město Londýn. Jeho potomci pak vytvořili dynastii, jejímž nejslavnějším a údajně i posledním členem byl právě Artuš. Žil dle tradice na přelomu V. a VI. století.

Domnívám se, že zde není třeba popisovat složité problémy vzniku a průběh tzv. Stoleté války, která s různými oddechovými časy proti sobě postavila vojska Anglie a Francie v letech 1339-1453. Nepřátelství těchto dvou zemí se dá přirovnat ke vztahu mezi Anglií a Skotskem. Na rozdíl od tohoto tradičního nepřátelství, mezi Skotskem a Francií vždy existovala shoda a spojenectví. Velkým Edwardovým ideálem, který ho hnal do války bylo sjednocení korun Francie a Anglie. Neméně důležitým důvodem byla i nudící se šlechta a proto je velmi pravděpodobné, že královští rádci Edwarda velmi snadno a bez větších problémů přesvědčili, že nechráněná Normandie a Flandry skýtají bohatou kořist.
Ideové zdůvodnění poskytl více či méně oprávněný Edwardův nárok na francouzský trůn. Podkladem nároku byl rodový původ jeho matky Isabely (dcera francouzského krále Filipa IV. "Sličného") jediné dědičky v přímé linii. Po smrti tří bratrů (Ludvík X., Filip V. a Karel IV.), kteří neměli legitimní mužské potomky, byla jednou z přímých dědiček v hlavní linii rodokmenu Capetovců. Dcera Ludvíka X. byla navíc zbavena nároku na trůn pro pochyby o legitimnosti svého původu (její matka byla odsouzena a uvězněna "pro cizoložství"). Ve srovnání s Anglií synové francouzského krále Filipa IV. Capeta zemřeli bez dědiců a tak se stali Edward Anglický a Filip z Valois rivaly o uprázdněný trůn. Edwardova matka Isabela byla dcerou Filipa IV. a Filip z Valois byl synovec po meči stejného panovníka. Problém pro Edwarda nastal v tom, že tzv. salický zákon7 ustanovuje, že ženské potomstvo francouzského panovníka nemůže získat trůn. Na základě ustanovení tohoto zákona se stal francouzským králem Filip z Valois.



Anglický soupeř reagoval rázně, zabavil všechnu vlnu a cín (plechy) v království, zastavil korunu a klenoty a svůj královský štít začal čtvrtit francouzskými liliemi, které se dostaly na čestnější místo před anglické lvy, aby zdůraznil sílu svého nároku. Roku 1338 vyplul na kontinent potvrdit svá práva a nároky na bitevním poli.


Dvě tažení byla nerozhodná, námořní vítězství u města Sluys na vlámském pobřeží roku 1340 získali Angličané, ale v zápětí byli poraženi pod hradbami města Tournay a byli nuceni uzavřít mír. Válka byla obnovena a znovu neměl Edward úspěch. Po sedmi letech anglická vojska vstoupila do Guienne, Edward přistál v Normandii a s ostatními bojovníky stočil svůj pochod k přístavu Calais. Tváří v tvář francouzským vojskům překročil řeky Seinu a Sommu a zahájil tažení skvělým vítězstvím v bitvě u Kresčaku.


Bitva u Kresčaku


Pro střetnutí, které se odehrálo 26. srpna 1346 vydal skvěle promyšlené dispozice. Vojsko rozdělil do tří skupin, dnes bychom řekli do tří armád. Sám se ujal velení nad třetí skupinou sloužící jako záloha. Velením nad druhou armádou pověřil Williama de Bohun, hraběte z Northamptonu a velení nad první svěřil nejstaršímu synovi Edwardovi z Woodstocku.
Tento právě šestnáctiletý mladík byl jako následník trůnu ustanoven do funkce knížete z Walesu (Prince of Wales) a v pozdějších dobách byl dějepisci obdarován přezdívkou Černý princ. Francouzi byli mnohem početnější a bojovali velmi srdnatě, přesto však jejich neukázněná jízda byla uvedena ve zmatek střelbou anglických lučištníků. Dílo zkázy pak dokonali Welšané, kteří přeřezávali koním šlachy a dobíjeli v brnění bezmocně na zemi ležící rytíře. I přes své skvělé vítězství dobyl Edward město Calais až takřka po roce 4. srpna 1347.

Edward se vrátil z Francie 12. října 1347 a mezi tímto datem a koncem roku 1348 uspořádal velké rytířské turnaje ve Windsoru, Readingu, Elthamu, Canterbury, Bury a Lichfieldu. Edward organizoval tyto okázalé turnaje 3-4x do roka. Jeden velký turnaj rytířů "kruhového stolu" uspořádal 9. dubna 1348 v Lichfieldu a sám se ho zúčastnil v brnění se znaky sira Thomase z Bladestonu.
Na jedné straně zv. "tenans" stálo včetně krále 17 rytířů a na straně druhé zv. "venans" vedené hrabětem z Lancasteru 14 rytířů. Všichni účastníci dostali modré řízy a bílé čapky. Podobně bylo oděno i šest nejurozenějších dam a dalších 21 dvorních dam, všechny se škraboškami a maskami.
První ceremonie řádu Podvazku se pravděpodobně uskutečnila 23. dubna 1348 na den sv. Jiří, spíše však 24. června téhož roku ve Windsoru při příležitosti svátku sv. Jana Křtitele a narozenin čtvrtého syna krále Edwarda, prince Johna.
Myšlenka na založení rytířského řádu, jejímž autorem byl bezpochyby Edward sám, je spojována s královou romancí s hraběnkou ze Salisbury. Údajné vzájemné setkání proběhlo prý v roce 1341 při tažení proti Skotům, kteří obléhali hrad patřící hraběti ze Salisbury, jenž byl vězněn ve Francii. Hrad hájila jeho choť. Když se anglické vojsko přiblížilo, Skotové urychleně opustili obléhací postavení a k bitvě nedošlo. Král šel vykonat zdvořilostní návštěvu u paní hradu. Vyšla mu vstříc ve skvělém odění, poklekla a děkovala mu, že jí přišel na pomoc. Král se okamžitě zamiloval a oba společně vešli do hradu.
Tato dáma byla hypoteticky ztotožněna s královou sestřenicí Joanou z Kentu, která byla vskutku jistý čas hraběnkou ze Salisbury. Narodila se však kolem roku 1328, takže v době, kdy se tato epizoda měla udát by jí bylo cca 13 či 14 let.


Kopie sochy Joan z Kentu z Canteburské katedrály.

Příběh o tom, že král vybral za symbol nového řádu podvazek zaznamenal poprvé Polydore Vergil počátkem 16. století a byl znovu "objeven" slavným řádovým historikem Eliasem Ashmolem. Joan hraběnka ze Salisbury se účastnila plesu na oslavu pádu Calais v srpnu roku 1347. V té době jí bylo již 19 let a byla považována za jednu z nejkrásnějších žen Anglie. Při tanci jí sklouzl podvazek, Edward ho sebral a připevnil na nohu. Bylo to okázalé a galantní gesto, kterým dal veřejně najevo, že dáma zajala rytíře křehkým, ale nezničitelným milostným poutem. Celá symbolika tohoto činu je pak ve zkratce vyjádřena heslem: HONI SOIT QUI MAL Y PENSE, hanba tomu kdo si to vyloží zle.
Není bez zajímavosti, že skutečná Joan z Kentu se později provdala za syna Edwarda III., Černého prince. Založení nového řádu, které bylo dáno na vědomí celé Evropě, bylo nutno náležitě ideově zdůvodnit. Základní myšlenku, ideu, sjednocující nejvyšší feudalitu země, poskytla artušovská legenda, oživovaná na turnajích již od počátku 13. století.
Ve 14. století se Angličané, Normané, ostatní francouzsky mluvící země a obyvatelé Říše hlásili k Artušovi jako ke svému předchůdci a jeho pokládali za jednoho z devíti velikánů, resp. jednoho z trojice dobrých křesťanských hrdinů. V zobrazeních těchto hrdinů je Artuš vždy postavou, která představuje krále v brnění držící štít či standartu, z pravidla modrou se třemi zlatými korunami v postavení 2-1, nebo pod sebou. Není bez zajímavosti, že v kapli Utrpení a jeho nástrojů, pro kterou se dnes vžil název kaple sv. Kříže na hradě Karlštejně mistr Theodorik zobrazil na popud císaře Karla IV. celkem čtyři vladaře se znakem tří zlatých korun.
Modrý štít se třemi zlatými korunami v postavení 2,1, který mistr Theodorik zobrazil čtyřikrát na hradě Karlštejně má vcelku zajímavou historii. Pomineme-li švédské tři korunky, které nemají s naším tématem nic společného, je s tímto erbem spojena legenda o svaté Heleně, dceři krále z Colchesteru, která se provdala za císaře Constantina I. Chloruse (305-306).
Jak známo svatá Helena se stala matkou císaře Constantina, který ve své říši uzákonil křesťanství jako státní náboženství. Ona byla tou osobou, která nechala přenést ostatky tzv. Tří králů z chrámu sv. Sofie v Konstantinipoli do kostela sv. Eustorgia v Miláně.
Tato legenda se porpvé objevila roku 1137, kdy ji zaznamenal (není nepravděpodobné, že si sám vymyslel) Geoffrey z Monmouthu ve svém díle Historia Regnum Brittaniae. Později, po obléhání Milána císařem Friedrichem Barbarossou byly údajné ostatky Tří králů 23. července 1164 přeneseny do kolína nad Rýnem. Uložení ostatků v kolínské katedrále lákalo množství poutníků a tím se zasloužily i o značný ekonomický profit města což přispělo i k tomu, že byly zobrazeny i v městském erbu.
Od poloviny třináctého století je banner se třemi korunami připisován jako atribut svatému Edmundovi of East Anglia (855-871), který byl nástupcem krále z Colchesteru. Tento banner byl nepochybně inspirován zmíněnou legendou o sv. Heleně, což je i zmíněno v rukopise "Siege of Caerlaverock", který vznikl roku 1300, citace: "Puis fist li rois porter amont Sa baniere e la Seint Eymont, La Seint George, e la Saint Edwart, ..", v jiném rukopise je popsán jako modrý se třemi zlatými korunami (viz: Liber Quotidianus Contratulatoris Garderobae ... A.D.MCCXCIX & MCCC, London 1787, p. 64).
Asi kolem roku 1325 byl štít se třemi korunami poprvé připsál jako atributní králi Artušovi, stejně jako jeho nástupci sv. Edmundovi. Pravděpodobně první zobrazení krále Artuše se štítem s korunami je socha umístěná v hansovním sále radnice v Kolíně nad Rýnem.



Sochy devíti hrdinů v hansovním sále, radnice Kolín nad Rýnem


Od roku 1345 jsou tři zlaté koruny na modrém štítě dávány do souvislosti s Irskem. (Viz: Begley, Donal F., Chief Herald of Ireland: The Genealogical Office. In: Treasures from the National Library of Ireland. 1994. Pp. 203-233, specially pp. 210-211. A Treatise on Heraldry: GO Ms 7. In the opnion of the Chief Herald however, these are the arms of "The Lordship of Ireland")

Zvláště pak ve 14. století se autoři fiktivních rodokmenů snažili dokládat kontinuitu vlády té, které dynastie právě od krále Artuše. Příkladem může být i fiktivní rodokmen Karla IV. na Karlštejně, který vycházel od praotce Noa a pokračoval přes panovnické dynastie křesťanských vladařů až k samotnému císaři.
Artušovský kult byl výrazným nástrojem podpory mezinárodní prestiže Anglie jako první vojenské mocnosti a osobní pověsti Edwarda jako prvního vládnoucího rytíře Evropy, zvláště po úžasném vítězství u Kresčaku. Kulatý stůl měl však i sociální rozměr, posílil jednotu anglické vojenské aristokracie, seskupující se okolo osoby panovníka. Stejně jako Artuš, který požíval pověst válečníka a rytíře, tak i Edward požíval úcty jako první mezi rovnými. Tato rovnost mezi rytíři byla symbolizována právě kulatým stolem v podobě prázdného kruhu kolem něhož on i jeho rytíři zasedali. Společenské postavení u dvora bylo dáno jejich vojenskou reputací.


Tzv. Winchesterský kruhový stůl visící na hradě ve Wichesteru. Současný vzhled pochází z roku 1522, kdy navštívil císař Karel V anglického krále Jindřicha VIII. Dendrochronologickým zkoumáním bylo odhaleno, že dřevo ze kterého je deska vyrobena bylo pokáceno v druhé polovině 13. století a kruhový stůl byl pravděpodobně vyroben u příležitosti pořádání rytířského turnaje nedaleko Winchesteru 20. dubna 1290


Ve Windsoru na vánoce roku 1344 uspořádal Edward III. první v paměti dochovaný turnaj "kulatého stolu" za své vlády. Pro slavnost si oblékl červený sametový oděv, podšitý kožešinou, hermelínem. Speciální tuniky byly vyrobeny i pro 202 stráží a 16 potulných pěvců lásky. Král však až po svém triumfu v bitvě u Kresčaku přetvořil Kruhový stůl formálně v řád či společnost rytířů Podvazku. Dnes je oficiálně považován za rok pevného ustanovení řádu rok 1348. Toho roku král uspořádal na windsorském hradě veliký turnaj, při kterém proti sobě nastoupila dvě družstva po dvanácti rytířích, z nichž jedné straně stál včele sám král a druhé jeho syn, kníže z Walesu.

Řád Podvazku

Nově založený řád byl světský, ale zároveň měl i duchovní patronaci. Statuta z doby krále Jindřicha VIII. říkají jasně: "...Edward, toho jména Třetí ... někdy král Anglie ... ke slávě všemohoucího Boha a požehnané, neposkvrněné Panny Marie a požehnaného mučedníka svatého Jiří, patrona velmi vznešeného království Anglie a svatého Edwarda krále a Vyznavače, ke zvýšení svaté katolické víry byla zřízena a založena na hradě Windsor společnost 26 vznešených a důstojných rytířů, která se bude nazývat velmi vznešený řád svatého Jiří, zvaný Podvazek". Je zajímavé, že vzdor tomu, že Edward Vyznavač8 byl ve středověku velmi váženým svatým a je jmenován mezi patrony, v názvu nového řádu je zmiňován pouze svatý Jiří.
Symbolem řádu se stal podvazek, který se oblékal pod levé koleno9, vypadal jako pásek na zavěšení meče s mohutnou přezkou a pozlacenými stříbrnými doplňky, spíše než stuha nebo upevňovací šňůra pro každodenní nošení10. Když porovnáme Podvazek s opaskem a přezkou, který byl zavěšován přes rameno a držel poboku meč s pochvou, zjistíme nápadnou podobnost. Vojenský význam umocňuje i použití modré barvy se zlatou výšivkou, což jsou barvy francouzského znaku jež přijal Edward III. k posílení svého nároku na Capetovský trůn.
Král Edward III. zemřel roku 1377, tedy zhruba třicet let po založení řádu. Štíty použité na jeho hrobce ve Westminsterském opatství nejsou ani jednou obtočeny Podvazkem jak bychom čekali a jak je dnes běžné. Tato zvyklost byla zpočátku velmi řídká a sporadická až do Tudorovského věku. Nejstarší příklad použití Podvazku obtočeného kolem štítu je znaková destička (Garter Stall plate) Karla "Smělého" vévody Burgundského, který byl přijat za rytíře Podvazku kolem roku 1467, v kapli svatého Jiří na hradě Windsor.
Jiný příklad takto koncipovaného znaku obtočeného Podvazkem můžeme vidět v kopii řádových Statutů, kde je vymalován štít krále Jana Dánského z roku 1493 s přivěšenou pečetí řádového suveréna, na které je štít polcen křížem svatého Jiří a královským znakem, vše obtočeno Podvazkem.
Kniha "Bruges Book" sepsaná Williamem Brugesem, prvním králem erbů zv. Podvazek, který byl jmenován králem Jindřichem V. roku 1415, nenechává nikoho na pochybách, že Garter Bruges dal podnět k revizi řádových stanov roku 1421 a připojil kresby všech 25 zakládajících rytířů a jejich nástupců.
Bruges zobrazil sám sebe, ve svém tabardu s královským znakem, s korunou krále erbů na hlavě klečící před svatým Jiří, patronem řádu, který drží malý malovaný nakloněný stříbrný štítek s červeným heroldským křížem (křížem sv. Jiří) a propichující draka u svých nohou. Nad jejich hlavami jsou umístěny dva Podvazky bez jakýchkoliv nápisů.



Na následující stránce je vidět vévodu z Lancasteru oblečeného v plášti rytíře Podvazku, na brnění má oblečen jupon s královským znakem. Takto zobrazený plášť se obléká dodnes již nejméně 650 let. Na rameni má vyšit štít svatého Jiří obtočený Podvazkem, předzvěst dnešního řádového znaku.

Řád Podvazku měl pravděpodobně již od svého počátku znak což ukazuje již velmi záhy kniha z roku 1355 "Armes de la Compagnie de la Gartre". Jiný písemný zdroj uložený v archivu College of Arms je kniha prince Arthura (Prince Arthur´s Book) připisovaná Siru Thomasi Wriothesleyi, králi erbů zv. Podvazek (1505-34), který ji napsal jménem prince Arthura, syna krále Jindřicha VII., když byl ještě persuiverantem11.
Ilustrované folio, kterým začíná Garter Roll, má v záhlaví postavu krále, jeho znak s podvazkem a nad ním řádový znak, štít svatého Jiří obtočený podvazkem. Dále následuje králův znak s řádovou kolanou z růží a uzlů převýšený královskou korunou, vedle je nakreslen znak Francie též obtočený řádem svatého Michala.
Jak již jsem se výše zmínil podvazek se nosí pod kolenem levé nohy, ačkoliv vypadá podobně jako miniaturizovaný opasek na zavěšení meče, jak mohlo být vidět u vévody z Urbina, rytíře Podvazku od roku 1505. Jeho otec Frederick byl rovněž přijat do řádu roku 1474, ale na znakové destičce umístěné v kapli sv. Jiří ve Windsoru podvazek zobrazen není. Lze tedy říci, že před rokem 1500 se znaky obtočené podvazky na znakových destičkách prakticky nevyskytují12.


Vážené čtenářky, chcete mít účes jako princezna? Nemusíte chodit za drahé peníze ke kadeřníkovi. Stačí když si objednáte naše extra dlouhé natáčky, které vám vytvoří úžasné vlnité vlasy během několika málo minut. Neváhejte a objednejte si extra dlouhé natáčky na www.magickenatacky.cz a socha hraběnky ze Salisbury zbledne závistí nad natáčkami, které ve 14. století neměli.


Řád českého krále zv. Točenice 2

18. října 2015 v 13:50 | Yale |  Rytířské řády

Hrad Točník, sídlo řádu českého krále zv. Točenice


Hrad Točník je velmi zajímavou kapitolou období vlády krále Václava IV. a zároveň je nejpádnějším důkazem o naprosto nezastupitelném postavení Řádu českého krále zv. Točenice v české společnosti na přelomu 14. a 15. století. Je pozoruhodné, že snad všichni historikové bez výjimky naprosto mylně pochopili význam a hlavně smysl stavby hradu Točníka. Dobroslava Menclová v Českých hradech říká, že výstavba hradu Točníku započala roku 1395 po požáru hradu Žebráku a vychází z toho, že královo postavení v zemi i v Říši bylo ohroženo a proto se nemohl na cestě do Německa bez hradu obejít.
Při vší úctě k autorčině vědecké erudici mě však není zcela jasné jak mohl hrad stojící nedaleko Prahy - u Berouna vojensky bránit zájmy krále v Říši. Kdy byla stavba hradu zahájena není známo, lze však předpokládat, že základní kámen mohl být položen již v roce 1388 a to na den svaté Jany učednice Páně, na den, kdy by slavila svátek zesnulá královna Jana Falcká.
Kromě toho je známu, že krále Václava IV. roku 1392 navštívil Jindřich z Lancasteru, budoucí anglický král Jindřich IV., který se účastnil bojů Řádu Německých rytířů v Pobaltí a při cestě domů navštívil i Jeruzalém. Václav, jehož zájem o rytířství a umění byl známý, se jistě svému anglickému příbuznému chtěl ukázat v plném lesku svého majestátu, který se jistě snažil podpořit i stavbou nového hradu, nemající žádnou vojensko-strategickou funkci. Rovněž i původní sídlo Řádu na Staroměstské radnici jejíž kaple svým omezeným prostorem nedávala mnoho možností ke zvýšení královy prestiže před návštěvníky i vlastními rytíři, mohlo být jednou z hlavních příčin stavby nového řádového hradu. Šlo tedy jen a pouze o funkci reprezentativní.


Již jméno hradu napovídá z čeho název T O Č N Í K vznikl a zároveň také, k čemu byl hrad určen - jako slavnostní shromaždiště kapituly Řádu českého krále zv. Točenice. Z výtvarné rekonstrukce hradu jak mohl vypadat po celkové dostavbě počátkem 15. století je naprosto jasné, že se nejedná o hrad jeden - ale o dva hrady v jednom.
Ačkoliv autorka měla pochybnosti o tradovaných nesmyslech, že Točník byl jen jedním z dalších, dnes bychom řekli, víkendových míst krále Václava, nedokázala připustit, že potřeba reprezentace krále samého i jeho Řádu si žádá odpovídající sídlo. Podíváme-li se na maketu hradu, je jasné, že hlavní vstup do hradu směřuje bránou osazenou erbovním vlysem vyjadřujícím světskou moc římského a českého panovníka přes další bránu na nádvoří před sálovou stavbu (někteří autoři ji nazývají purkrabstvím), jak ji autorka nazývá. Toto nádvoří je odděleno hradbou od královského soukromého paláce a lze ho nazvat řádovým okrskem. Do jisté míry připomíná hrad Windsor, kde jsou každoročně pořádány slavnosti Řádu Podvazku.
2. patro sálové stavby zaujímal 34 m dlouhý a 9 m široký sál vytápěný velkým krbem. Je velmi pravděpodobné, že zde docházelo ke slavnostním setkání rytířů Řádu českého krále zv. Točenice a protože zde mohlo stolovat nejméně sto lidí, lze se domnívat, že počet řádových rytířů byl stanoven na dvacet. Proč právě dvacet? Protože každý rytíř přijížděl s doprovodem. V přízemí řádového domu byly konírny, kde byli ustájeni koní příchozích.
K lesku sídla krále a jeho Řádu měl přispět i vlys s deseti erby zemí, ve kterých Václav IV. vládl a symboly točenice na dvou obdélníkových deskách. Desky s točenicemi patrně původně označovaly vchod do řádového domu nebo bránu, kterou se vjíždělo do řádového okrsku. Jejich dnešní umístění je druhotné, což dokazují rozměrově se lišící desky jednotlivých erbů a vlysů s točenicemi.




Hrad Točník, pohled na palác Řádu českého krále zv. Točenice.


Sálová stavba (purkrabství) na Točníku, dnešní stav.


Ruiny slavnostního sálu Řádu českého krále zv. Točenice a konírny, dnešní stav.


Erby zemí, ve kterých Václav IV. uplatňoval svou suverenitu, jsou dnes umístěny nad severozápadní renesanční branou tvořící hlavní vchod do hradu. Jejich středověká polychromie již vyhasla a kamenné erby jsou po stránce barevnosti prakticky setřelé a tak čtyři orlice nejsou jasně identifikovány.
I když je dnešní osazení druhotné, je z postavení erbovní figury jasné, že první orlice, která je čelem obrácena k českému lvu nemůže být orlicí říšskou, jak se mnozí historikové snaží dokázat, protože svým postavením je na místě podřízeném právě českému lvu. Z tradičního chápání důležitosti jednotlivých zemí Koruny české je tedy nanejvýš pravděpodobné, že erb s orlicí, která je čelem k českéhu lvu musí být orlicí moravskou. Další orlice mohou být těšínská či opolská, svídnická a vratislavská. Ostatní erby jsou obecně známé. Pokud připustíme dostavbu hradu resp. dovedení stavby do stádia obyvatelnosti, osazením erbovního vlysu na jeho vstupní věž do severního předdvoří pak musel být hrad dokončen krátce po roce 1400. Král Václav IV. byl totiž sesazen z německého trůnu v polovině roku 1400.


Dnešní vchod do hradu s erby zemí Václava IV.

Současný stav osazení jednotlivým erby je následující (popisováno zleva do prava):

kníže Budyšínský, blason: Štít modrý a na něm zlatá hradba


markrabě Dolnolužický, blason: Štít stříbrný a na něm červený býk


kníže Zhořelecký, blason: Štít červeno-zlatě dělený, v horní polovině český lev


král Český, blason: Štít červený a na něm český lev


vévoda Lucemburský, blason: Štít 7x stříbrno-modře dělený a na něm zlatě korunovaný červený lev se zlatou zbrojí


kníže Svídnický, blason: Štít stříbrno-zlatě polcený a na něm orlice červeno-černě polcená se stříbrným perizoniem, zbroj zlatá


kníže Vratislavský, blason: Štít zlatý s černou orlicí se stříbrným perizoniem a červenou zbrojí


král Římský, blason: Štít zlatý s černou orlicí s červenou zbrojí


markrabě Moravský, blason: Štít modrý se stříbrno-červeně šachovanou orlicí se zlatou zbroj

í

kníže Nisský, blason Štít červený se šesti stříbrnými liliemi (3-2-1)


Na základě porovnání takřka shodného erbovního vlysu na Staroměstské mostní věži, který se dochoval i s původní polychromií můžeme konstatovat, že na Točníku byl vypuštěn erb římského krále a byl nahrazen jinou orlicí, snad Těšínskou či opolskou. Pak by správné pořadí jednotlivých erbů mělo být následující:
  1. král Český,
  2. markrabí Moravský,
  3. vévoda Lucemburský,
  4. kníže Svídnický,
  5. kníže Zhořelecký,
  6. kníže Vratislavský,
  7. markrabě Dolnolužický,
  8. kníže Těšínský, či Opolský,
  9. kníže Budyšínský,
  10. kníže Nisský.
Řád českého krále zv. Točenice bezpochyby přečkal husitské bouře, i když dozajista ztratil na své důležitosti a vážnosti. Po smrti Václava IV. se stal jeho suverénem mladší bratr Zikmund a po něm i Albrecht Habsburský a Ladislav Pohrobek.
Není jasné zda Jiří z Poděbrad uplatňoval svá práva suveréna jako český král, ale jeho protivník Matyáš Korvín určitě. Přesto však na malbě Jana Vilímka, kterou vytvořil podle kresby z roku 1504, uložené ve Vídni vidíme portrét krále Jiřího. Panovník má na krku řádový řetěz, který se podobá Hollarově kresbě ze Statutů Řádu Podvazku. Nemáme však žádnou jistotu, že by král Jiří práva suveréna někdy uvedl v život, neboť jeho postavení ve funkci českého krále bylo minimálně z počátku velmi vratké a prakticky celý svůj život bojoval proti pověstech a pomluvám, že je sprostým uzurpátorem.
Protivník Jiřího z Poděbrad a jeho zeť uherský Matyáš Korvín, byl zvolen za českého krále 3. května 1469 v Olomouci. Následně král Matyáš fakticky ovládal Moravu, Slezsko a Lužice. Josef Krása, autor knihy o rukopisech Václava IV. datuje rukopis zv. Ptolemaiův Qudripartitus do druhé poloviny posledního desetiletí 14. století (1395-1400), a to především díky skvostné iluminaci titulního listu rukopisu.
Tato hypotéza by mohla mít reálný základ jen tehdy, připustíme-li, že se rukopis nějakým způsobem dostal do rukou krále Matyáše (Korvín vládl části Českého království v letech 1469-1490). Ten pak unešen nádherou titulního listu Ptolemaiova Qudripartita nechal přemalovat Václavovy královské erby na své vlastní. Vidíme uprostřed nahoře erb Matyáše Korvína jako uherského a českého krále. Srdeční štítek nese erb rodiny Hunyady (černý havran s prstenem v zobáku - havran lat. Corvus, proto Korvín), ze které Matyáš pocházel. Vlevo dole je divý muž držící štít s uherskými Arpádovskými břevny a druhou rukou drží modrou vlajku s černým havranem stojícím na zlaté větvičce - rovněž znak rodu Hunyady. Vpravo je divý muž s českými symboly. Oba divoši jsou opásáni točenicemi. Z uvedeného je zřejmé, že rukopis je jednoznačným důkazem, že Řád českého krále zv. Točenice existoval i na konci 15. století.


Titulní list rukopisu zv. Ptolemaiův Qudripartitus

Zajímavou památkou na Řád českého krále zv. Točenice je deska na věži Novoměstské radnice, která kromě točenice ukazuje i tři erby. Nejvýše je erb říšský, snad císaře Friedricha III., vlevo nad točenicí je dle mého názoru polská orlice a vpravo nad točenicí je český lev. Oba tyto erby identifikují českého krále Vladislava II. Jagellonského.

Deska z Novoměstské radnice.

Pozorný pozorovatel si zde jistě všimne, že točenice nahrazuje štít polepšeného erbu Nového města Pražského z 26. června 1477, kdy ve Vídni císař Friedrich III. Habsburský takto upravil novoměstský erb, blason: Štít červený se zlatou zdí s otevřenou bránou s napůl spuštěnou zlatou padací mříží a se stříbrným cimbuřím. Zpoza zdí vynikají dvě zlaté věže se stříbrným cimbuřím a mezi nimi je rostoucí rytíř se zlatým štítem s černým orlem, pravicí mává mečem. Na štít byla posazena přilbice s císařskou korunou. Po každé straně přilbice stojí dvě černé orlice, které pařáty drží koruna na přilbě. Přikrývadla jsou červeno-zlato-stříbrná. Z toho vyplývá, že Řád českého krále zv. Točenice musel existovat ještě za dynastie jagellonské a zanikl snad až v době nástupu Ferdinanda I. na český trůn.

Chronologie suverénů (velmistrů) řádu českého krále zv. Točenice

Z výše uvedeného je vidět, že suverény Řádu českého krále zv.Točenice byli čeští králové počínaje Václavem IV., přes jeho bratra Zikmunda, Albrechta Habsburského jeho syna Ladislava Pohrobka, snad Jiří z Poděbrad, Matyáš Korvín (Hunyady) a naposledy panovníci z rodu Jagellonců.
U Jiřího z Poděbrad není nic jisté, snad trochu naděje do snahy dokázat, že Řád českého krále zv. Točenice fungoval i za jeho vlády vnáší Jiřího vyobrazení v knize nazvané Codex Hasenburgicus uložené dnes ve Vídni v Hofbibliothek. Zde vidíme krále již postiženého obezitou s korunou na hlavě, v rukou drží říšské jablko a žezlo. Je oblečen v plášti a na prsou má "provaz" či řetěz připomínající točenici. Je pravdou, že chybí zelený kříž uváděný Ashmolem ve své knize o Řádu Podvazku, ale na druhou stranu je nutno zdůraznit, že autor kresby si nedal mnoho práce s detaily.

Václav IV., zakládá Řád českého krále zv. Točenice po r. 1384- +1419
Zikmund Lucemburský 1419-1437
Albrecht Habsburský 1438-1439
Ladislav Pohrobek 1453-1457
Jiří z Poděbrad ? 1458-1469 (+1471)
Matyáš Korvín (Hunyady) 1469-1471 (+1490)
Vladislav II Jagellonský 1471-1515
Ludvík Jagellonský (korunován 11.3.1509) 1516-1526

Pokus o rekonstrukci insignií řádu českého krále zv. Točenice a o identifikaci členů řádu

Kdo tedy byl řádovým rytířem a jaký byl řádový oděv? Dnes známe nejméně tři rytíře, možná až pět - pomineme-li řádové suverény nebo-li velmistry.
  • 19. srpna 1401 přijal král Václav IV. Mikuláše z Gary do "společenství českého krále" za zásluhy při osvobození jeho mladšího bratra a krále uherského Zikmunda. Udělil mu klenodium tohoto bratrství a zavázal se ročně vyplácet tisíc zlatých z královské komory

Erb Mikuláše z Gary se symboly řádu Točenice a Dračího řádu krále Zikmunda.
  • dalším cizincem, který se pravděpodobně stal řádovým rytířem byl mantovský markrabě Francesco Gonzaga. Roku 1395 se inventář markraběcích šperků zmiňuje o odznačí českého krále

V roce 1395 Gian Galeazzo Visconti získal od římského krále Václava IV. titul vévody Milánského, s touto poctou souviselo i udělení řádu Točenice, který je vyobrazen na některých erbech souvisejících s rodinou Visconto a Sforza.

  • rovněž tak popis pozůstalosti burgundského vévody Jana zv. "Smělý" a jeho syna Filipa Dobrého. Točenice je zdobena bílým emailem, drahokamy a perlami
  • obdobný šperk se nacházel i mezi cennostmi dcery císaře Zikmunda Alžběty Lucemburské, která se provdala za Albrechta Habsburského, pozdějšího císaře. Sám Albrecht je vyobrazen v Richenthalově Kronice kostnického koncilu z roku 1464 jako panovník sedící na trůně, obklopený erby svých zemí, mající na hlavě kožešinovou čapku s točenicí
  • rakouský vévoda resp. arcivévoda Ernst zv. Železný, pocházející z mladší štýrské větve habsburského rodu má své pohřební roucho (kolem roku 1420, +1424) pokryto vyšitými symboly řádu točenice stejnými jaké užíval král Václav IV.
  • Diego de Valera, řád byl udělen Albrechtem Habsburským jako českým králem roku 1438
  • Pedro Tafur, řád byl udělen Albrechtem Habsburským jako českým králem roku 1438
  • v milánské knihovně Biblioteca Trivulziana je uložen rukopis Codex č. 1390 na jehož 2 a 3 tabuli jsou vyobrazeny erby a řády patřící členům rodu Visconti a Sforza, třetí obrázek na tabuli 3 představuje červený štít se stříbrnou točenicí a je indentifikován jako císařský klenot (Imperialis diuixia ...), který získal poslední milánský vévoda z rodu Visconti Filippo Maria I. (+1447)

Každý rytířský řád musí mít svého duchovního správce, který se staral o náboženské vyžití jednotlivých členů a vedl slavnosti při každoročních zasedáních řádové kapituly. U Řádu Podvazku je pověřen duchovní správou řádový prelát biskup z Winchesteru jemuž jsou k ruce další duchovní.
Předpokládám, že Řád českého krále zv. Točenice měl rovněž obdobného úředníka neboť rukopis, dnes uložený ve Stamsu, má v borduře prvního folia symbol točenice a patřil litomyšlskému biskupovi Janu Železnému, členovi královské rady. Na úvodním listě vidíme v iniciále klečící postavu donátora před Kristem Trpitelem, po pravé straně pod sebou dva erby identifikující kodex jako knihu biskupa Jana Železného, nahoře erb biskupství litomyšlského - v černém poli zlatý heroldský kříž a pod ním rodový či osobní erb biskupa - štít polcený černo-stříbrně s modrým břevnem. Pod textem vpravo dole je namalována točenice s vloženým jednohlavým orlem, symbol biskupova úřadu v Řádu českého krále zv. Točenice.


Titulní list z kodexu biskupa Jana Železného, klášter ve Stamsu.

Jiným členem či spíše úředníkem řádu-duchovním byl pravděpodobně králův důvěrný přítel, Václav Králík z Buřenic. Zde je třeba se zastavit a zamyslet se nad tím zda Václav Králík byl skutečně členem řádu. Jak již bylo řečeno u Řádu Podvazku je duchovním správcem biskup z Winchesteru a ač není řádovým rytířem má právo po dobu své funkce obtáčet svůj erb řádovým symbolem.
Nejvyšší kancléř, vyšehradský probošt a později i olomoucký biskup Václav Králík z Buřenic přivěsil svou pečeť na listinu danou 1. dubna 1382 v klášteře na Zderaze, kterou oznámili kapitáni Bratrstva Obruče, že zakládají kapli - pod jménem a k poctě Nejsvětějšího Těla a Krve Páně, Panny Marie a sv. Felixe a Adaukta - uprostřed náměstí Nového Města pražského. Na pečeti jsou vidět dvě věže spojené hradbou a mezi mini korunované W.


Obraz pečeti Václava z Buřenic. Kresba Zdirad J.K. Čech


Zde se naskýtá lákavá možnost ztotožnit Bratrstvo Obruče s pozdějším Řádem českého krále zv.Točenice, neboť korunované W je hojně užívaným symbolem ve všech dochovaným rukopisech, které jsou připisovány Václavu IV. Je pravdou, že král byl uveden na prvním místě mezi členy Bratrstva a když si uvědomíme, že stavbu, známou jako kaple Božího Těla, 28. června 1403 předalo Bratrstvo universitě, lze se domnívat, že buď našli pro svá shromáždění honosnější budovu, nebo zaniklo.
Jisté je, že Václav Králík na svých pozdějších pečetích užíval svůj rodový erb již bez korunovaného W a to vždy provázený erbem svého úřadu. V Melicích na Vyškovsku, kde stával hrad olomouckých biskupů byly nalezeny kachle z nichž byla provedena rekonstrukce kamen s erby Václava Králíka, olomouckého biskupství a vyšehradské exemptní kapituly. Nikde zde není ani stopy po nějakém symbolu Řádu českého krále zv. Točenice.
Připusťme, že Václav Králík se jako vyšehradský probošt podílel na činnosti Řádu českého krále, zv. Točenice. Je jistě kouzelnou shodou náhod, že když Bratrstvo Obruče v polovině roku 1403 předalo svou kapli pražské universitě v následujícím roce Václav Králík založil v kostele sv. Petra a Pavla na Vyšehradě kapli Vzkříšení páně.
Původní kapitulní kostel byl zásadně přestavěn z podnětu císaře Karla IV. v rámci celkové obnovy Vyšehradu. Bohužel barokní rekonstrukce v 18. století a následná regotizace Josefa Mockera v 19. století zcela změnily tvář středověké stavby. Přesto se při stavebních pracích v letech 1885-1903 objevily v bočních kaplích při jižní stěně kostela malby datované odborníky na přelom 14. a 15. století. Poslední rekonstrukce kostela proběhla v 80 letech 20. století a malby byly prozkoumány restaurátorkou Evou Votočkovou. (E. Votočková, Nález gotických fresek v r. 1887 na Vyšehradě, Vyšehradská veduta, in Královský Vyšehrad, Praha 1992, s. 199-205.)
V první kapli na východní stěně se dochovaly tři postavy tvořící triptych, Panna Maria, sv. Jiří a sv. Vojtěch. Stěna jižní byla pokryta modrými točenicemi, které doprovázely jednotlivá písmena psaná gotickou minuskulí. Západní stěna nesla dva erby, nejednoznačně popisované jako erby s orlicemi spojené do aliance točenicí uprostřed, které jsou další písmena popsaná jako p a a.
Několik fotografií E. Votočkové, které ve své práci uveřejnila Zuzana Všetečková (Z. Všetečková, Gotické nástěnné malby v kostele sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, in Královský Vyšehrad II., Praha 2001, s.133-153.) však nikterak tento názor nepodporují. Ve své velmi podnětné práci se autorka usilovně snažila vysvětlit přítomnost kolovratského erbu s jednohlavým orlem v kapli osobou svatojiřské abatyše Kunhuty z Kolovrat. I kdybychom připustili přítomnost kolovratského orla a erbu, jehož fotografie je uveřejněna ve sborníku Královský Vyšehrad II. není možné, aby v kapli vyzdobené řádovými odznaky byl erb ženy, která byla navíc duchovní osobou.
Nicméně obrázek torza erbu ukazuje jednoznačně klenot orlích křídel s břevnem a korunovanou turnajskou přilbu. Takto zobrazený klenot nelze vidět kolem roku 1400, ale nejdříve o nějakých 80 let později. Možné avšak je, že pozdější přemalby původní vzhled erbu zkomolily.


Ve třetí kapli v pořadí se pod dnešními přemalbami nachází iluzivní "kanovnická" sedadla pod nimiž byly namalovány heraldické štíty. Restaurátorka Eva Votočková část maleb odkryla a zjistila, že gotické štíty byly světle červené a prázdné. Na každé straně jich bylo pravděpodobně dvanáct. Zde je třeba se zamyslet nad smyslem kaple, kde jsou na zdech připraveny prázdné heraldické štíty, tak aby je bylo možno v budoucnu použít. Srovnáme-li zvyklosti např. anglických řádů pokrývat stěny řádové kaple erby řádových rytířů, dokážeme si lehce představit, že v kostele sv. Petra a Pavla mohla být založena kaple, která měla v budoucnu sloužit jako kaple řádová a na stěnách měly být vymalovány erby zakládajících rytířů. Že se tak nestalo, lze přisoudit zhoršující se domácí politické situaci, smrti panovníka-zakladatele Řádu a následně i destrukci Vyšehradu za husitských válek.
Myšlenku, že na Vyšehradě byla založena nová řádová kaple podporuje svým počínání i sám král Václav. Po roce 1400, kdy byl sesazen z říšského královského trůnu (28. srpna 1400), král o hrad Točník ztratil zájem, neboť jeho výstavba jednoznačně souvisela s titulem římského krále a řádem Točenice, který Václav IV. založil. Krátce po roce 1400 panovník již jen jako král Český založil novou rezidenci zv. Wenzelstein, dnes známou jako Nový hrad u Kunratic a zároveň s tím byl řád Točenice přenesen na hodnost českého krále.

Opusťme Vyšehrad a myšlenku, že Bratr-stvo Obruče se přerodilo v Řád českého krále zv. Točenice a podívejme se na pečeť, která je připisována Vilému Zajíci z Házmburka. Vilém Zajíc (+1441), byl nejvyšší mistr královské kuchyně - truksas od roku 1383, kdy v úřadě vystřídal svého příbuzného Mikuláše z Házmburka. Na pečeti, kterou Vilém Zajíc užíval pravděpodobně po roce 1400, vidíme jak rytíř Řádu českého krále zv. Točenice svůj čtvrcený štít s kančími hlavami a zajíci obkroužil točenicí stejně jako to dělají v Anglii posledních cca 550 let rytíři Řádu Podvazku.


Je pozoruhodné, že pečeť není opatřena žádnými nápisy a z toho lze usuzovat, že uživatel pečetidla si musel být naprosto jist, že jeho členství v Řádu je natolik obecně známou a zároveň exkluzivní záležitostí, že není třeba na pečetidlo nechat vyrýt jméno majitele.


Pečeť Viléma Zajíce z Házmburka.

Koncem roku 1480 získalo poddanské město Český Krumlov potvrzení, že může užívat erb. Není jasné, jak erb vypadal, zda tak jako na pečeti z poloviny 15. století nebo jako vyobrazení v knize opisů privilegií z roku 1593, kde je ve štítě nad městskou hradbou rožmberská růže ovinutá stříbrnou točenicí.
Zde se dostáváme k problému jak tuto točenici v erbu poddanského města vysvětlit. Nabízí se tvrzení, že některý z Rožmberků žijících v druhé polovině 15. století byl členem řádu a tuto poctu nechal vtělit i do erbu svého sídelního města. Druhá možnost nabízí variantu, že točenice je symbolem panovníka, ale pak nelze vysvětlit absenci jiného královského symbolu, např. lva, nebo monogramu apod.



Nejvýznamnějším členem rodu na přelomu 15. a 16. století byl bezesporu Petr IV. z Rožmberka, zemský hejtman, za jehož vlády bylo roku 1500 potvrzeno Vladislavským zřízením zemským výsadní postavení rodu Rožmberků mezi českou šlechtou.
Rovněž je možno spekulovat o Oldřichovi II. z Rožmberka, dědovi předešlého, který byl též rytířem Dračího řádu krále Zikmunda. A protože i Vilém Zajíc byl členem Dračího řádu není od věci domnívat se, že i Oldřich z Rožmberka mohl být jeho řádový spolubratr.
Kromě těchto dvou významných českých pánů konce 14. a počátku 15. století byli členy Dračího řádu i další příslušníci českého panstva, např. Puota von Eulenburg (Půta z Ilburka, loketský hradní kapitán, purkrabí a zástavní pán), Hinko von Rotenberg, Johann von Duba (Jan z Dubé) a Alsso von Sternberg (Aleš Holický ze Šterneberka).
Ve státním okresním archivu v České Lípě je pod číslem 20293 (41/351) uložena pečeť hejtmana Konráda Kvala, která je datována do roku 1410 a je značně poškozená. Na pečeti je gotický štít s křídlem a okolo něj je něco co by mohlo připomínat značně neumělou točenici.





Jak již bylo řečeno mohutný rozvoj heraldiky v českých zemích 14. století vedl i k tomu, že král Václav jmenoval herolda, s největší pravděpodobností to byl rovněž herold řádový, jehož starostí bylo zaznamenávat jednotlivé členy, ale i posuzovat jejich pře ohledně urozenosti resp. zda užívají své erby po právu či nikoli.
Jak byli rytíři oblečeni při slavnostních příležitostech je velmi těžké odhadnout. Jisté je, že brnění již nebylo na počátku 15. století slavnostním oděvem a proto je možné, že rudý oděv zmiňovaný Ashmolem by bylo možno nazvat jakousi uniformou. Kromě toho si umím představit, že rytíři nosili přes ramena přehozený plášť snad červený na jehož levém rameni (u srdce) byla vyšita bílá točenice. Rovněž Točenice uvázané pod pravým kolenem jak zobrazují malby v kapli sv. Václava nemusejí být čirou fantazií.


Stan římského krále Václava IV. v rukopise Bellifortis Konráda Kyesera, fol. 85r.


Závěrem je třeba říci, že 14. století tak rozporuplné přineslo Českému království nebývalý rozvoj hospodářský, kulturní i společenský. Dítětem tohoto společenského dění byl i Řád českého krále zv. Točenice, který bohužel díky husitským válkám postupně upadal až nakonec někdy na přelomu 15. a 16. století pravděpodobně vymřením dynastie Jagellonců zcela zanikl.

Závěrem bych rád poděkoval domácím potřebám bez jejichž laskavého přispění by tento článek nikdy nevznikl. Pro zájemce o turistiku nabízejí vařič na propan-butanovou láhev i na kartuše. Vařič je uložen v lehkém plastovém kufříku a hodí se pro cesty za památkami naší vlasti, pro camping v létě i v zimě. Neváhejte a podívejte se na www.plynovy-varic.cz.










Řád českého krále zv. Točenice 1

16. října 2015 v 17:00 | Yale |  Rytířské řády

Úvod

14. století je vrcholným obdobím českého středověkého státu. Po překonání společenské krize, chaosu a rozvratu - po smrti posledního přemyslovského krále Václava III. nastoupila na český trůn nová dynastie - lucemburská. Roku 1310 byl zvolen českým králem mladičký Jan Lucemburský a díky sňatku (31. srpna 1310) s princeznou Eliškou stal se jeho nárok na korunu legitimní.
Již za posledních přemyslovských králů se český stát víceméně vymanil ze své provinciálnosti a zapojil se do celoevropského dění. Příchod nové dynastie z kulturně velmi vyspělé oblasti, umožnil trvalé a nezpochybnitelné postavení Českého království v rámci Říše římské a jeho kulturní rozvoj na úrovni ostatní západní Evropy.


Malba Grahama Turnera, Bitva u Kresčaku,

Důvody vzniku řádů obecně

Období vrcholného středověku se vyznačuje zásadní změnou v životě šlechtické společnosti, vzniká dvorská kultura. Její projevy lze sledovat poprvé na jihu Francie, odkud postupně ovládla celou Evropu. V Čechách můžeme tyto změny pozorovat již od doby vlády Václava I. Ve 14. století se objevuje literární tvorba v českém jazyce, nastává posun z rytíře-bojovníka na rytíře-dvořana.


Český král Václav II.


První králové z rodu Lucemburků vybudovali svůj dvůr po francouzském vzoru, české panstvo se snažilo vyrovnat svému panovníkovi a příležitostí k prezentaci vlastní osoby, rodiny či rodu se stávají slavnosti a dvorské ceremoniály.
Zvýšený zájem o heraldiku jejíž první projevy na českém území se dají vystopovat zhruba o padesát let později než v západní Evropě, se projevuje právě ve zmíněných dvorských slavnostech a obřadech, např. na rytířských turnajích. Turnaje, které byly původně vojenským cvičením, se postupně stávají sportem a příležitostí předvést přepychové oděvy, erby s klenoty či symboly a odznaky postavení nositele v tehdejší společnosti.
V časově zanedbatelném odstupu za západní Evropou se i v Čechách objevuje dvorská móda vyznačující se pestrostí barev. Prolnutí heraldiky a odívání se projevilo vznikem jakési uniformy, kdy lidé sloužící u dvora byli oblečeni v oděvu ušitém v barvách pánova erbu. I oděv šlechty je šitý tak, aby bylo na první pohled vidět postavení a erb jeho majitele. Obr. č. 1 ukazuje okno v kostele Long Melford v Suffolku, kde je zobrazena paní Ann Denston, která je oblečena v šatech s vyšitým rodovým erbem a přes ramena má přehozen plášť nesoucí erb svého manžela.
Zájem o ideu rytířství v celé Evropě vedl nejen ke vzniku tzv. rytířských romá-nů, ale především ke vzniku nových institucí, nových rytířských řádů, bratrstev či loveckých společností. Nově zakládané řády se výrazně odlišovali od tradičních rytířských řádů a to nejen svým posláním, ale i vnější prezentací. Ačkoliv se v českých zemích dochovalo jen velmi málo dokladů o jejich existenci, můžeme směle konstatovat, že příchod lucemburské dynastie byl i v tomto případě krokem českých zemí mezi vyspělou Evropu.

DŮVODY VZNIKU ŘÁDU ČESKÉHO KRÁLE zv. TOČENICE

Roku 1310 nástupem dynastie Lucemburků na český trůn se postupně z někdejší periferní oblasti evropské kultury staly české země jedním z jejích nejdůležitějších center. Jan Lucemburský, zv. též Slepý, silou své osobnosti a příjemnými uhlazenými způsoby dokázal přesvědčit všechny, že on je ztělesněním představ o dokonalém rytířském králi.
Vedl války, diplomatické mise, uděloval štědré dary, v době míru popouštěl uzdu své vášni v rytířských turnajích, lovech, sokol-nictví a bohoslužbách, dvořil se dámám a snažil se přimět rytíře svého dvora, aby se chovali stejně. Charakter králova dvora byl více méně kopií dvora francouzských panovníků (lucemburská hrabata byli leníky francouzských králů) a především byl vojenský. Rituál se točil zejména kolem rytířských turnajů. Největší turnaje byly pořádány u příležitosti velkých náboženských svátků o Vánocích, Velikonocích a Letnicích, korunovacích či sňatcích.
Je velmi pravděpodobné, že zájem o turnaje získal Jan již jako velmi mladý chlapec. Zcela určitě znal příběhy krále Artuše a jeho rytířů . Snaha o opětovné uvedení "Kulatého stolu" do života byla v západní Evropě prvořadá.
Tento "Kulatý stůl" měl mnohovrstevné politické a sociální rozměry. Příběh krále Artuše a jeho rytířů zdůrazňoval starobylý původ monarchie. Nárok na tuto tradici uplatňovali nejen na Britských ostrovech, ale i v západní Evropě a v Říši římské. Artuš byl pokládán za předchůdce prvních normandských králů Anglie a jejich kronikáři od něho odvozovali nejen genealogickou návaznost na anglo-saské panovníky, ale i návaznost právního řádu. Tento mýtický cyklus byl znám i v Čechách, protože král Jan krátce po získání české koruny, chystal v roce 1319 velký mezinárodní turnaj v Praze, při kterém měl být založen "Řád Artušova Kulatého stolu". Jak je známo tato iniciativa neuspěla pro přílišnou politickou nestabilitu v tehdejších Čechách.


Král Artuš na francouzském gobelínu, cca 1385. Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/King_Arthur#/media/File:Arth_tapestry2.jpg

Ve 14. století se Angličané, Normané, ostatní francouzsky mluvící země a obyvatelé Říše římské hlásili k Artušovi jako ke svému předchůdci a jeho pokládali za jednoho z devíti velikánů, resp. jednoho z trojice dobrých křesťanských hrdinů. V zobrazeních těchto hrdinů je Artuš vždy postavou, která představuje krále v brnění držící štít či standardu, z pravidla modrou se třemi zlatými korunami v postavení 2,1 nebo pod sebou.
Není bez zajímavosti, že v kapli Utrpení a jeho nástrojů, pro kterou se dnes vžil název kaple sv. Kříže na hradě Karlštejně, mistr Theodorik zobrazil na popud císaře Karla IV. celkem čtyři (svaté) vladaře se znaky tří zlatých korun. Je téměř jisté, že jedním z nich je právě král Artuš-předek (i když jen fiktivní) císaře Karla IV.
Panovníkův rodokmen na Karlštejně vycházel od praotce Noa a pokračoval přes dynastie křesťanských vladařů v nichž najdeme nejen krále Artuše, ale i císaře Karla Velikého, krále Davida nebo Gottfrieda z Bouillonu, třetího z dobrých křesťanských hrdinů.


Tři dobří křesťanští hrdinové - král Artuš, Karel Veliký a Gottfried z Bouillonu.


Vznik řádu českého krále zv. Točenice

Řád Točenice, v pramenech nazývaný řád českého krále, byl založen 1. května 1389 římským a českým králem Václavem IV na paměť své zesnulé první manželky Jany Falcké a k poctě nevěsty Žofie Bavorské. Král se totiž ve stejný den zasnoubil se svou budoucí druhou manželkou Žofií (Sofií).
Zajímavé teorie nám nabízí snaha dopátrat se co bylo podnětem k založení řádu Točenice. Pomyneme-li celkové společenské klima v Evropě nabízí se hned dva důvody, které krále vedly k založení vlastního řádu. Zaprvé to byl křesťanský a rytířský řád sv. Antonína Poustevníka, který založil k poctě krále první Václavův tchán, rýnský falckrabí Albrecht Bavorský v průběhu roku 1382. Řád měl, mimo jiné, mezi svými symboly i modrou točenici, která je vymalovaná např. na klenbě průjezdu Staroměstské mostecké věže nebo je mnhokrát zobrazena ve Václavových rukopisech.
Zadruhé je nasnadě myšlenka, že podnětem k jeho založení se stala svatba princezny Anny v Anglii za krále Richarda II., resp. jednání spojená se zmíněným sňatkem.
V té době v Anglii již existoval řád Podvazku a dle některých badatelů i řád Lázně, protože se dochoval dokument, který říká, že roku 1306 král (Edward I.) při příležitosti tažení do Skotska udělil ve Westminsteru rytířství Lázně (Knighthood of the Bath) třem stům mladíkům. Zcela jistě byly důstojnosti Lázně uděleny při korunovacích Jindřicha IV. a V. Je tedy možné, že se české poselstvo setkalo při jednání s králem Richardem II. s rytíři Řádu Lázně, resp. se mohlo účastnit ceremonie pořádané při příležitosti královského sňatku. V současnosti existující řád Lázně byl obnoven králem Jiřím I. roku 1725 a s největší pravděpodobností na původní organizaci navazuje jen velmi vzdáleně.


Korunovace královny Anny České


Rovněž je velmi pravděpodobná existence Řádu Zlaté spony, který údajně založil Václavův otec Karel IV. (Fürspänger-Orden) při kostele P. Marie v Norimberku, někdy v době přestavby hradu Laufu a jeho výzdoby erbovní galerií. Možná by stálo za zamyšlení zda erby v hradním sále Laufu nejsou náhodou erby zakládajících, resp. žijících členů nově ustanoveného bratrstva - vždyť panovník Karlova postavení a věhlasu bez vlastního řádu v polovině 14. století společensky nemohl existovat. Vladimír Růžek ve své práci Česká znaková galérie na hradě Laufu u Norimberka z roku 1361 se snaží doložit, že erby představují příslušníky Karlova dvora ne vždy s jednoznačným úspěchem.
Někdo může namítnout, že řády se zobrazovaly spolu s erby nositelů, ale tento postup nebyl užíván od počátku. Např. rytíři Řádu Podvazku začali obtáčet své erby stylizovaným podvazkem s vyšitým heslem Řádu na důkaz svého členství až v druhé polovině 15. století. Jak vypadal řád Zlaté spony ukazuje např. kniha konstanského patricie Konrada Grünenberga z roku 1480. Řádově o sto let starší vyobrazení symbolu Řádu Zlaté spony (Fürspänger-Order) najdeme v knize erbů Bratrstva sv. Kryštofa v Arlbergu a dokonce s postavami dvou pravděpodobně českých rytířů. Jan ze Strolenburgu, který je v české heraldické literatuře uváděn jako pán ze Strakonic díky erbu se střelou připomínající jihočeskou rodinu, má na krku symbol Karlova řádu. Stejně tak i postava druhého rytíře, který podle erbu může být pánem Švihovským.

Jak již bylo řečeno, jedním z možných podnětů k založení Řádu (stříbrné, modré) Točenice (tusint, tusenique) mohla být inspirace získané českým poselstvem v Anglii. Kontakty s ostrovní říší vedoucí později ke sňatku princezny Anny s mladým králem Richardem počaly již před rokem 1380.
Avšak k jedné z prvních historických konfrontací českých a anglických politických zájmů došlo na poli u vesničky Kresčaku ve Francii, kde lukostřelci anglického krále Edwarda III. zcela zničili výkvět francouzského rytířstva a kde padl i český král Jan, zv. Slepý.

K přípravě obou válčících stran na bitvu patřilo i pasování mladých bojovníků na rytíře. Rituální očištění v lázni má prastarý původ (je inspirován rituální koupelí při křtu), je součástí duchovního očištění, které tvořilo část přípravy mladíka k přijetí do rytířského stavu. Čest přijetí do stavu rytířského nebyla udělena dříve pokud kandidáti neprošli různými rituály jejichž cílem bylo očistit duši pomocí bdění a modlitbou a nakonec očistit i vlastní tělo koupelí.

Snad nejstarším dokumentem, který se zmiňuje o obřadu koupání při pasování na rytíře je popis ceremonie po korunovaci krále Viléma, který pasoval na rytíře tehdy patnáctiletého Geoffreye z Anjou roku 1128, "…po obvyklých obřadech Geoffrey ponořil své tělo do lázně a poté byl sloužícími oděn do purpurového pláště, opásán mečem a byly mu připnuty zlaté ostruhy." Tento ceremoniál spojený v průběhu 14. století s artušovskou rytířskou tradicí a ideou - kurtoazní láskou, se staly náplní mnoha rytířských řádů či bratrstev. Prakticky každý evropský panovník či alespoň trochu významnější suverén založil takový řád resp. bratrstvo.

Roku 1672 vyšla v Londýně kniha Eliase Ashmola popisující statuty řádu Podvazku. III. kapitola zmiňuje všechny nebo alespoň většinu založených středověkých neduchovních řádů. Zároveň je mezi strany 94-95 vložena tabule Václava Hollara se 46 vyobrazeními následně popisovaných řádů. Pod číslem 31 je uveden řád "Equites Tusini in Bohemia".
V textu se říká, že autor shledává pouhé zmínky, které ve své knize učinil Mennenius. Ten uvádí, že řád byl založen v Čechách, ale nepodává ani nejmenší informaci o aktu založení, jeho odznaku ani názvu. Je velmi pravděpodobné, že v době nástupu Habsburků na český trůn (Ashmole píše o arcivévodech rakouských) došlo k obnovení resp. k reorganizaci řádu, jehož funkce byla snad nově definována jako řád bránící křesťanskou víru, bránící expanzi Turků do Evropy a bojující proti tzv. heretikům i mimo državy Habsburků. Symbolem řádu se stal jednoduchý plochý zelený kříž, řádový oděv byl rudý.
Na tomto místě je třeba upozornit na nástěnnou malbu kaple sv. Václava v pražské katedrále (západní stěna). Zde pod znaky kurfiřtů vidíme skupinu osob z nichž dvě jsou oblečeny v červeném oděvu a mají na pravé noze, těsně pod kolenem uvázánu točenici stejně jako v Anglii nosí rytíři podvazek, symbol svého členství v řádu - zde však na noze levé.

Podle J. Krásy a J. Vackové celý cyklus svatováclavské legendy vznikl za Vladislava Jagellonského do roku 1509. Můj názor je, že zobrazená malba je starší nebo její autor (mistr litoměřického oltáře) vycházel z předlohy z doby Ladislava Pohrobka. Pokud se návštěvník pozorně podívá na postavu vlevo od erbů pánů z Lobkowicz zjistí, že je zde namalován mladý muž s dlouhými nakadeřenými vlasy v šedém plášti, mající na krku zlatý řetěz a na hlavě baret, který je provlečen zlatým provazem tvořící uzel lásky, který je shodný s uzly, ze kterých je sestavena kolana kyperského Řádu Meče. (Království kyperské zaniklo smrtí krále Jakuba II. zv. Bastard roku 1473 ve Famagustě).

Jak již bylo řečeno dříve Řád českého krále zv. Točenice byl založen koncem osmdesátých let 14. století a jeho vznik, který byl jistě dán na vědomí celé Evropě, bylo nutno náležitě ideově zdůvodnit. K jeho počátku se vztahuje pověst o lazebnici Zuzaně, dnes všemi historiky zesměšňovaná, díky Václavu Hájkovi z Libočan, který tuto historii zaneřádil různými smyšlenkami a fabulacemi.
Je signifikantní, že ani datum založení řádu Podvazkunení přesně známo, i když je dnes stanoveno na rok 1348 a s jeho počátkem je navíc spojena takřka anekdotická příhoda krále Edwarda III. a krásné hraběnky ze Salisbury, které na plesu, každoročně pořádaném při příležitosti oslav dobytí přístavu Calais, při tanci sklouzl podvazek, Edward jej zvedl a připevnil na nohu.
Bylo to okázalé a galantní gesto, kterým dal veřejně najevo, že dáma zajala rytíře křehkým, ale nezničitelným milostným poutem. Celá symbolika tohoto činu je pak ve zkratce vyjádřena v řádovém hesle: HONI SOIT QUI MAL Y PENSE, hanba tomu kdo si tento čin vyloží zle. Není bez zajímavosti, že skutečná Joan z Kentu se později provdala za syna Edwarda III., Černého knížete.

Lze spekulovat o tom, že pověst o lazebnici Zuzaně je zcela určitě Hájkova fabulace, ale je možno připustit, že v 80. letech 14. století, kdy král Václav IV. bojoval nejen proti domácí opozici a nedařilo se mu získat ani císařskou korunu, jej vojensky podpořili členové pražského cechu lazebníků a bradýřů, mezi nimiž byli i ženy. Slovo "vojensky" je jistě nadnesené, ale nějaká záškodnická akce proti nepřátelům krále mohla být podniknuta. Tyto akce byly postupně zapomenuty, ale v povědomí zůstaly lazebnice resp. lazebníci či bradýři, kteří se zcela jistě účastnili pouličních šarvátek na straně krále.
Pozdější Hájkova historka, že pražští lazebníci dostali od krále do svého cechovního erbu ledňáčka a točenici je zajisté velmi volné převyprávění skutečnosti. Je dokázáno, že pražští lazebníci užívali již kolem roku 1440 na své bílé korouhvi znamení zeleného dubového věníku, v 16. století některými autory popisované jako dva zkřížené zelené věníky a nad nimi otevřené břitvy.
Roku 1509 privilegiem krále Vladislava II. byl udělen pražskému a zemskému cechu lazebníků poměrně složitý erb "na způsob rytířský" nikoli však s ledňáčkem, ale s papouškem sedícím na zelené větvičce a nikde na nově stanoveném erbu není točenice, blason: Štít čtvrcený, 1. pole stříbrné s papouškem přirozených barev (zelený s barevným peřím hlavy a letek), sedícím na zelené větvičce, 2. pole červené, šroub na vytahování kulek z ručnic a přes něj křížem položené speciální zavřené nůžky s krytými čepelemi, vše stříbrné, 3. pole červené dvě zkřížená stříbrná pušťadla a pod nimi zlatá baňka na chytání puštěné krve, 4. pole stříbrné se zlatým hřebenem a pod ním bradýřské nůžky a otevřená břitva, vše přirozených barev. Klenotem jsou na kolčí přilbici s červeno-stříbrnou točenicí a červeno-stříbrnými přikrývadly, dva bůvolí rohy do nichž je na konci zastrčeno pštrosí pero, vpravo červeno-stříbrný s perem stříbrným, vlevo stříbrno-červený s perem červeným. Mezi rohy stojí papoušek na větvičce ze štítu a v zobáku drží stříbrné pušťadlo.
Právě na vývoji erbu pražských resp. slezských cechů lazebníků lze doložit jak dobrou práci odvedl Václav Hájek z Libočan svou historkou o králi Václavovi a jeho lazebnici Zuzaně. V archivu Národního musea v Praze se dochovala erbovní listina vydaná Rudolfem II. 20. července 1583 ve Vídni pro cech lazebníků vévodství slezského, kde císař potvrzuje dosavadní cechovní privilegia a polepšuje starý erb.


Dokument je psán německy a popisuje polepšený erb, blason: Štít červený, ve spodní polovině zlatá válcová nádoba na masti a na ní je položena otevřená břitva ostřím vzhůru přirozené barvy (železná čepel s černou rukojetí vykládanou zlatem). Nádoba na masti je podložena kosmo krytými nůžkami zkříženými šroubem na vytahování kulek vše přirozené barvy tzn. železné se zlatým kováním. Horní polovina štítu je vyplněna stříbrnou točenicí svázanou do uzlu a vlajícími konci. Uprostřed točenice stojí zelený papoušek se zlatým zobákem, zlatou náprsenkou a červenými drápy, na krku má červený obojek s horním zlatým kroužkem. Nad papouškem je zlatá koruna. Klenotem je na kolčí přilbě postavená stříbrná točenice jejíž vlající konce nahrazují přikrývadla splývající z přilbice. Uprostřed točenice je stejný papoušek s korunou jako ve štítě.(Viz. Michal Fiala a Tomáš Krejčík, Erbovní listiny archivu Národního muzea, Scriptorium Praha 2001. Z uvedené knihy je převzata i miniatura citované erbovní listiny.)
V privilegiu z 24. dubna 1721, které vydal císař Karel VI. ve Vídni pro cech lazebníků a ranhojičů ve třech pražských městech, panovník potvrzuje a obnovuje uvedenému cechu jejich statuta a uděluje jim erb a pečeť, je opět vidět papoušek uprostřed velmi stylizované točenice v císařských barvách černé a zlaté.(Viz. Michal Fiala, Jakub Hrdlička, Jan Županič, Erbovní listiny Archívu hlavního města Prahy a nobilitační privilegia studentské legie roku 1648, Scriptorium Praha 1997.)

Odznakem nového králova řádu se tedy stala točenice, symbol trvalého svazku mezi členy řádu a jeho suverénem. Zajímavým symbolem je i často se vyskytující ledňáček. Sám ledňáček symbolizuje Kristovo zmrtvýchvstání o Božím Hodu velikonočním a je tedy především osobním badge krále, který byl právě o Velikonocích 1382 pasován na rytíře, ale v přeneseném slova smyslu je i dalším řádovým odznakem.
Je samozřejmé, že v době Václava IV. velmi módní kurtoazní eroticky nenaplněná láska hraje svou nezastupitelnou roli ve výběru symbolů králova bratrstva-řádu. Řád byl zcela jistě založen především pro vzájemnou mocenskou ochranu krále a spřízněné šlechty, kdy se jeho členové stávají bratry a zavazují se chránit své životy a statky navzájem. Ačkoliv byl nově založený řád veskrze světský, k této základní myšlence je třeba přidat duchovní rozměr-patronaci. Zde se vedle všemohoucího Boha a požehnané, neposkvrněné Panny Marie nabízí i postava zemského světce sv. Václava, řádovým světcem je však svatý Bartoloměj apoštol a mučedník jemuž je zasvěcena i kaple v řádovém paláci na hradě Točníku.

Točenice je symbol lásky, ale i závazku, podobně jako savojské uzly u řádu Annunciaty (Řád Zvěstování původně založený v letech 1360-63 jako řád Obojku savojským vévodou Amadeem VI.) a je velmi často zobrazována modrá, v barvě věrnosti. Modrá točenice se stala odznakem řádu sv. Antonína Poustevníka spolu s Tau křížem a červenobílým karafiátem.
Na konci 14. století se užívání osobních odznaků stalo v celé vyspělé Evropě velkou módou a jejich politická symbolika hrála velkou roli, dnes v některých případech již těžko pochopitelnou. Tyto osobní symboly byly vyšívány na oděvy, měly formu přívěsků k náhrdelníkům či drobných figurek, které nosili političtí stoupenci toho, kterého pána či vládce.
Např. Ludvík Orleánský kolem roku 1400 přijal za svůj symbol sukovitou hůl. Lze říci, že významnější poselství svému protivníkovi a bratranci Janu, zv. Bez bázně, vévodovi Burgundskému nemohl poslat. Ten nelenil a nechal se zobrazit v oděvu na jehož plášti vidíme dvě řady hoblíků, též při novoročních oslavách rozdával členům svého dvora malé hoblíky ze zlata, emailu a perel.
Vévoda Ludvík z Orleansu založil roku 1394 tzv. Dikobrazí řád. Nelze říci, že šlo o skutečný řád, spíše o společnost jejíž členové se zavázali jednoduchou přísahou věrnosti ke svému princi a za to dostali symbol korunovaného dikobraza. Množství členů nebylo omezeno. Kolem roku 1377 založil vévoda Albrecht III. Rakouský tzv. Copový řád jehož symbolem byl náhrdelník ve tvaru dámského copu.

Klenot Copového řádu.

Osobní odznak krále (na Britských ostrovech a ve Francii bylo ve 14. století již běžné užívání těchto odznaků-badge), přijatý jistě po vzoru svého švagra Richarda II., který mimo jiné užíval stříbrného jelena se zlatou korunou a řetězem na krku, ledňáček je ve středověku mimojiné též symbolem manželské věrnosti (viz. starořecká báje o Alkyóne, v Ovidiových Metamorfosách symbolizoval ledňáček manželskou věrnost až za hrob a Alkyóne se dostala na nebe jako jedna z Plejád).
V současnosti je jistě možné spekulovat o tom, zda nedošlo k naprostému nepochopení královy osobnosti. Není přece jen nanejvýš snadné, když se historici vyjadřují o Václavu IV. jako o eroticky promiskuitním a nevázaném jedinci, neboť jak již bylo výše řečeno oba symboly jak ledňáček (osobní badge krále) a točenice jsou mimo jiné symboly manželské věrnosti a lásky.
V západoevropské heraldice najdeme rovněž symboly, které se staly postupem času odznaky rodovými, tzv. uzly lásky. Britská heraldika dodnes užívá u ženských štítů tyto uzly lásky namísto přikrývadel splývajících z rytířských helmic, bývají zobrazovány jako provazy nebo stuhy v rodových barvách.
Odznaky řádu Točenice můžeme ještě dnes nalézt na stavbách, v knihách, na mincích nebo na pečetích. Točenice na některých pražských budovách či ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře jednoznačně identifikují řád a ve spojení s ledňáčkem i suveréna řádu, krále Václava IV. Snad nejstarším zobrazením točenice s královskými symboly ledňáčka je vstupní portál staroměstské radniční kaple. Zde jsou vidět dva ledňáčkové ve věníku s písmenem E uprostřed. Kaple je v současnosti nejstarší zachovanou částí radnice, neboť byla založena krátce po dostavění věže a byla vysvěcena 4. srpna 1381 k poctě patronů země české, sv. Víta, Václava, Vojtěcha, Zikmunda a sv. Ludmily. Kromě toho byly kapli uděleny odpustky a zvláště jimi byli obdařeni ti, kteří se významně na jejím zbudování podíleli.(viz. Václav Vojtíšek, Radnice staroměstská v Praze, O jejím významu a památkách, Praha 1923.)
Zajímavým místem užití řádového odznaku je budova věže Novoměstské radnice. Točenice obkružuje nově polepšený znak Nového Města pražského císařem Friedrichem III. z roku 1477. I točenice s ledňáčkem umístěná ve Vlašském dvoře v Kutné hoře ukazuje Václava IV. jako suveréna města, horního úřadu a v neposlední řadě i nově založeného řádu.
Několik příkladů výzdoby rukopisů Václava IV. nás přivádí k myšlence, že dataci jejich vzniku je nutno posunout před rok 1400. První z rukopisů je rytířský román Willehalm, pravděpodobně z roku 1387. Na jednom z listů (fol. 200 v) jsou zobrazeni diví muži, vlevo jako štítonoši Václavova erbu co by krále římského. Štít je čtvrcený zlato-červeně, 1.-4. pole černý říšský jednohlavý orel, 2.-3. pole stříbrný český lev. Klenotem jsou černá orlí křídla posypaná zlatými lipovými lístky, na kolčí přilbě je zlatá koruna, přikrývadla jsou černá pošitá zlatými koru-novanými písmeny W a E. Vpravo jsou zobrazeni další dva diví muži držící zlatě korunované modré E a pod nimi je modrá točenice. Když se čtenář pečlivěji podívá na postavy divých mužů nutně si musí všimnout, že leví mají na hlavách věnec ze zeleného listí a z nich trčí vždy jedno pero. Praví mají pera zapíchnutá do vlasů. Přilbice erbu Václava IV. je kurtoasně natočena směrem ke korunovanému E, pod kterým je vyobrazena modrá točenice. Postavení erbu římského a českého krále dává jasně najevo funkci suveréna v Řádu českého krále zv. Točenice. Stejný erb užívala sestra Václava IV. Anna, manželka anglického krále Richarda II., jejím badge byl pštros mající na krku navlečenou zlatou korunu, z níž padá zlatý řetěz a obtáčející pštrosovo tělo, držící v zobáku hřebík z Kristova kříže.
Koncem 14. století se v západoevropské, především francouzské a pravděpodobně také německé heraldice začínala prosazovat móda související se vzrůstajícím zájmem o astrologii a okultismus, která se projevovala vymýšlením a posléze i užíváním nových heraldických oblud a monster.
Jako vedlejší produkt tzv. Stoleté války se tyto vymyšlené bytosti a zvířata dostali i do okolních zemí. Je zajímavé, že francouzský král Karel VI. (+1422) užíval jako své osobní badge-odznak okřídleného jelena s korunou navlečenou na krku a jeho syn Karel VII. (+1461) užíval okřídlené jeleny jako štítonoše svého královského erbu.


Okřídlený jelen, badge francouzského krále Karla VI.

I Jindřich Bolingbroke, díky sňatku římské a české princezny Anny s králem Richardem II. Anglickým příbuzný krále Václava IV., který se proslavil svou rytířkostí a statečností, osvědčenou svou účastí v bojích Řádu Německých rytířů na Litvě a návštěvou Svaté země, včetně hradu Točníku, přijal za své badge-odznak stříbrnou heraldickou antilopu se zlatými rohy a kly, zlatými kopyty, hřívou a chomáčem chlupů na ocasu. Antilopa měla na svém krku navlečenu zlatou korunu, ze které visí zlatý řetěz obtáčející se kolem jejích zad. Snaha krále Václava IV. dokázat svému novému příbuznému a celé Evropě, že panovník Římské říše (i když pouze s titulem krále) a Českého království je na úrovni doby, se naplno rozvinula i v oblasti heraldiky.


Povýšení řádového sídla


Pečeť města Žebráku z roku 1418 je příkladem, že i v Čechách se móda heraldických monster ujala. Král Václav zcela jistě udělil městu erb s figurou půl medvěda a půl českého lva, neboť 7. ledna 1396 bylo dosavadní městečko povýšeno na město a zároveň bylo připojeno k hradu Žebráku. Takto vyvedený erb užívalo město až do poloviny 17. století, kdy byl stávající městský erb polepšen přidáním přilby s přikrývadly a klenotem opakující figuru ze štítu. Doba Václavovy vlády tak přispěla k oživení české heraldiky do té doby nezvyklými či velmi málo frekventovanými figurami.
Ke zvýšení lesku a nádhery nositele se rovněž rozmohlo, především v západní Evropě, užívat u erbů různě vyšívaná přikrývadla. Například Sir William Lord Latimer, KG (1361-81) užíval na své přilbě červená přikrývadla se stříbrnými svislými pruhy, která byla podšitá zeleně. John Lord Beaumont, KG měl přikrývadla modrá vyšívaná liliemi a podšitá hermelínem. Jeden ze zakládajících rytířů řádu Podvazku Sir Sanchet Dabrichecourt měl svá červená přikrývadla posetá zlatými routami a podšitá hermelínem. Přikrývadla rodin Courtenay a de Beauchamp jsou dokonce tvořena červenou látkou, která je pokryta labutím peřím. Tímto pro středoevropana poněkud neobvyklým způsobem dávali příslušníci těchto dvou rodů najevo, že se považují za potomky legendárního labutího rytíře Helyase, kterého jistě čtenáři znají z romantické opery Richarda Wagnera pod jménem Lohengrin.

Na pečetích významných feudálů té doby vidíme štítonoše ve stejném nebo velmi podobném postavení jako divé muže zobrazené s erbem krále Václava IV. Příkladem může být pečeť Edmunda Mortimera, hraběte z March (r. 1400), kde vidíme dva lvy podpírající helmici s klenotem.
Přesto, že na českých pečetích vidíme velmi málo příkladů štítonošů na přelomu 14. a 15.století (příkladem je pečeť Jindřicha Škopka z Dubé), je tedy velmi pravděpodobné, že diví muži z drolerií rukopisů Václava IV. byli štítonoši jeho královského erbu.
Ještě se zastavme u písmene E, které je různými historiky velmi složitě vysvětlováno jako iniciála symbolizující královnu Žofii. Zde je možno říci, že existují dvě vysvětlení, která jsou v podstatě velmi jednoduchá. Zaprvé je velmi pravděpodobné, že se jedná o iniciálu jména Elisabeth, které Žofie dostala při křtu a nebo je možná druhá varianta, že korunované E je iniciála identifikující řád Točenice. Písmeno W je beze sporu označení křestního jména krále Václava Wilhelm, domnívám se však, že neznamená jméno krále, ale jméno sv. Václava, který s největší pravděpodobností mohl být svatým ochráncem Řádu - snad spolu s Pannou Marií - kterou uctívali především příslušníci rytířských řádů nejen duchovních, ale i světských a svatým Bartolomějem.
Například francouzský král Jan II. zv. Dobrý (byl od roku 1332 ženatý s Juditou Lucemburskou, dcerou krále Jana) po svém návratu z anglického vězení založil roku 1351 jako odezvu anglického Řádu Podvazku, Řád Naší milé Paní, zv. Řád Hvězdy, jehož emblémem byla stříbrná osmihrotá hvězda s malým modrým kotoučem ve středu a na něm zlaté slunce.
Je jistě zajímavé, že ve statutech z doby krále Jindřicha VIII. se říká jasně: "...Edward, toho jména Třetí ... někdy král Anglie ... ke slávě všemohoucího Boha a požehnané, neposkvrněné Panny Marie a požehnaného mučedníka svatého Jiří, patrona velmi vznešeného království Anglie a svatého Edwarda krále a Vyznavače, ke zvýšení svaté katolické víry byla zřízena a založena na hradě Windsor společnost 26 vznešených a důstojných rytířů, která se bude nazývat velmi vznešený řád svatého Jiří, zvaný Podvazek". Tato citace jasně dokazuje, že vzdor tomu, že Edward Vyznavač (Svatý Edward, zv. Vyznavač byl posledním mužským potomkem anglo-saské královské rodiny z Wessexu a od 10. století i celé Anglie, nejstarší dynastie v Evropě. Edward bývá tradičně líčen jako laskavý, nerozhodný muž jehož hlavním životním zájmem bylo náboženství. V posledních letech svého života se choval takřka jako mnich. Zemřel 5. ledna 1066, třičtvrtě roku před bitvou u Hastingsu. V roce 1161 byl kanonizován a po celá staletí byl uctíván u saské části anglického obyvatelstva.) byl ve středověku velmi váženým svatým a je jmenován mezi patrony, v názvu nového řádu je zmiňován pouze svatý Jiří.

Pokud však připustíme, že písmeno E neoznačuje jméno královny, jeho jediným logickým vysvětlením je slovo "EQUITES" - rytíři. Protože v době Václava IV. nebylo zvykem, aby rytíři označovali své erby udělenými řády lze říci, že střídající se točenice, říšská orlice písmena E a W, ledňáček a český lev jsou jednoznačným vyjádřením postavení Václava IV. jako krále římského i českého a jako suveréna Řádu českého krále, zv. Točenice. Příkladem je zobrazení archy úmluvy s Václavovými emblémy na pozadí z Bible Václava IV.

Rovněž tak je jasným vyjádřením řádové i státní suverenity krále Václava dukát datovaný po roce 1384 na jehož rubu je český lev bez štítu obtočený točenicí a na lícové straně je zobrazeno W. Pokud srovnáme jinou dukátovou ražbu o nejméně dva roky starší vidíme na líci sv. Václava a na rubu takřka shodně zobrazeného českého lva bez štítu a bez točenice.


Před rokem 1400 bylo zobrazení řádového symbolu v erbu římského a českého krále na přilbě, což zcela odpovídá heraldickým zvyklostem. Tato varianta je velmi pěkně vidět na titulním listu rukopisu Zlatá bula Karla IV., kde je zobrazen celý erb římského krále, blason: Ve zlatém poli černý říšský jednohlavý orel. Přilba je kolčí zlatá a na ní je položena modrá točenice s vlajícími konci a na točenici je císařská koruna s vloženou mitrou a černými orlími křídly posetými zlatými lipovými lístky, přikrývadla jsou černá, zlatě vyšívaná. V iniciále je zobracena modrá točenice a vlevo od iniciály je divý muž s erbem českého lva a praporcem. Zde zmíněná modrá točenice je symbolem řádu sv. Antonína Poustevníka, který pro krále Václava založil jeho tchán rýnský falckrabí, Albrecht Bavorský.



Titulní list rukopisu Zlatá bula Karla IV.



Za okny prší a plýskanice nahradily slunné dny, při kterých by bylo možné navšívit historické památky a také hrad Točník, který bude hrát významnou úlohu v druhém pokračování našich úvah o Řádu českého krále zv. Točenice. Bláto, které se nám podaří nanosit do bytu nebo domu musíme uklidit a proto je vhodné opatřit si domácího pomocníka rotační mop s pedálem. Dodává se se dvěmi hlavice a skládací tyčí. Využijte moderní domácí potřeby, aby jste až vysvitne na jaře slunce mohli vyrazit do přírody a nebolely vás záda od věčného shýbání k úklidu podlahy.

Hrdina od řeky Isonzo.

24. února 2015 v 22:43 | Yale
První světová válka již zuřila téměř jeden rok, když do konfliktu vstoupila Itálie. Důvod tohoto zpoždění byl prostý, celková vyčerpanost zdrojů, zásob zbraní a válečného materiálu. Proto vyhlásila Itálie válku Rakousku-Uhersku až 23. června 1915. Hlavní směr italského úderu byl naplánován na město Terst a přitom bylo nutno překonat řeku Soču, it. Isonzo.
V roce 1915 došlo celkem ke čtyřem italským ofenzívám, které však nepřinesly kýžený úspěch. Jedním z významných a úspěšných c. a k. velitelů byl Václav Wurm, narozen v pražském Karlíně. Byl velitelem XVI. armádního sboru, se kterým se vyznamenal zejména při prvních čtyřech italských ofenzívách, kdy zabránil nepříteli v průniku.

Polní zbrojmistr Václav Wurm

Polní podmaršálek Václav Wurm, zdroj:

Později byl za své velitelské úspěchy vyznamenán rytířským křížem Vojenského řádu Marie Terezie a následně povýšen do stavu svobodných pánů, pokud máte zájem o podrobnější informace klikněte zde: http://www.heraldika-erby.com/?cz_erby-svetova-valka-wurm,118.

Protože nám zima pomalu předává vládu jaru, bylo by dobré zamyslet se nad budoucí dovolenou. Pokud jste turisté, kteří mají rádi přírodu a pojedete se podívat na místa, kde hrdině bojovali naši dědové a pradědové, doporučujeme přibalit s sebou campingový vařič v plastovém kufříku a spolu s ním několik plynových kartuší. Nejžádanější soupravou, která vám umožní strávit dovolenou bez závislosti na drahých restauracích je set se dvanácti bombami. Přejeme šťastnou cestu.

Hospodarž

12. října 2014 v 11:21 | Yale |  Světová válka
Mezi málo známé a přesto relativně velmi úspěšné důstojníky c. a k. armády byl Eduard Hospodarž. Jeho rodina pocházela z Prahy, i když on sám se narodil v Grazu (Štýrský Hradec). Díky svému nadání se již před vypuknutím Světové války stal velícím důstojníkem praporu polních myslivců.
Během války byl jmenován velitelem pěšího pluku č. 8, se kterým se účastnil bojů v Haliči. Osobní statečnost a velitelské schopnosti byly podnětem k udělení rytířského kříže Vojenského řádu Marie Terezie na 180. promoci v létě roku 1917. Význam tohoto vyznamenání byl následně umocněn povýšením do stavu svobodných pánů 17.srpna 1917.
Rakouský stav svobodných pánů na základě dopisu císaře Karla I. ze dne 17. srpna 1917, diplom vydán ve Vídni 19. února 1918 pro Eduarda Hospodarže, c. a k. plukovníka a rytíře Vojenského řádu Marie Terezie, 180. promoce 17. srpna 1917.



sponzorují pomůcky pro krásu a zdraví, které Vám doporučují revoluční technickou pomůcku - loknovací kulmu. Loknovací kulma Vám pomůže splnit sen o rychlém, jednoduchém a krásném účesu.

Krobatin

10. července 2014 v 6:55 | Yale |  Světová válka
Před pár dny jsme si připoměli 100 let od vypuknutí I. světové války. Mezi mnoha miliony bojovníků bylo i několik osobností, které vynikly nad běžný průměr. Jedním z nejlepších generálů rakousko-uherské branné moci byl i Alexander Krobatin. Jeho rodina byla římsko-katolického vyznání a pocházela ze Slovinska.
Rakouský rytířský stav na základě nejvyššího rozhodnutí císaře Františka Josefa I. ze dne 24. dubna 1881, diplom byl vyhotoven ve Vídni ke dni 10. červnu 1881, pro sourozence, Friedricha císařsko-královského naporučíka, Alexandra, císařsko-královského hejtmana a jejich sestry Marii a Johannu Krobatinovi.
Rakouský stav svobodných pánů na základě nejvyššího rozhodnutí císaře Františka Josefa I. ze dne 15. prosince 1915, diplom byl vyhotoven ve Vídni ke dni 12. lednu 1916, pro Alexandra rytíře Krobatina, c. a k. polního zbrojmistra a ministra války.
erb svobodného pána Krobatina


sponzorují domácí potřeby, které umožňují snadnější úklid bez námahy a stresu, novinka na trhu, rotační mop easy, který odstřeďuje, ždímá máchá, nejlepší mop na plovoucí podlahy


Kam dál